DhammaTalks.net

 

Prázdnota a blažené stavy

 

Adžán Brahmavamsó

 

Proslov k laikům na meditačním sezení v lednu 1991.

Přeložil Bhikkhu Gavésakó

Dnes ráno Adžán Džágaró hovořil o výsledcích meditační praxe, o pocitech blaha, jež mohou vyvstat v meditaci, a lidé se ho ptali na píti-sukha, nadšení a blaženost, aby si ujasnili, co jsou tyto pocity skutečně zač. Je obtížné o těchto věcech hovořit, nalézt vhodná přirovnání v naší běžné zkušenosti, abychom popsali, jak tyto hluboké meditační stavy vypadají. Jediné přirovnání, které mě napadá, je toto: píti a sukha – nadšení a blaženost meditačního pohroužení – odpovídá nadšení a blaženosti v sexuálním orgasmu. Je to však mnohem čistší a intenzivnější pocit. Je to něco nezaměnitelného; když se mysl soustředí a vyvstane v ní radost, tak vás to doslova „odnese“.

Teď můžete chápat, proč jsem rád, že zde mohu sedět. Právě jsem se vrátil z města, kde jsem dva dny hovořil s lidmi... Někdy si lidé myslí, jaké je to krásné, žít mnišským životem; prostě jen sedět v klášteře a nemuset celý den nic dělat. Ale většina z vás asi ví, že to není úplná pravda. Když mluvíte s druhým člověkem, musíte se s ním skutečně setkat; to znamená, že zabrousíte s ním do jeho problémů, vcítíte se do nich a pokusíte se vidět svět ne ze svého hlediska, ale z jeho. A to je nesmírně náročné. Nedávno mi někdo říkal, že mladí sociologové jsou ve škole nabádáni, aby se nikdy příliš nezapletli do potíží a problémů osob, s nimiž hovoří. Tento přístup se mi nikdy nejevil jako správný. Podle mé zkušenosti, máte-li někomu pomoci, musíte se skutečně ponořit do jeho problémů, postavit se vedle něj a vzít ho za ruku. Teprve pak ho můžete jemně vyvést ven. Nejprve tam však musíte vstoupit, přímo k jádru věci. Když stojíte mimo, nemůžete na něj dosáhnout; jste příliš daleko. A to je někdy velmi náročné.

Jediný způsob, jak se s tím vyrovnat, je rozvíjením meditace a životních postojů plynoucích z meditace. Je to jako ono staré čínské přísloví o tisícimílové cestě, která začíná jedním krokem, končí jedním krokem a v celém průběhu cesty není nic než jediný krok. Je to velmi účinné – naučit se, jak dělat v jednu chvíli pouze jednu věc. Člověk, se kterým hovoříte, je to jediné, čím se musíte v této chvíli zabývat. Dech, který právě probíhá, je to jediné, čím se teď musíte zabývat. Tento okamžik je to jediné, co kdy můžete prožívat.

A toto činí naše životy, či alespoň můj život, velmi snadným a lehkým. Zrovna jsem uvažoval nad tím, že vy jste začali toto meditační sezení už v pátek večer a já teprve včera, ale těchto 24 hodin je pro mě jako rok, jako světelný rok – tak daleko se mi to jeví. Nevím, kolik dní už uběhlo, neboť to jediné, co zde je, je tento přítomný okamžik.

Setrvávání v přítomném okamžiku nejenom velmi usnadňuje náš život, ale rovněž odstraňuje naše problémy s pozorováním dechu. Sledovat svůj dech znamená být s tímto dechem zde a nyní. Někdy se lidem zdá, že tato meditace je hrozně složitá, ale ve skutečnosti je to velmi jednoduché. Vše, co je zapotřebí, je sledovat jeden dech s bdělou pozorností; ten dech, který probíhá právě nyní. Proč je to složité? Protože to zbytečně komplikujeme a protože ve zbytku týdne, ve zbytku roku, ve zbytku našeho života neděláme v jednu chvíli pouze jednu věc. Život jako dlouhá cesta ubíhající krok za krokem je něco, co je nám cizí.

Někdy se sám divím, jak je to možné, že prožijete velmi rušný víkend, kdy nemáte ani chvilku klidu, a pak přijedete na meditační sezení, trochu si odpočinete, načež okamžitě vstoupíte do velmi klidných a hlubokých stavů samádhi. Toto mě trápilo, když jsem poprvé přijel sem do Austrálie. Věděl jsem, do čeho se pouštím. V Thajsku měl člověk dostatek času sám pro sebe, kdy se mohl věnovat formální meditační praxi. Ale tady v Austrálii bylo nutno postavit klášter a já jsem věděl, že budu v mnohem užším kontaktu s laickou komunitou, než jak tomu bylo v Thajsku. Čím více práce, tím méně času na meditační sezení.

A zvláštní bylo, že když práce přestala a hluk se utišil, sedl jsem si na svůj polštářek a dokázal jsem velmi rychle soustředit svou mysl. Vždycky jsem si myslel, že aby člověk skutečně uklidnil svou mysl, musí sedět mnoho hodin v meditaci a nebýt ničím vyrušován, musí zorganizovat všechno kolem svého meditačního polštářku. Ale tak to není. Jsou to spíše naše každodenní návyky – to, jak hovoříme s lidmi v klášteře, jak pokládáme cihlu, jak řídíme auto, jak hovoříme do telefonu –, které činí naši meditaci klidnou nebo rozrušenou. To, co děláme mimo meditační halu, je nesmírně důležité. A to proto, že se jedná o určitý proces, podmíněný proces meditace.

Není to tak, že „vy“ meditujete. Někdy si myslíme, že jsme to my, kdo řídí tenhle autobus. Ale když se podíváte velmi bedlivě, tak zjistíte... že tam žádný řidič není! Autobus jede tisíc mil za hodinu – někdy je to až děsivé –, ale není tam žádný řidič. Proces se prostě odvíjí. A když si uvědomíte, jak úžasné a nádherné to je, že nasloucháte učení Dhammy, tak poznáte, že je to celé toto prostředí, jež prospívá vaší meditaci, mnohem víc než to, co „vy“ děláte či neděláte. Nechte tento proces probíhat. Když strom roste, tak se nerozhoduje: „Teď budu růst,“ ale prostě roste. Květina se nerozhoduje, kdy otevře své listy; prostě je otevře podle okolních podmínek, podle zákonů přírody. A je důležité rozumět přírodním zákonům v oblasti meditace, abychom mohli pochopit, jak meditace funguje – „jak se to dělá“, chcete-li.

Meditace začíná tím, co děláte doma. Buddha neustále opakoval, že meditace začíná u našeho jednání (síla). Když jsem poprvé zkoušel meditovat, tak jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost; chtěl jsem prostě meditovat. Jak to, že někteří lidé sem přijdou, posadí se a velmi rychle se dokážou uklidnit, zatímco jiní lidé tu mohou sedět jeden den, dva dny, deset dní, a přesto se nikdy neuklidní? Mnoho souvisí s naším jednáním, s tím, co děláme, když jsme doma. Když vaše meditace neprobíhá příliš dobře, neptejte se jenom, co děláte špatně zde, na meditačním polštářku, ale spíše co děláte doma. Jak žijete svůj život, co děláte v práci nebo ve své kanceláři. Nemůžete něco napravit v oblasti svého jednání? Jste sobečtí? Jste bezohlední k lidem kolem vás, včetně vás samých? Máte dostatek času na odpočinek během týdne? Jednou z nejdůležitějších věcí je střídmost a prostota. Prostota životního stylu – to je něco, co můžete změnit, aby vaše další meditační sezení bylo mnohem klidnější. Ctnostný člověk ví, co učiní jeho život klidným, chápe následky svých tělesných, slovních a mentálních činů (kamma) – nejen v meditační hale, ale také doma, v práci, v obchodě, prostě kdekoliv.

Buddha neustále opakoval, že ten, kdo je ctnostný, se dokáže snadno uklidnit. V jedné nádherné suttě Buddha říká, že ten, kdo je ctnostný, se nemusí rozhodovat: „Teď se uklidním,“ nemusí se o to snažit, protože už je klidný. Je to přirozený účinek, nevyhnutelný následek: jedna věc vede k druhé a musí k ní vést – taková je prostě příroda neboli Dhamma. Proto je ctnost nezbytně nutná k tomu, aby náš život byl klidný, abychom jím procházeli spokojeni, jednoduše, bez velkých nároků. Ctnost vede k vnitřnímu míru. Je to takový stav, kdy se nehádáte s druhými lidmi, jste tolerantní, dokážete přijmout odlišné názory a činy druhých lidí. Toto je velmi důležité pro praxi meditace.

V mysli člověka, který je klidný v každodenním životě, vyvstane radost a štěstí. Žije tak, že nikomu není na obtíž, dokonce ani sám sobě. Je to, jako kdyby se volně vznášel a kroužil ve vzduchu. Buddha řekl, že ten, kdo je klidný a spokojený, bude také šťastný. Nemusí se rozhodovat: „Teď budu šťastný,“ nemusí o to usilovat, neboť už je šťastný. Je to přirozený následek, je to princip Dhammy.

A dále Buddha v téže suttě říká, že ten, kdo je takto šťastný, se bude snadno soustředit. Kdo má tuto radost, klid a ctnost, se nemusí rozhodovat: „Teď se budu soustředit,“ nemusí vynakládat žádné zvláštní úsilí, neboť už je soustředěný přirozeným účinkem jistých podmínek.

Takto začínáme chápat, na čem tato meditace spočívá. Někdy, když se nám meditace nedaří, se ptáme: „Co dělám špatně?“ Někdy si říkáme: „Možná nesleduji svůj dech dostatečně pozorně. Možná nevynakládám správné úsilí, právě teď. Možná vynakládám příliš malé nebo příliš velké úsilí. Možná bych se měl více napřímit. Možná mám špatný meditační předmět. Možná...“ Začněte na samém počátku, začněte u ctnosti (síla). Pak pochopíte, jak lze snadněji meditovat na meditačních sezeních. A rovněž proč je meditace obvykle mnohem snazší pro mnichy, neboť mniši žijí způsobem, který je založen na ctnosti. Pokud se nechováte ctnostně, tak vás z kláštera vyrazí... Jelikož mnišská pravidla jsou opravdu přísná, nedají se nijak obejít. Proto také Buddha založil mnišský řád (Sangha), aby – na základě ctnosti – mniši mohli snadno meditovat; pokud ovšem dělají to, co by měli dělat.

Když hovořím o soustředění, rád používám slovo „utišení“ – samatha. Je to velmi dobrý překlad tohoto termínu, neboť se používá i jinde v buddhistických textech. V pravidlech disciplíny (pátimokkha) je jedna malá pasáž, z níž je jasně patrné, co toto slovo skutečně znamená. Když vidíte, jak jsou tatáž slova užívána v různých kontextech, tak lépe pochopíte jejich význam. Jde o utišení mysli. Je to stejné, jako když utichne vítr a celý les se přestane pohybovat. Nastane klid a ticho. Nic se nehýbe. To míníme slovem samádhi, soustředění. Je to ustání veškerého pohybu, přicházení i odcházení... Vyvolá to ve vás magický, radostivý pocit.

„Nadšení“ je další nádherný překlad, tentokrát slova píti, onoho radostného mentálního pocitu. Když začnete zakoušet klidný stav mysli, je to, jako kdybyste stáli uprostřed noci v tichu lesa, nebo v nějaké hluboké jeskyni, nebo někde v divočině, kde se nic nehýbe celé minuty, celé hodiny.

A je důležité si uvědomit, že je to právě radostivost a blaženost, které tvoří hlavní aspekt těchto hlubokých meditačních stavů. Toho si člověk všimne nejvíce. I když jste ještě nedosáhli těchto stavů pohroužení (džhána), je důležité znát svůj cíl, abyste věděli, kam míříte, k čemu se přibližujete. V první džháně je to ono nadšení a blaho (píti-sukha), jež je zrozeno z odloučení a oproštění. Není to vlastně první džhána, jež je zrozena z odloučení a oproštění, nýbrž samotný pocit nadšení a blaha, jenž odtamtud vyvěrá. Pálijské slovo pro „odloučení“ je vivéka. Když někdo, třeba nějaký mnich, odejde na pár dní do lesa, aby mohl v klidu meditovat, říká se, že se „uchýlil do vivéky“ (thaj. pai vivék). Opustí klášter, všechny své povinnosti, a odejde na nějaké tiché místo. Vivéka proto znamená zanechání, opuštění věcí, především vaší práce, vašich povinností a všeho ostatního. A odtud pochází nadšení a blaho, součásti první džhány. Čím více dokážete nechat věci stranou, nechat věci být, tím více se přiblížíte k první džháně a tím více začne narůstat ono nadšení a blaho. A tady můžeme znovu použít to čínské pořekadlo o dlouhé cestě, která začíná jediným krokem, abychom pochopili, co míníme slovy vivéka, odloučení, oproštění. Když se na tu cestu díváme jedním způsobem, je to neustálá dřina. Desetidenní meditační sezení: máte ještě před sebou skutečně dlouhou cestu, a vaše kolena vás nepřestanou trápit, vaše záda budou bolet čím dál víc... Díváte-li se na to tímto způsobem, co hrozného vás ještě čeká, tak to nezvládnete a za pár dní odjedete. „Ještě jedna hodina. Už jsou čtyři odpoledne. Další hodina. Můj bože!“

A zde je důležité si připomenout onu tisícimílovou cestu, kterou můžete ujít jedině tak, že teď uděláte jeden krok. Tento krok je ten jediný krok na celém světě, tento dech je ten jediný dech v celém vesmíru – totiž ten, který probíhá právě nyní. A pouze o ten je třeba se starat, zabývat se jím, protože všechny ostatní dechy ve skutečnosti neexistují. Jsou to jen obrazy naší představivosti. Je tu pouze jediný dech, vždycky tu byl pouze jediný dech, a vždycky tu bude pouze jediný dech. To vaši cestu učiní nesmírně snadnou a jednoduchou.

Nemusíte sedět celou hodinu, nemusíte sedět dokonce ani pět minut; stačí jen sedět po dobu jediného dechu. Desetidenní meditační sezení, stodenní, desetileté, padesátileté meditační sezení, bez pohnutí... Je to pořád jenom jediný dech, jediný krok. A abyste se na něj dokázali soustředit, musíte uskutečnit vivéka: opustit všechny předešlé kroky, které jste učinili, všechnu s nimi spojenou bolest, všechny vzpomínky, příjemné i nepříjemné. Nechte je úplně stranou, oprostěte se od nich, abyste zakusili stavy blaženosti; abyste pochopili, co mám na mysli, když říkám, že tato meditace je lepší než sex... Každý prodejce si musí udělat reklamu, že? V této společnosti to velmi dobře funguje.

V meditaci je třeba myslet pouze na to, co se děje právě nyní. I když někdo kýchne, je to prostě kýchnutí; nemusíte se trápit kvůli kýchnutí, které již minulo. Nedovolte jakýmkoli rušivým zvukům, aby vytvářely ozvěnu ve vaší mysli a odrážely se v ní sem a tam. Když vstoupí do vaší mysli, tak zanedlouho utichnou – a nezbude z nich vůbec nic. Nechte jít veškerou minulost; když můj hlas dozní, nic nezůstane ve vaší mysli. V jednu chvíli jeden krok – a neslyšíte ani ozvěnu toho minulého kroku. Podíváte-li se zpět, nevidíte za sebou žádné stopy. Vše, co tu je, je tento přítomný krok.

Toto míníme slovem vivéka: odloučenost, uchýlení se do přítomného okamžiku. A čím více se od všeho odloučíme – od své minulosti, svých povinností, své zodpovědnosti, své totožnosti –, tím větší radost a blaženost v nás vyvstane. Člověk si začne všímat, že tato radost při meditaci se nachází v přítomném okamžiku, nikoliv mimo tento okamžik. Jeden z důvodů, proč jsme při meditaci tak neklidní, je to, že hledáme tuto radost někde jinde, nikoliv zde a nyní.

V meditaci proto nehledáme radost v příštím okamžiku, ale právě zde a nyní: v tomto přítomném dechu, v této části probíhajícího dechu. Podívejte se a uvidíte ono nadšení, radost a blaho v tomto přítomném okamžiku; a uvidíte také, jak roste. Když se soustředíte na dech a necháte všechno ostatní jít, uvidíte ho jako krásnou vlnu na vodní hladině, která přináší velikou blaženost. Někdy si této krásy spojené s blažeností vůbec nevšimneme, protože ji neustále hledáme někde jinde. Vzpomínám si, jak jsme cvičili meditaci v chůzi v našem klášteře v Thajsku. Meditační hala měla betonovou podlahu. Zaměřili jsme svůj zrak pár metrů před sebe a prostě jsme chodili sem a tam. A když jsem bez přestání mnoho hodin pozoroval tu betonovou podlahu, začal jsem zjišťovat, jak nádherná podlaha to je. Beton je skutečně velmi krásný – když si začnete všímat jeho barev a tvarů, jeho struktury. Nakonec se zastavíte a prostě jen zíráte na tu betonovou plochu, jako by to bylo to nejkrásnější umělecké dílo či nádherná květina. Je to úžasné, kde všude lze najít krásu. Můžete zažít extatické blaho pozorováním čtverečního centimetru betonu...

Právě tak lze najít blaženost v jediném momentu dechu. Skrývá se v něm neuvěřitelná krása – jen kdybychom měli oči k vidění, čas k tomu podívat se, co se děje. Potom bude velmi snadné setrvat s jediným dechem, protože je to dobrá zábava, něco příjemného. Je to, jako bychom se procházeli krásnou, voňavou zahradou – rádi v ní nějakou dobu zůstaneme. Jde jen o to, nějak se tam poprvé dostat, alespoň k bráně té zahrady, abychom mohli být ohromeni tím pocitem.

Je to docela dobré přirovnání. Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety, v roce 1969, když mi bylo osmnáct, navštívil pyramidy ve Střední Americe, zbytky dávné májské civilizace. Měl jsem možnost prohlédnout si jednu z nejznámějších a nejkrásnějších z těchto pyramid, v Chichen Itza na poloostrově Yucatán. Procházel jsem se v tom náboženském komplexu už asi hodinu a začal jsem vnímat atmosféru onoho místa, když najednou přijel autobus s asi dvaceti americkými studenty. Vystoupili ven, a aniž by si všímali džungle či staveb kolem sebe, vytáhli z batohu kopací míč a začali hrát fotbal. A já jsem si říkal: „Panebože, v takovém úžasném prostředí, a oni nedokážou dělat nic jiného než hrát fotbal!“ Stejně tak, když sledujeme svůj dech, mohli bychom vnímat krásu přítomného okamžiku, ale my se místo toho zabýváme tím, co budeme mít zítra k snídani nebo jak večer ulehneme do peřin. Kolik fotbalových her hrajeme v přítomném okamžiku? Toto tedy míníme radostí a blahem, které můžeme zakusit jen tehdy, pokud se otevřeme přítomnému okamžiku. A náš život se tím velmi usnadní. Ať děláme cokoliv, budeme zakoušet radost a krásu toho okamžiku. Toto je prožitek první džhány; je stále poměrně hrubý.

Hlavním aspektem druhé džhány je opět nadšení a blaho plynoucí ze soustředění, sjednocení mysli. V první džháně člověk zanechal za sebou hrubý svět minulosti a budoucnosti, neustálé činnosti a aktivity, a vstoupil do oné nádherné zahrady přítomného okamžiku. Ve druhé džháně se člověk soustředí už jen na jedinou květinu. Květinová zahrada je velmi pěkná, ale nedá se to srovnávat s krásou jediné květiny. Druhá džhána je toto soustředění, sjednocenost mysli, setrvávání pouze s jednou věcí. Je to utišení, velmi hluboké uklidnění.

Chtěl bych tedy shrnout hlavní body týkající se meditace klidu (samatha). První částí této meditace je vivéka: zanechání, opuštění věcí. Je to mnohem důležitější než třeba úsilí či bdělost. Samozřejmě, že bdělá pozornost (sati) je rovněž velmi důležitá: musíte vědět, že opouštíte věci a necháváte je být. Když toto nevidíte, tak nemáte ani ponětí o tom, co všechno s sebou vláčíte. Shoďte všechna tato břemena; nechte jít celou svou minulost, všechny své naděje i všechny své obavy. Někdy se bojíme pustit se těchto věcí, protože jsme je s sebou tahali odjakživa. Cítíme se s nimi bezpečně, a nechce se nám opustit je a vstoupit do hlubokého pohroužení džhány. Stojí to však za to.

Vivéka: nechte tyto věci jít a uchylte se do vnitřního odloučení. Neberte si s sebou žádné knihy, žádné deníky, žádné vzpomínky. Nechte to všechno za sebou, odpoutejte se a vstupte do oné krásné zahrady. Když už jste uvnitř této zahrady, v první džháně, zvolte si místo celé zahrady jedinou květinu a setrvejte s ní. Hovořím zde teď v přirovnáních; a snažím se zasít semena, která, alespoň doufám, v budoucnosti – nebo i nyní – vyraší a připomenou vám, co jsou tyto hluboké meditační stavy zač. Jsou totiž nesmírně užitečné: dávají mysli nadšení, radost a onu průzračnost, která umožní vznik porozumění (paňňá).

Cvičili jsme už tři dny ánápánasati, a tak bych dnes chtěl hovořit o jednom druhu meditace, který sám používám a který je někde na půli cesty mezi meditací klidu a meditací vhledu. Je to meditace o prázdnotě. Meditace o prázdnotě má totiž oba tyto aspekty – uklidnění i porozumění. Když začínáme meditovat, přinášíme si s sebou všechny ty drahocenné věci, o které se v životě tolik staráme. Při meditaci o prázdnotě je však musíme opustit, nechat je jít, vyprázdnit je. Do meditace o prázdnotě musíme vstoupit s prázdnýma rukama – to je velmi důležité. Je to stejné, jako kdybyste měli vynést všechen nábytek ven z tohoto pokoje, dokonce i váš zamilovaný meditační polštářek... „Jak mám meditovat bez svého polštářku?“ Všechno ven! Teď hovořím samozřejmě obrazně; nemusíte jít a sedět pouze na koberci. V meditaci o prázdnotě je třeba v postupných krocích úplně vyprázdnit svou mysl. Nenechte nic uvnitř: žádné naděje, žádné obavy, žádné tužby. Nechte to všechno prostě zmizet. Vzpomínám si znovu, jak jsem navštívil Střední Ameriku, a tehdy jsem nevěděl nic o májské civilizaci. Věděl jsem jen tolik, že se má jednat o nějaké náboženské stavby, a že na vrcholu těchto pyramid bývala malá místnost, kam chodívali kněží. A když skutečně vystoupíte na vrchol těchto pyramid, tak uvidíte prázdnotu. Celá Střední Amerika byla totiž pokryta hustou džunglí, a když cestujete džunglí, tak nikdy nevidíte příliš daleko; dokonce i nad cestami tvoří stromy jakýsi příkrov. Můžete cestovat několik týdnů a nikdy nespatříte horizont ani hvězdy. Pamatuji si, že i našem klášteře v Thajsku, Wat Pa Nanachat, člověk málokdy viděl hvězdy; nanejvýš tak nějakou škvírou mezi stromy. Nikdy jste neviděli celou hemisféru, celé nebe.

A představte si, jaké to asi muselo být, když lidé, kteří se narodili a celý život prožili v té džungli, poprvé vystoupili na vrchol oněch pyramid a spatřili... prázdný prostor, naprosté nic mezi nimi a nekonečnem. A právě toto míníme meditací o prázdnotě: být prázdný jako obloha kolem pyramidy. Poté mi už bylo jasné, odkud ti kněží brali svoji inspiraci: vystupovali na vrchol těch pyramid, kde se jejich mysl mohla volně rozlétnout do širé dáli. A pak jsem také pochopil to přirovnání o vystoupení z džungle našich starostí a myšlenek, plánů a aktivit, a poprvé hledět do prázdnoty. Nebe je nádherný symbol prázdnoty, zvláště když je prosté mraků, neboť mysl se může rozletět až k jeho okrajům i za ně. Prázdnota se pak pro nás stane nádherně klidným stavem prodlévání. Je o tolik větší než my, že se v ní ztrácíme, naše „já“ se v ní ztrácí. Prostě sedíme a hledíme, jsme dokonale prázdní.

Prázdnota však vyžaduje trochu klidu a trochu moudrosti, abychom se dostali až na vrchol oné pyramidy, protože budeme-li na ni šplhat se všemi svými věcmi, nikdy se nám to nepodaří – ty věci budou příliš těžké. Aby se nám to podařilo, musíme je všechny pustit. Když tedy medituji o prázdnotě, podívám se nejprve, co je v mé mysli, a začnu to jedno po druhém nechávat jít. Podívejte se, co s sebou vláčíte. Je-li to nějaká starost, která se neustále vrací do vašeho vědomí, musíte ji pustit, nechat ji jít. Jednou, v našem klášteře v Thajsku, se mě Adžán Čá zcela neočekávaně zeptal: „Proč?“ Já jsem na to vůbec nebyl připraven a řekl jsem nějakou hloupost. On mi však ten den chtěl dát velmi hluboké ponaučení. Řekl proto, že kdyby mi tutéž otázku někdo položil v budoucnosti, mám mu na to odpovědět: „Není tu nic.“ A já jsem o tom pak často uvažoval, protože to byla taková zvláštní situace a Adžán Čá byl takový velký učitel. Odpověď na otázku „Proč?“ je „nic“. Když totiž meditujeme, neustále si klademe otázku „Proč?“ a naše mysl je díky tomuto pohybu neklidná. Připoměňte si vždycky tu odpověď – „nic“ – a uklidníte se. Pak také porozumíte meditaci o prázdnotě: „Není tu nic, vůbec nic...“

Nejprve si začnete pohrávat s podobnými myšlenkami, a pak přejdete k samotnému smyslu těchto myšlenek, což je vlastně jejich účel. Nesnažíme se o tom filozofovat tak, že jedna myšlenka vyvolá druhou, ta zase další atd. Prostě si takové slovo řekněte na začátku vaší meditace, a pak se už jen dívejte, co se bude dít. Hned po odeznění slova se vynoří jeho význam. Jsme-li však nedbalí, tak se nám tento význam ztratí, neboť ho překryje další myšlenka. A proto po odeznění první myšlenky setrvejte u samotného významu, u významu prázdnoty. A to je velmi klidné, velmi krásné místo k prodlévání.

Není to nijak obtížné, nepotřebujete k tomu příliš síly ani námahy. A jak jsem už říkal, tyto věci se stanou samy od sebe. Ať už si myslíte, že to zvládnete či nikoliv, budete se moci soustředit a vaše mysl se zastaví, neboť semena pro to již byla zaseta. Zda to bude dnes, příští rok nebo v příštím životě – buďte trpěliví, dříve nebo později se to podaří.

 

 

§ Ptáte se na praxi ánápánasati. Když pozorujete svůj dech, jak se postupně zklidňuje, vaše vnímání dechu se změní. Chcete-li vstoupit do hlubokých stavů meditace, nechte tento vjem změnit svůj charakter. Neboť způsob, kterým vnímáte dech na začátku meditace a když se dostáváte stále hlouběji a hlouběji, je velmi odlišný. V hlubokém stavu meditace vnímáte dech nakonec jako ztělesněnou blaženost. Ne že blaženost je v dechu či dech v blaženosti: dech je blažeností. Dalo by se říci, že v průběhu meditace dech mění své barvy jako chameleón. Je to stále tentýž chameleón, jemný vdech a výdech, který však zároveň mění své barvy, takže ho vnímáte úplně jinak. I když v meditaci sledujete dech, můžete na něj hledět jako na prázdnotu: dech je prázdnota a prázdnota se stává dechem. Je to určitý aspekt oné věci, kterou vnímáte, aspekt, na který zaměříte svoji pozornost.

Říkám to, protože mě to nikdo nikdy neučil; musel jsem na to přijít sám. Pozoroval jsem svůj dech a někdy se mi zdálo, že se mi ztratil. Pak ve mně začala vyvstávat radostivost, ale já jsem si říkal: „Raději bych se měl vrátit zpět k dechu.“ Dovolte tomuto procesu, aby přirozeně probíhal. Vykliďte mu cestu; i když jste to vy, kdo tento proces započal. Je to jako rozjezd v autě: zařadíte jedničku, pak dvojku, pak trojku, pak čtyřku, ale pak vyřadíte rychlost, necháte vše být a jen sledujete, jak se celý ten proces uklidňuje. Nechte ho, aby se utišil; nevyrušujte ho. Mysl se postupně stále více uklidňuje. Stupeň tohoto uklidnění mysli můžete rozpoznat podle míry nadšení a blaha, jež je zakoušeno. Proto často říkám, že v soustředěné mysli nejsou přítomny žádné pochybnosti, jelikož je tichá a klidná. Nemůžete to s ničím zaměnit, stejně jako nemůžete s ničím zaměnit pocit sexuálního orgasmu – je to velmi silný pocit v našem nitru.

A proto vás vybízím, abyste se snažili dosáhnout těchto velmi klidných stavů mysli a abyste si všimli onoho nadšení, utišení a prázdnoty. Po nějaké době se toto stane vaším meditačním předmětem. Nejdříve budete přeskakovat mezi dechem a pocitem blaženosti, ale pak se mysl skutečně utiší a sjednotí.

§ Ptáte se, zda je v těchto meditačních stavech přítomno nějaké toužení. V těchto stavech je mysl velmi čistá, a teprve když z nich vystoupíte, může se objevit toužení po nich. A když po těchto stavech toužíte, tak zjistíte, že jich nemůžete dosáhnout. Je to zvláštní věc a častý problém mnoha meditujících, že když poprvé zakusí tyto blažené stavy a začnou po nich toužit, tak je už nedokáží znovu navodit – po nějakou dobu. To se jim podaří znovu až tehdy, když pochopí, že tyto stavy vyvstávají právě díky opuštění touhy, díky vivéka, jejímu zanechání. Tyto stavy nevznikají z toužení; touha je jejich přímým opakem. Těchto stavů dosáhnete jedině opuštěním toužení.

§ Ptáte se, zda lze v těchto hlubokých stavech přemýšlet o nestálosti apod. Takové myšlenky se v oněch stavech vůbec nevyskytují. To, o čem zde hovoříte, je vznik moudrosti. Je to chápání celého tohoto procesu uklidňování mysli, které vás dovede k pochopení aničča, dukkha a anattá (nestálosti, strastiplnosti a ne-já). Je to proces porozumění. A je pravdou, že hluboký vhled – takový, který vámi skutečně zacloumá – je další příčinou pro vyvstání píti, oné radosti a nadšení. Je to jeden z jeho znaků, chcete-li. Tento vhled vyvstává náhle i postupně. Jako když cestujete z jedné země do druhé: celá cesta probíhá postupně, míli za mílí, krok za krokem, ale pak jednou překročíte hranici a víte, že jste v jiné zemi. A přibližování se k tomuto vhledu, hromadění nezbytných podmínek, závisí na rozvoji samádhi.

V jedné své rozpravě Buddha hovoří o tzv. „transcendentálním závislém vznikání“, které ukazuje, jak celý tento proces funguje. Když se mysl dokáže soustředit, tak to samo o sobě umožní vznik moudrosti. Není to tak, že když je mysl soustředěná, člověk se rozhodne přemýšlet o aničča či anattá a bude na to vynakládat veliké úsilí. Je-li mysl soustředěná, moudrost vyvstane sama od sebe. Nic nemusíte „dělat“, stejně jako květina se nerozhoduje, že bude kvést. V důsledku soustředění své mysli, dříve nebo později, člověk nahlédne pravou povahu věcí. Tím však tento proces nekončí. Když člověk uvidí, co jsou věci skutečně zač, když uvidí aničča, dukkha a anattá, tak v něm vyvstane pocit znechucení, odvrácení se od světa (nibbidá). Pak také zjistí, že je s tím třeba něco udělat. A když uvidí situaci, v níž se nachází, nechá postupně věci jít – ne před porozuměním, ne před soustředěním, ale až po nich. Teprve když vyvstane tento vhled, člověk uvidí, že – jak říkal Adžán Čá – drží v ruce žhavý uhlík.

Je nutné dostat se do těchto hlubokých stavů meditace či alespoň do jejich blízkosti; čím blíže se k nim dostanete, tím vám to bude zřejmější. Začnete chápat, že je třeba něco udělat, že musíte nechat věci jít. Není to jen povrchní vědění; když je váš vhled opravdu hluboký, přestanete věci uchopovat zcela přirozeně. Někdy to nějakou chvíli trvá, než pustíte onen žhavý uhlík, neboť jste ho svírali takovou dlouhou dobu. Někdy to trvá až sedm dalších životů. Ale dříve nebo později to jistě učiníte. V samotných blažených meditačních stavech není žádný prostor pro nějaké rozjímání; pouze je prožíváte, pozorujete a prodléváte v nich. Nejsou dostatečně „vratké“ pro jakoukoliv kontemplaci. Ta je možná až poté, co z nich vystoupíte, a vaše mysl je klidná jako jasné nebe bez jediného obláčku. Když Buddha mluví o aničča, dukkha a anattá, umístí tyto myšlenky do vaší mysli. Když se potom mysl utiší a zklidní, když se oprostí od všech těch věcí, jež překážejí vzniku moudrosti, začnete spontánně vidět anattá (ne-já). Nevolíte si anattá jako metodu svého rozjímání, ale anattá vyvstane samo o sobě, dukkha vyvstane samo o sobě. Je to jako to, co často radím lidem: máte-li někomu něco závažného sdělit, čeká-li vás nějaký důležitý rozhovor, máte-li hovořit se svou ženou o citlivých věcech, nikdy si předem neplánujte, co řeknete. Prostě tam jděte a otevřete své srdce – vyjde to ven samo. Právě tak není třeba plánovat meditaci vhledu (vipassaná); prostě otevřete své oči a hleďte. Nemusíte činit rozhodnutí: „Teď budu pozorovat aničča, teď budu pozorovat anattá, teď budu pozorovat dukkha.“ Prostě jen otevřete své oči a všechno to bude před vámi. Taková je alespoň má zkušenost s touto cestou vhledu.
 

 

source : http://dhamma.wz.cz

 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net