DhammaTalks.net

 

Jak dosáhnout uklidnění

 

Adžán Brahmavamsó

 

Proslov k laikům v buddhistickém centru Dhammálóka roku 1992.

Přeložil Bhikkhu Gavésakó

Důležitou součástí buddhismu je kultivace lidské mysli, rozvíjení toho, co nazýváme naší praxí, rozvíjení našeho vnitřního porozumění a vnitřního míru. Pro lidi na Západě je někdy těžké pochopit buddhismus, protože nemá nic společného s vírou v Boha, v nějakého gurua nebo jiného člověka, nemá žádné modlitby, není třeba následovat to, co někdo jiný řekne, a řídit se tím ve svém životě. Buddhismus však na každém z vás něco požaduje; požaduje na vás, abyste se cvičili, abyste duchovně rostli, abyste se stali lepšími lidmi, což bude k vašemu vlastnímu prospěchu i ku prospěchu všech ostatních lidí, kteří s vámi přijdou do styku. Toto je stezka pravého buddhisty. A proto je buddhismus často označován ne jako „náboženství“, ale prostě jako stezka, způsob života, něco, co skutečně děláme. Cesta, stezka: mířící k osvícení, k osvobození, k nejvyšší blaženosti, k vnitřnímu míru, k porozumění. A tato stezka je popisována mnoha různými způsoby, když se na tuto jedinou cestu, jedinou praxi díváme z mnoha různých úhlů. A je to skutečně jen jedna cesta, jedna praxe, kterou Buddha popisoval. Říká se jí „osmičlenná stezka“ – to pro ty z vás, kteří četli nějaké knihy nebo vyslechli dřívější promluvy. Je to pouze jedna stezka, a my se někdy soustředíme na její různé aspekty. Ten aspekt, o němž bych chtěl hovořit dnes večer, je aspekt klidu a vhledu. Chci toto téma zdůraznit, neboť bývá někdy nesprávně chápáno, co tato dvě slova znamenají a jak se k sobě vztahují. Někdy bývá cesta klidu stavěna do protikladu k cestě vhledu, a cesta vhledu bývá stavěna do protikladu k cestě klidu, jako kdyby to byly dva různé typy praxe, vzájemně protikladné. A jako kdyby tu byly dva typy buddhistů: ten, který cvičí klid, a ten, který cvičí vhled. A jakmile jsou tu dva typy, je tu samozřejmě konkurence, když jeden řekne: „Já jsem lepší než ty, já dělám meditaci klidu.“ A druhý na to: „Klid je ztráta času, já dělám meditaci vhledu. To je ten nejlepší způsob, to je ten jediný způsob.“ Ale na základě své vlastní zkušenosti buddhistického mnicha, a na základě studia Buddhovy nauky, mohu vidět, že takovýto postoj nelze nikde v buddhismu nalézt. Nejedná se o dvě různé cesty, ale o jednu cestu. A tato jediná cesta zahrnuje oba aspekty – klid i vhled. Opět pro ty, kteří četli nějaké knihy, „klid“ je označován slovem samatha a „vhled“ slovem vipassaná. Samotné slovo samatha je v starém buddhistickém jazyku páli používáno ve smyslu utišování, uklidňování. Je to uklidňování nepokoje, utišování hluku, zklidňování pohybu mysli – to je význam slova samatha. Proto je nejlepší hovořit o „uklidňování“; soustředit se na něco a zklidnit to, ztišit to... To jsou všechno příklady toho, čemu říkáme samatha. A co skutečně znamená vipassaná, vhled, není přesně vzato nějaký výsledek, nýbrž stav mysli, který umožní tento výsledek – to je vipassaná. Je to průzračnost mysli – to je doslovný význam výrazu vipassaná. Onen stav, v němž může vyvstat vhled a porozumění.

V buddhistické praxi utišujeme svou mysl, což vede k průzračnosti, což vede k vhledu, což nám pomáhá uklidnit mysl, což nám pomáhá získat průzračnost, což nám pomáhá získat větší vhled, což nám pomáhá získat větší klid, což nám pomáhá získat větší průzračnost, což nám pomáhá získat větší vhled... Takhle tato stezka skutečně funguje. Ony dva aspekty spolu neustále spolupracují. Když hovoříme o vhledu, někdy hovoříme o dvou typech vhledu či porozumění. Je to porozumění, které jsem už dříve nazval „nouzové porozumění“, a pak ten druh vhledu a porozumění, který otřese vaším náhledem na svět, který velmi radikálně změní vaši perspektivu na život, na sebe sama a všechno kolem vás. Je to takový vhled, který vás skutečně změní, který vás osvítí, který převrátí vaše domněnky a názory na velmi hluboké úrovni, jednou provždy. Ale i tento hluboký vhled závisí na onom malém vhledu, světském vhledu, obyčejném vhledu v našem životě. A proto nemůžeme nijak zlehčovat tento obyčejný vhled a místo toho doufat, že dosáhneme toho hlavního vhledu; protože se stále jedná o jedinou stezku.

Když se člověk začne zabývat buddhismem, třeba když naslouchá nějaké promluvě – někdy to může být jen tón učitelova hlasu, jindy zase slova, která pronáší –, vytváří to v naší mysli klid. Už jen naslouchání promluvě nás zklidňuje a utišuje. Někdy zaslechneme malou perlu moudrosti; a je-li to skutečná moudrost, a pokud tomu skutečně rozumíme, vnese to do našich srdcí tento mír a klid. Je to ono utišení mysli: „Ach, to je řešení toho problému...“ A je-li nějaký problém vyřešen na skutečně hluboké úrovni, již se nevynořuje v podobě dalších otázek. Někdy se stává, že když na intelektuální rovině zodpovíme jednu otázku, okamžitě vyvolá dvě, tři nebo ještě více otázek. A toto tázání pokračuje dál a dál a dál... Proto také není žádný konec či završení toho, čemu v západní kultuře říkáme „filosofie“. Člověk může psát knihu za knihou o filosofii, ale nikdy se nedobere žádného konce. Totéž platí o moderní vědě: můžete provádět experimenty a stále více se přibližovat tomu, o čem si lidé myslí, že je pravda, ale pokud jste si všimli, tak ve všech knihách o moderní fyzice – a já sám jsem dříve býval fyzikem – lidé říkali, že už skoro nalezli odpověď na hádanku přírody. A slovo, které uvízlo v mé mysli po tak dlouhé době, je „skoro“. Člověk se nikdy nedobere žádného cíle, vždycky musí provést ještě další experimenty, čím dál tím dražší a složitější experimenty. A tak to pokračuje dál a dál a dál... a nikde není žádné vysvobození, nikde není žádné konečné porozumění. Nikdy se nedostaví onen vnitřní mír: „Ach, teď jsem skutečně vyřešil jednu věc ve svém životě. Teď to chápu, a můžu přejít k něčemu jinému.“

V praxi meditace a vhledu byť jen naslouchání promluvě přináší uklidnění. A jen tato trocha klidu přináší vhled. A tento vhled opět vede k uklidnění. Tímto způsobem tato cesta funguje. Nejprve je třeba se zbavit těch nejhrubších překážek v našem porozumění, překážek ve vnitřním uklidnění. Možná sem chodíte už několik let a ani jste si nevšimli – i když ostatní si toho všimli –, že se stáváte klidnější a vyrovnanější. To znamená, že nereagujete tak agresivně na obtíže ve svém každodenním životě, ve svých vztazích k jiným lidem, na tělesné potíže, nemoci, zklamání a podobně. Člověk tím získá větší vyrovnanost. Můžeme se někdy sami sebe ptát, odkud tato vyrovnanost pochází. Někdy si ani nevšimneme, že jsme něčemu porozuměli, protože jakmile něčemu rozumíme, zmizí všechny otázky tohoto druhu a už se nikdy neobjeví, takže o nich nic nevíme. Je to jako smazání tabule a nepsání nic dalšího na ni; proto si toho nevšimneme. Ale ostatní lidé si všimnou většího klidu a vyrovnanosti v nás, všimnou si větší moudrosti, kterou nyní máme, toho, že reagujeme na situace rozvážnějším způsobem. Je to zvláštní a něco, čemu jsem před mnoha lety stále nedokázal porozumět, neboť to přede mnou skrýval závoj mlhavého vidění; ale teď mi to připadá naprosto samozřejmé. A někdy si říkáte, proč také ostatní toto nechápou. To je účinek vhledu, že poté je vše tak naprosto samozřejmé, tak evidentní; ale předtím to člověk nedokázal nahlédnout. Přibližujeme se tím k porozumění sobě samým a svému životu, i když si toho později vůbec nevšimneme; to je jedna z funkcí vhledu. Jinou funkcí vhledu je to, že přináší méně problémů do našeho života. A když je méně problémů, je tu více klidu. Praxe vhledu, či jinými slovy rozvíjení jasné mysli, vyřeší tyto větší problémy v našem životě.

Je velmi těžké posadit se a mít klidnou meditaci, když vámi cloumá hněv, když se zabýváte tím, co se vám přihodilo v průběhu dne, když jste něčím zklamáni nebo rozčíleni – jinými slovy, když reagujete velmi negativně na prožitky vašeho života. Někdo vám třeba řekl něco, co vás rozzlobilo: „Neměl to říkat, neměl to dělat; to nebylo správné.“ Když se nám něco takového přihodí, vyvolá to v nás neklid a rozrušení. Když jsme něčím zklamáni, když nás něco rozčílí, když jsme zarmouceni, když se něco nepodaří: jinými slovy, když se setkáme s něčím, co nechceme, nebo když nezískáme to, co chceme, vyvolá to v nás nepokoj. To znamená, že nejsme dostatečně klidní.

A my – jako lidé, jako meditující, jako buddhisté – se nejprve musíme vypořádat s těmi hrubšími problémy v našem životě, s těmi hloupými hádkami mezi sebou, s těmi pošetilými tužbami, které máme. To jsou věci, které skutečně nejsou nutné; musíme nějak zjednodušit svůj život, zjednodušit své žádosti, tak abychom mohli žít s méně věcmi. Musíme rozvíjet více tolerance vůči jiným lidem, abychom se nerozčílili a nevybuchli, když jiní udělají nebo vysloví věci, o kterých si myslíme, že by nikdy udělat nebo vyslovit neměli. Potřebujeme rozvíjet více laskavosti, což je totéž co tolerance, schopnost akceptovat, vidět věci z hlediska druhé osoby. Bez toho je totiž velmi těžké začít s meditací a vnést nějaký klid do našeho života. Je třeba rozvíjet tyto základní ctnosti v našem nitru, neboť bez nich se život stává příliš obtížný, příliš problematický. Základní ctnost znamená, že se nedostáváme do konfliktu s druhými lidmi, že nelžeme a nechováme se k lidem špatně. Protože chováme-li se k lidem špatně, je pravděpodobné, že se i oni se budou špatně chovat k nám – pokud to zrovna není mnich. Jen velmi zřídka se stává, že špatné chování nevyvolá podobnou reakci.

Abychom vytvořili onen prostor v našem životě, v němž se můžeme dále rozvíjet, musíme se nejprve zbavit těch hrubých problémů a potíží v životě. A proto v těchto promluvách občas hovoříme o těchto větších problémech a potížích. Když například s někým žijete – a málokdo tu žije osaměle –, měli byste se naučit žít spolu moudře, tj. takovým způsobem, který vnáší klid do vašeho vztahu. Abyste nemuseli pořád řešit ony osobnostní problémy, problémy ve vzájemné komunikaci; abyste se nemuseli omlouvat každý den, každou hodinu, protože on řekl toto a ona udělala tamto. Pokud není dostatek klidu v mezilidském vztahu, ztrácí se tím možnost jakékoli hlubší praxe. Tato základní praxe hrubého vhledu tedy vede k samatha či uklidnění vašeho života s někým jiným. Uklidnění života v kanceláři nebo na pracovišti, abyste se nevraceli z práce tak unavení a rozrušení, že to jediné, co jste schopni ještě dělat, je posadit se před televizi a na několik hodin prostě „vypnout“.

Já sám jsem byl učitel, jenom asi rok, ale pamatuji si, že když jsem se vrátil ze školy domů, byl jsem z té práce tak unavený, že jsem prostě zapnul televizi a sledoval jsem ty přihlouplé dětské programy a kreslené filmy. Nestaral jsem se o televizní program, jen jsem potřeboval nějakou příležitost, jak „vypnout“ svou mysl a dodat jí nějakou energii, abych si mohl uvařit něco k jídlu a dělat něco užitečnějšího. A to je opravdu hrozný způsob života. Je však možné žít ve světě, žít s partnerem, žít v rodině a pracovat takovým způsobem, aby to nevyvolávalo tak hlasité ozvěny, když přijdete večer domů a chcete relaxovat v meditaci. Lze rozvíjet větší vyrovnanost a porozumění, jež vnášejí klid do našich životů a na naše pracoviště. Jednou z těchto věcí, kterou jsem již mnohokrát zmiňoval, je praxe „v jednu chvíli dělat pouze jednu věc“, třeba v kanceláři. Ať děláte cokoli, soustřeďte se na to plně a nerozptylujte svou pozornost přemýšlením o tom, co budete dělat za chvíli, nebo plánováním dalších úkolů. Když píšete dopis zákazníkovi, soustřeďte veškerou svou pozornost na tento dopis, jako kdyby to byla jediná věc, kterou máte ten den udělat, a jako by už na vás nečekalo nic dalšího. Snažíme se být stále v přítomném okamžiku. A výsledkem toho je, že onen dopis napíšete velmi dobře. Když s někým mluvíte, plně se věnujte tomu člověku: naslouchejte mu, vyjasněte svou mysl, soustřeďte na to všechnu svou energii a zjistíte, že vaše konverzace probíhá velmi plynule. Je to cvičení v bdělosti.

Když se cvičíme v těchto malých věcech, když rozvíjíme klid a moudrost v našem životě v kanceláři, tak zjišťujeme, že můžeme v naší kanceláři pracovat s méně problémy, s menším napětím, s menším stresem. Mnoho lidí se chce učit meditaci a přichází do buddhistických klášterů nebo do buddhistických center, protože mají tolik stresu ve svém pracovním životě. Ve škole, při výuce dětí, s vedoucím v kanceláři... A proto se musíme naučit světské moudrosti, abychom mohli existovat ve světě a přesto být v klidu. Lidé někdy říkají: „To se vám to mluví, když žijete jako mniši v klášteře. Vy nemáte takové problémy jako my, vy nemáte takové vedoucí v klášteře, vy nemáte všechny ty lidi kolem vás.“ Ale to není pravda. Práce v klášteře je někdy velmi tvrdá a fyzicky náročná; občas musíte jednat s lidmi, kteří jsou šílení či zoufalí. I v klášteře se musíme naučit, jak dělat tuto práci – ať je to míchání betonu nebo rozmlouvání s někým, kdo je zoufalý a chce spáchat sebevraždu – takovým způsobem, který udržuje klid a mír v našem mnišském životě. A k tomu používáme obyčejnou hrubou moudrost. V této buddhistické praxi se tedy učíme krok za krokem, na malých kouscích moudrosti, což vnáší více klidu do našeho života, více toho, čemu říkáme samatha. Uklidňuje to problémy a potíže. Problémy a potíže v životě jsou veliké, ať je to smrt, nemoc, mezilidské vztahy, pocity zavržení jiným člověkem nebo skupinou lidí; musíme se naučit, jak se s nimi vypořádat. Musíme se naučit, jak nechávat věci jít. Je zvláštní, jak pevně se někdy držíme toho, co se stalo v minulosti – před týdnem, před rokem, nebo před mnoha lety –, a nechceme to nechat jít. A když nechceme nechat jít ta slova, která onen člověk pronesl, ty činy, které vykonal, bolest, kterou jsme kvůli tomu tehdy zakusili, tak nám to zabraňuje v dosažení klidu. Jaké to je, když se držíme minulosti tímto způsobem? Jsme klidní, jsme vyrovnaní? Má naše mysl něco jako samatha? Ovšemže ne. A přitom to jediné, co je třeba udělat, je nechat to být.

Buddha to popisoval velice jasným a přímým způsobem – přirovnával to k člověku, který drží v ruce horký uhlík. Nejprve ani neví, proč ho ta ruka pálí; neví, odkud přichází ta bolest. Až mu někdo řekne: „Podívej, držíš v ruce rozžhavený uhlík.“ A to je ta první část, to, čemu říkáme vhled: „Á, tak to je ten problém!“ Je to však jen část problému, která je vyřešena, protože pak musíte přijít na to, jak pustit onen uhlík. Představte si to. Řeknete takovému člověku: „Pusť to!“ A on se zeptá: „Ale jak to mám pustit?“ Jak můžete vysvětlit člověku držícímu uhlík, aby ho pustil? Prostě řeknete, aby to udělat, aby ho pustil, aby uvolnil stisk prstů. „A co znamená ,uvolnit stisk prstů‘?“ Když nic takového předtím nedělal, je velmi obtížné popsat mu to slovy, udělat mu o tom přednášku; je to prostě něco, co uděláte. A ten člověk to nakonec udělá. Teprve pak si uvědomí: „Á, tak tohle znamená ,pustit‘.“ A následkem toho začne ustávat bolest. Zmizí problémy, utiší se potíže v životě.

Držíme se velkého počtu opravdu žhavých uhlíků v našem životě. Přemýšlíme o svých zkouškách, o tom, co řeknou naši rodiče, když nebudeme úspěšní. Může to být i náš vztah: „Zůstane ten muž ještě se mnou? Chci rychle nějakého dalšího muže. Nemohu vydržet žít o samotě.“ Tyto věci, které lidem způsobují takové ohromné problémy – a přesto stačí jen přijít na to, jak je nechat jít.

Toto je pouze hrubá moudrost; ale tuto hrubou moudrost potřebujeme ze všeho nejdříve, než se naše životy uklidní natolik, abychom tento klid mohli ještě více prohloubit prostřednictvím meditace. Když meditujeme, když pozorujeme dech, proč se někdy nedokážeme uklidnit? – nebo proč se nikdy nedokážeme uklidnit? Proč, ačkoli už meditujeme mnoho let, stále ještě nemáme onen klid v naší mysli, onen klid, který přivede slzy radosti do našich očí? Protože jsme se ještě nevypořádali s některými těmito hrubými nečistotami. Podívejte se na svou ctnost, způsob vašeho života, jak řešíte problémy doma nebo v kanceláři. Možná se potřebujeme nejdříve vypořádat s tímto. A proto v těchto promluvách lidem často radíme, jak vyřešit tyto obyčejné problémy v každodenním životě. Jsou to ony světské problémy, jimiž se musíme zabývat nejdříve. Když strávíme v kanceláři klidný den, když se usmíříme s naším vedoucím, když dokážeme zvládnout velké množství práce, aniž by nás to unavilo, neboť jsme více efektivní... Zkuste strávit pět nebo deset minut cvičením soustředění – ten čas se vám velmi rychle vrátí odpoledne, protože vytváříte průzračnost a klid, soustředění a energii ve své mysli. Psaní dopisu vám normálně může trvat celou hodinu; jindy, když je mysl jasná, můžete napsat opravdu dobrý dopis za pět nebo deset minut. Proč? Záleží to na stavu mysli. Můžete zkusit strávit nějaký čas v kanceláři pozorováním mysli; udělat si pět nebo deset minut času na meditaci, skutečně mysl uklidnit, a zjistíte, že odpoledne toho zvládnete mnohem více s méně problémy.

To je prostě základní světská moudrost. Ale díky tomu, když jdeme večer domů, když máme polední přestávku, když trávíme víkend nebo dovolenou, když jsme na meditačním sezení, nemusíme se pořád jenom zabývat problémy svého života. Když jsem vedl meditační sezení a bylo dost času na osobní rozhovory s lidmi, často se mi stávalo, že místo aby hovořili o své meditaci, začali vyprávět o svém vztahu k manželovi, k manželce, ke své nemoci, ke svému vedoucímu v práci, který je strašně honí, o svém strachu, že přijdou o místo, o těchto světských problémech. Odsuňte je z cesty, ať se můžeme dostat k skutečnému jádru věci, zjistit, kdo vlastně jsme a co máme vlastně dělat. Nemůžeme to však dokázat, pokud jsme zavaleni všemi těmito starostmi a problémy, tím hrozným hlukem, jenž je ozvěnou našeho každodenního života. Používáme tuto trochu klidu, abychom nahlédli: „Á, tak musím žít svůj život.“ Dělejme jen jednu věc v jednu chvíli. Jak se říká: „Není moc času, a tak dělejme věci pomalu.“ „Nedělej pořád něco, seď v klidu.“ Toto je obyčejná světská moudrost, která ale skutečně funguje a vede nás k většímu porozumění, a tím i k většímu klidu. A poté můžeme přejít k meditaci, která se tím stane snadnější, protože vhled připravil cestu k uklidnění. Začneme rozumět tomu, co je třeba udělat, aby se mysl utišila a zklidnila. První věcí, které si všimne každý, kdo začne meditovat, je hluk a neklid uvnitř naší mysli. Chceme být klidní, ale nemůžeme; a ten hluk vlastně vytváříme my sami. Záměrně myslíme, záměrně soudíme, záměrně činíme poznámky, záměrně děláme něco, co by nás mohlo rozptýlit. A děláme to skutečně záměrně; proto se to objevuje v naší mysli. Říká se tomu „ne-klid“: je to návyk, je to posedlost naší mysli. Pokaždé, když máme příležitost k tomu si sednout a být v klidu, nedělat nic, raději půjdeme něco dělat. Zvláště lidé ze Západu nemohou žít bez toho, aby něco dělali. Podívejte se na dnešní velkoměsta, podívejte se na naší civilizaci, na kterékoliv noviny – lidé neustále myslí jen na to, jak něco dělat.

Před pár týdny jsem viděl nový typ čajové konvice, v níž se dělá čaj jiným způsobem, než jak se dělal doposud. Já osobně jsem docela spokojen s tím, jak se připravoval čaj během posledních sta let... A můžete na tom vidět, jak někdo, místo aby si řekl: „V pořádku, teď jsem vyřešil jeden problém ve svém životě – jak dělat čaj,“ začne hloubat nad tím, jak by se to dalo dělat jinak. Vidíte, jak jsou lidé neklidní... „Neklid je matkou vynalézavosti“ – nikoliv nutnost. A tento neklid nám brání v tom, abychom se trochu utišili, zklidnili a žili jednoduchým, prostým životem. Můžete mít krásnou chatku v lese tady v klášteře, se snadnou a nenáročnou údržbou. A pak si pomyslíte: „Potřeboval bych nějakou poličku na knihy.“ A tak si z prken vyrobíte poličku na knihy. Ale jakmile máte jednu poličku, tak to už nestačí, protože si přinášíte další knihy a jiné věci. A za nějakou dobu potřebujete další materiál, abyste si vyrobili poličku na nářadí, a pak ještě poličku na samotný materiál... A tak to chodí v životě: vše se stává více a více komplikovanějším. A pak si uvědomíte, že jste vlastně ty poličky vůbec nepotřebovali. Jen to zkomplikovalo váš život, vneslo to do něj neklid. Když prostě sedíte, vždycky vás napadne něco, co je ještě třeba udělat. Vaši malou chatku lze vždycky nějak vylepšit nebo doplnit – a zkomplikovat. A to je jen chatka v lese; jaké je to asi s domem? Můžete do něj nakoupit tolik nových věcí, můžete utratit milióny dolarů, a pořád budou věci, které byste do něj mohli nacpat. Váš dům nebude nikdy tak zaplněný, aby se do něj nevešla ještě další věc. A když se skutečně naplní až k prasknutí, tak si usmyslíte, že potřebujete novou přístavbu. Necháte si tedy postavit novou přístavbu a splácíte ten ohromný dluh, jen abyste tam mohli nastrkat další věci! Není to nic než neklid, že? Neustále si říkat: „Potřeboval bych tohle, potřeboval bych tamto.“ A tento neklid se projeví i v meditaci; je to návyk naší mysli, před nímž se musíme mít velmi na pozoru. Zabraňuje rozvoji samatha, rozvoji uklidnění. A toto je vhled: vidět onen stav neklidu uvnitř naší mysli, vidět to, co zabraňuje uklidnění, vidět onen uhlík, který držíme v ruce. Jakmile rozpoznáme, že důvodem naší bolesti – a neklid je skutečná bolest! – je lpění na tomto neklidu. Nechte jít ten neklid, zkuste to. K tomu je zapotřebí určitá odvaha, protože děláte něco, co jste nikdy předtím nedělali, co jde proti srsti, co nedělá nikdo jiný kolem vás. Pak pochopíte, proč mniši mají takovou dobrou meditaci: protože žijeme jiným způsobem než většina lidí. Dokonce nedbáme ani na módu, co je považováno za vhodný oděv a vhodný účes. My jsme radikální! Nestarám se o to, co si o mně lidé myslí nebo jak se oblékají – já se prostě oblékám takhle; a takhle nosím svoje vlasy, nebo to, co nejsou žádné vlasy... Mám v sobě sílu to učinit a nedbám na to, co říkají ostatní. Vy rovněž musíte mít tuto duševní sílu, abyste mohli opustit neklid a nedbat na to, co říkají ostatní. Musíte se toho odvážit. „Co když si nebudu zaplňovat svou mysl věcmi? Co když přestanu soudit, plánovat, vzpomínat, přemýšlet o tom, co budu dělat za chvíli a zda je to správné či nikoliv?“ Utište všechny tyto otázky! Jakmile uvidíte, v čem spočívá problém, získáte důležitý vhled, který vám umožní se zklidnit. Je to vhled, který vytváří onen klid. To, že nejsme klidní, není proto, že se málo snažíme, ale proto, že jsme neporozuměli své mysli. Když rozumíte své mysli, je pak velmi snadné být klidný. A čím více meditujete, čím větší máte zkušenost a začínáte vidět: „Á, tak to jsem dělal špatně!“ – jakmile se objeví tento vhled a porozumění, je velmi snadné se utišit. Znáte ony triky, znáte ona pravidla. A můžu o tom hovořit pořád dokola, znovu a znovu to popisovat, ale dokud tomu sami neporozumíte, tak to prostě nefunguje.

Proto se snažíme nahlédnout, co nám brání v uklidnění; a když získáme tento vhled, uklidňování se stane pro nás snadnější. Mysl se pak projasní a stane se silnější, což nám umožní vidět některé hrubší nečistoty v ní. Takové věci, jako je honba za slastí a požitkem. Skutečně uvidíme, díky průzračnosti a síle naší mysli, že „slast“ je jen prostor mezi dvěma bolestivými prožitky. Že slast je jen „menší bolest“, a bolest je „větší bolest“. Tak to prostě je. Slast a strast jsou relativní; je to jen náš způsob hodnocení smyslového prožitku. Vím, že s tím teď nebudete souhlasit, ale veškerá smyslová zkušenost je bolestivá, nepříjemná. A to pochopíte jen tehdy, když odříznete veškerou smyslovou zkušenost. Když odříznete smysly, prostě je „vypnete“. Vypnete oči, uši, nos – ne tak, že je něčím zakryjete nebo převážete, ale prostřednictvím meditace. Když se v meditaci mysl zklidní, tělo prostě ustane, pocity zmizí a smysly vypnou. A začnete zjišťovat, že když není přítomna slast ani strast – když smyslová zkušenost zmizí –, je to neuvěřitelná slast. Používám totéž slovo, „slast“, protože pro to nemáme žádné jiné slovo. Je to „nejvyšší blaženost“, chcete-li, ale není to ani blaženost; je to úplně něco jiného. Je to ten nejvyšší pocit blaha, jenž mohou lidské bytosti zakusit – mimo slast a strast, mimo smyslovou zkušenost.

To je velmi hluboký vhled. Co myslíte, že je jeho následkem? Dokonale odřízne naši posedlost, onu neustálou honbu za slastí a požitkem; a také snahu zbavit se všeho nepříjemného, ať je to tělesná bolest, jídlo, které vám nechutná, slova, která se vám nelíbí, horko nebo zima, či zklamání v životě... Všechno, co v nás vyvolává nelibost: zjistíme, že na tom vůbec nezáleží: „No a co?“ A nebudeme tak posedlí, jako jsme zde na Západě, neustálým vyhledáváním požitků v těch nejrozličnějších podobách, které jsou finančně náročné a někdy vyloženě škodlivé pro naše tělo. Když jsem byl mladý, uvažoval jsem o tom, že všechno, co je v tomto světě slastné, je vždy postiženo nemocí a nebezpečím... Říkal jsem si, že Bůh si tím z lidí dělá legraci. Ale nakonec zjistíte, že je to nebezpečné proto, že vším slastným a příjemným jsme okamžitě posedlí. Nemůžeme jen tak sedět a užívat si toho: vždy chceme více, lpíme na tom a snažíme se to podřídit naší kontrole jakožto zdroj požitku. A tam vzniká ten problém – posedlost smyslovou zkušeností. Nedokážeme tyto požitky prostě vychutnat a nechat je jít, jakmile zmizí. Nedokážeme bolestivý pocit prostě zakusit v těle a říci: „Ano, to je součást života, musíme to tak přijmout.“ Pořád musíme s něčím zápasit a stěžovat si, když nedostaneme to, co bychom rádi měli. Když však získáme onen vhled do slasti a strasti, můžeme je klidně nechat jít. A když je necháme jít, dostaví se tento klid, velmi hluboký stav klidu. V buddhistické praxi se snažíme porozumět tomu, co působí hluk v našem životě, co nám brání dosáhnout onoho nádherně klidného stavu, který nazýváme nibbána. Slovo nibbána znamená „vyhasnutí“, „vyvanutí“, „utišení“, „vyprázdnění“. To je skutečný mír. Když se dokážeme dostat do těchto klidných stavů mysli, dodá nám to velkou energii a průzračnost. V nich pramení ony hluboké vhledy, které nás skutečně změní. Tehdy pustíme z ruky některé ohromné uhlíky, které jsme v ní do té doby drželi. Toto je proces osvobozování mysli; a je to celý proces této naší meditace, klidu a vhledu. Klid vede ke vhledu, vhled vede ke klidu. Nejprve začínáme malým zklidňováním našeho způsobu života, což nám poskytne vhled do prostého světského života, tak abychom věděli, jak žít vhodným a tichým způsobem. Pak můžeme jít stále hlouběji a hlouběji. A nakonec dospějeme k té největší samatha ze všech – skutečnému utišení pocitu „já“ jednou provždy. To je skutečný stav uklidnění a prázdnoty.

Slovo „prázdnota“ mne vždy velmi inspirovalo. Rád si ho jen tak říkám v meditaci. Jakmile ho vyslovím, tak – jako většina slov – vyvolá jakousi ozvěnu. Řeknu to slovo a co zbyde jako ozvěna, je jeho smysl. A tento smysl tvoří skutečně nádhernou ozvěnu; zastaví a vyprázdní vaši mysl, zastaví vaše myšlenky, vaše hledání a toužení po fyzické či mentální slasti. Osvobodí vás. Vnese mír do vašeho srdce, a rovněž vás ochladí. Když za něčím běžíme, pociťujeme horko v těle; když se za něčím ženeme v mysli, vyvolá to podobný žár. Ať už běžíme za něčím, co chceme získat, čeho chceme dosáhnout, anebo utíkáme před něčím, čeho se chceme zbavit – před strachem, hněvem, žárlivostí či vztekem –, vyvolává to v naší mysli žár. Je to dobré slovo, neboť připomíná bublající, vroucí konvici vody, která dělá hrozný rámus. A je skutečně hrozné něco takového prožívat. Naproti tomu je tu ten nádherný chládek uvnitř naší mysli, v němž můžeme spočívat, aniž bychom cokoliv potřebovali. Toto je význam slova „mír“. Stav, kdy není ničeho zapotřebí. Pocit dokonalého naplnění, kde nic nechybí a není nutno nic jít hledat, abychom tím zaplnili prázdný prostor. To je ten pocit vychladnutí, naplnění a míru, o němž hovořím; který se dostaví s konečným vhledem a utiší veškerý neklid jednou provždy. Člověk nic víc nepotřebuje, tak proč jen nespočívat v klidu? Je to stejné, jako kdybyste šli do obchodu a nakoupili jste si všechno, co budete kdy potřebovat – nejen na víkend, ale na věky věků. Uvnitř panuje ticho, skutečný vnitřní mír, prázdnota. A k tomu vede buddhistická stezka. Říkáme, že je to cesta vhledu, ale účinkem tohoto vhledu je vnitřní mír, vychladnutí, uklidnění pohybů mysli. Můžete vidět, v tomto okamžiku, jak se mysl hýbe; mysl se hýbe a tělo ji následuje. Je to neustálé hledání, snaha něco získat, třeba i filosofické porozumění. To bývá jedna z posledních věcí, kterou necháme jít: touha mít všechno seřazené pěkným a úhledným filosofickým způsobem. Někdy se naše myšlenky pohybují velmi vysoko...

Adžán Čá, když za ním přicházeli lidé ze Západu, dokonce i univerzitní profesoři, a kladli mu různé otázky, říkal, že tito lidé jsou jako supi: létají velmi vysoko, ale když přijde na jejich každodenní život, na to, co požírají – je to jen tlející maso ze zvířat, která zabil někdo jiný. Někdy můžeme mít takovéto velké filosofické lety, ale nebudou nám k žádnému užitku. Je mnohem užitečnější, jestliže dokážeme utišit tyto filosofické lety naší fantazie a dokážeme se dívat na stav klidu místo na naše myšlenky, spočívat v tichu místo v hluku. Protože v onom tichu všechny otázky ustávají; ne nějakou konečnou odpovědí, ne dalšími slovy, nýbrž tichem, mírem a naplněním. Tato stezka klidu a vhledu je tedy jedinou cestou, a já se ji snažím popsat, jak nejlépe umím – jako jednu věc vedoucí k jiné, ta zase k další atd. Jako určitý proces, postup. A buďte k sobě skutečně upřímní; podívejte se, kde potřebujete rozvíjet klid a vhled právě nyní. Je dost pravděpodobné, že to bude u oněch reálných problémů vašeho každodenního života – u člověka, s nímž žijete, ve vaší konkrétní životní situaci, kolem smrti vašich příbuzných, kolem finančních problémů či v osobních vztazích k někomu jinému. S těmi je nutno se vypořádat s pomocí samatha a vipassaná. Buďte k sobě doopravdy upřímní: jestliže chápete, co se děje, pak ten problém zmizí. Nic si nenamlouvejte. Nemyslete si, že cvičíte meditaci vipassaná, že chápete život a rozumíte celému buddhismu, když ve vašem životě chybí klid. Asi jedinou věcí, kterou jsem si odnesl ze tří let studia na jedné z nejlepších univerzit na světě – v Cambridge –, bylo to, že jsem si uvědomil, jak všichni ti profesoři a přednášející, kteří si mysleli, že něčemu rozumí, vůbec nerozuměli životu. Měli osobní problémy, rodinné problémy, potíže s manželem či manželkou – prostě hrůza. A to nepřeháním; mnohé z nich jsem znal osobně. Přes všechen jejich intelekt, nedokázali vyřešit problém svého vlastního štěstí. A když jsem toto viděl, tak jsem si uvědomil, že tato cesta – neustálé přemýšlení, přemýšlení, přemýšlení – není cestou vhledu, není cestou klidu. Neboť jejich životy nebyly klidné; nebyli to moudří lidé, měli pouze mnoho vědomostí. A to jsou dvě různé věci: pouhé vědomosti jsou bezcenné, zatímco moudrost a klid mají ohromnou cenu.

Když jsem to tedy viděl, uvědomil jsem si, že musí být nějaká jiná cesta, že je třeba udělat ještě něco více. Nenamlouvejte si, že znáte všechny pojmy a chápete všechno, co Buddha kdy řekl: pokud to nevede k uklidnění, jaký to má význam či účel? Nemyslete si, že dokážete meditovat, když se hned poté doma pohádáte s manželem či manželkou. K čemu je taková meditace? Vyvstane-li skutečný vhled a skutečné porozumění, jeho následkem je uklidnění. Je-li to skutečné uklidnění, umožní vyvstání vhledu. Tohle je jakési měřítko našeho porozumění.

Pro ty z vás, kteří jsou tu již nějakou dobu: máte-li skutečné porozumění, budou jeho následkem džhány, ony hluboké stavy soustředění. Protože již chápete, co brání mysli v tom, aby se dokonale utišila. Vidíte velmi jasně všechny překážky; a když je takto jasně vidíte, snadno je dokážete obejít, neboť dobře víte, co jsou zač. Můžete kolem nich bez potíží projít a vstoupit do hlubokých meditačních stavů. Vaše mysl je pak velmi silná, velmi mocná, a ovšemže se dostaví ony důležité vhledy. Vidíte naprosto jasně, jako kdybyste zírali s široce otevřenýma očima, nebo hleděli skrz dalekohled či mikroskop – skutečně vidíte. Tyto dvě věci spolu takto fungují: vhled přináší klid, klid přináší vhled. Toto je tedy ona stezka, kterou nazýváme „buddhismus“. Jak daleko jste na této stezce, můžete zjistit podle toho, jak jste klidní. Často tohle říkám mnichům: mnohem lepším měřítkem vašeho pokroku na stezce není to, jak rozumíte věcem, jak dokážete vysvětlit buddhismus druhým lidem, ale jak jste klidní – to je skutečným měřítkem vašeho porozumění. Jak klidný je váš život; jak jste klidní, když jdete večer do své chatky a usednete, abyste pozorovali svůj dech. To je znakem toho, nakolik jste porozuměli.

Velmi snadno si totiž můžeme namlouvat, co všechno známe a víme, protože vědomosti a moudrost se dají lehce zaměnit. Jsou zde univerzitní profesoři, kteří dokonale ovládají páli, znají všechny sutty, Buddhovy rozpravy, mnohem lépe než já, ale nejsou klidní. Jednou jsem se potkal s jedním proslulým mnichem ze Srí Lanky, který byl doslova jako chodící encyklopedie. Měl tak rozsáhlé vědomosti, nejen v oblasti buddhismu; strávil celý svůj život jenom studiem knih a ničím jiným. Bylo to v Anglii, v buddhistické viháře v Londýně, a čekali jsme s almužními miskami na auto, které nás mělo odvézt na dánu. To auto mělo zpoždění a já jsem seděl vedle tohoto mnicha. Čekali jsme tam asi půl hodiny a on neměl nic na práci; nikdy předtím jsem neviděl tak neklidného člověka. Přes všechny jeho znalosti, když měl jen půl hodiny klidně sedět, nedokázal se s tím vypořádat. A na tom lze vidět, že pokud vaše vědomosti nevedou k uklidnění, k čemu jsou potom dobré? Měřítkem vašeho chápání buddhismu je množství klidu ve vaší mysli, nebo to, jak často jednáte klidně s druhými lidmi. I když se k vám chovají nepěkně, nadávají vám, či vám naopak vycházejí vstříc: dokážete s nimi být klidní? To ukazuje míru vašeho porozumění.

A o to se zde snažíme, vytváříme klid v našich srdcích a myslích praxí porozumění. Tyto dvě věci jdou vždy spolu jako pár a nemůžete je od sebe oddělit. Pokud jste někdy četli sutty, Buddhova slova, tak zjistíte, že se vždy hovoří jen o jediné stezce – vzájemné spolupráci uklidnění a vhledu. Fungují dohromady, až do úplného završení, do konečného porozumění, jehož výsledkem je velké utišení.

Hovořil jsem již dost dlouho na toto téma, a tak bych zde chtěl skončil. Další věcí, která napomáhá vyvstání klidu a vhledu, je... tázání. Nepřijímat věci prostě tak, jak se nám na první pohled jeví, ale zkoumat to, co slyšíte, i svou vlastní zkušenost, tak abyste mohli odkrýt další tajemství svého srdce. Nyní tedy můžete klást otázky, zvláště co se týče klidu a vhledu.

§ Ptáte se, jak je možné, že se v Bangkoku, hlavním městě buddhistické země, kde 95 procent lidí uvádí na formulářích, že jsou buddhisté, dějí takové hrozné věci. To se netýká jen vykořisťování dětí těžkou prací, ale i prostituce a korupce, která je v Bangkoku skutečně hrozná. Nedávno jsem byl v Thajsku a hovořil jsem tam s jedním západním mnichem, který se právě vrátil z Ameriky, kam ho pozvali, aby přednášel a učil meditaci. A zúčastnil se tam také jedné konference, kde mu někdo položil tutéž otázku: „Je-li Thajsko buddhistickou zemí, proč je tam tolik korupce? Proč je tam tolik prostituce?“ A on okamžitě odvětil: „Protože většina lidí v Thajsku, kteří jsou ve vedoucích funkcích, navštěvuje křesťanské školy a své univerzitní tituly získává v Americe.“ A to je skutečně velmi přesná odpověď. Je to proto, že důležití lidé v Thajsku zapomněli na svůj buddhismus. Je to navzdory buddhismu, že je tam tolik korupce, tolik prostituce a taková honba za majetkem, ne kvůli buddhismu. Země třetího světa se čím dál tím více přizpůsobují západnímu typu vzdělávání a zapomínají na své tradiční zvyklosti. To je ten důvod, a je to pravda: všichni vysocí generálové a politici v Thajsku, všichni studovali v Americe, a předtím navštěvovali katolické školy v Bangkoku.

§ Ptáte se mne na klidnou mysl Asiatů a neklid v myslích západních lidí. Pro mě Asiat není člověk z Bangkoku; pro mě byl Asiat vždycky člověk z thajského venkova, kde jsem také strávil většinu svého času, když jsem žil v Thajsku. Jen velmi zřídka se podívám do Bangkoku. A je pravda, že mezi thajským obyvatelstvem, které tehdy žilo převážně na venkově, skutečně panovala atmosféra klidu. Nevím, jak je tomu dnes, ale vesničtí chlapci tehdy dokázali meditovat velmi dobře, nebyli tak rozrušení. Ale mění se to, a je to škoda. Je smutné vidět, jak lidé ztrácejí něco tak nádherného, pocit spokojenosti s tím, co mají. Když jsem poprvé přijel do Thajska, život v těchto vesnicích byl velmi prostý; lidé tam měli vše, co potřebovali. Dovedli se čistě, upřímně smát – ne jako lidé zde, nuceně a hlučně. Nemuseli také tolik pracovat. Pak do vesnic zavedli elektřinu a lidé si koupili televize. Dnes však už nemají ani čas dívat se na televizi, protože všichni vyrábějí košťata, která pak prodávají. Pracují ve dne v noci, jen aby mohli zaplatit za elektřinu, za benzín, za všechny ty věci, které předtím nepotřebovali. Byli spokojení i bez nich. Teď musí tak tvrdě pracovat, že nemají čas ani jeden na druhého. Dříve tam byla ona atmosféra klidu a prostoty. A je pravdou, že ti největší meditační mistři v současném Thajsku – zrovna jsem se odtamtud vrátil, a když je člověk vidí, tak je skutečně musí obdivovat – většinou pocházejí ze severovýchodní části země. Je snadné domyslet si, proč tomu tak je. Prostě začali s tím jednoduchým stylem života a nemuseli se vyrovnávat se všemi těmi problémy a potížemi, které jsem měl já a které máte vy. Životní styl šedesátých let byl o tolik uspěchanější ve srovnání s životem v thajských vesnicích. Nekomplikujte proto svůj život. Snažte se ho co nejvíce zjednodušit. Zbavte se věcí ve svém domě a nekupujte další. Zbavte se věcí, které vás oddělují od vašeho manžela, od vaší manželky, od vašich dětí. To dokáže tak usnadnit život, řeší to problémy... Mně to teď připadá tak samozřejmé: zbavujte se věcí, nehromaďte je. Ale než toto nahlédnete, je třeba jít proti srsti ve svých životních návycích. Podíváte se na televizní reklamy a ty vám říkají pravý opak; každých deset nebo patnáct minut – možná každých pět minut; nevím, jak dneska vypadá televize – „Musíte mít tohle, musíte mít tamto!“ Já říkám: „Musíte se toho zbavit!“ Nemusíte pak tolik pracovat, dokážete-li něco slevit ze svého životního standardu. Můžete si říkat: „To zní pěkně, to dá rozum.“ Ale co uděláte zítra, v sobotu dopoledne, až půjdete ve městě kolem obchodů? Jak to, že v pátek večer je všechno tak jasné, a v sobotu odpoledne je to celé pryč? Není to ani 24 hodin. Musíme skutečně rozvíjet tuto moudrost a tento klid. Važte si jich! Rozvíjejte je, a doveďte tuto praxi až do úplného konce. To je totiž jediné místo, kde můžeme konečně spočinout v klidu a míru. A to je celý smysl buddhismu.

Je velmi důležité tázat se, zkoumat věci, nespokojovat se jen s tím, co vám někdo řekne. Jednou se mě někdo ptal, jak by měl člověk vychovávat děti. Zajímám-li se o buddhismus, měl bych je vychovávat jako buddhisty? Jsem-li katolík, měl bych je vychovávat jako katolíky? Řekl jsem mu: „Vychovávejte je tak, aby nic nepřijímali prostě jako jednou dané, ale aby si kladli otázky.“
 

source : http://dhamma.wz.cz

 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net