DhammaTalks.net

 

Sledování dechu

 

Adžán Brahmavamsó

 

Proslov k laikům na meditačním sezení v březnu 1993.

Přeložil Bhikkhu Gavésakó

Dnes bych chtěl hovořit o samotné praxi meditace, o tom, co máte dělat – anebo, z jiného hlediska, co nemáte dělat –, abyste se dokázali hluboko pohroužit do své mysli a dokázali ji utišit. To je ta část meditace, kterou nazýváme samatha či uklidnění. Hovoříme o ní často v rámci buddhistické meditace, protože je to cesta k většímu utišení naší mysli. V tomto západním světě je slovem „meditace“ označováno velké množství technik či praktik. Žádná z nich však nejde tak daleko či hluboko jako tato meditační praxe, která jde přímo k jádru mysli a začne ji postupně uklidňovat, snižovat její hlučnost, na stále hlubší úrovni. Začínáme tím, že si nejprve připravíme vhodné prostředí; uklidníme své tělo, abychom se nemuseli starat o tělesné bolesti a problémy. Upravíme vnější situaci tak, aby byla co nejvhodnější pro naši meditaci, aby nás pokud možno nevyrušovala. A když je naše mysl dostatečně klidná, jasná a radostná, vybereme si nějaký meditační předmět. Tento meditační předmět používáme jako naši stezku či vozidlo, pomocí něhož se dostaneme velmi hluboko do své mysli.

Nejpopulárnější formou meditace v buddhismu je to, co nazýváme ánápánasati či „bdělá pozornost zaměřená na dech“. Mám rád tento překlad, protože to je skutečně bdělá pozornost (sati) nepřetržitě sledující náš dech, naše vozidlo. Někdy jen to, jak používáme slova, může velmi pozměnit smysl či naše chápání určité věci. Jde o bdělost vůči dechu, jenž je naším předmětem; neustálé sledování našeho dechu, uvědomování si tohoto prožitku. Na začátku je naše pozornost či uvědomělost velmi nedokonalá; zachytíme jen malou část toho, co se odehrává, nikdy nezachytíme celek. Avšak rozvíjením této bdělosti, schopnosti být si jasně vědom toho, co právě probíhá, si začneme všímat mnohem více každým okamžikem, u každého dechu. A ona „bdělá pozornost sledující dech“ si začne být jasněji vědoma pocitu či procesu dýchání. Nejprve vidíme pouze prostý vdech a výdech, ale když chvíli vytrváme a podíváme se pečlivěji, tak uvidíme náš dech ve větších podrobnostech.

Jako když spatříte nějakou osobu: nejprve vidíte prostý tvar a poznáte, že jde o toho či onoho člověka, ale když se podíváte pečlivěji, uvidíte mnoho dalších detailů. Nebo když vidíte list na stromě: je snadné říci, že „to je pouhý list“, ale když se u tohoto nezastavíte, vaše bdělá pozornost si postupně všimne větších podrobností na onom listu, jeho barvy, tvaru, povrchu i smyslu. Dovolíte-li své mysli prodlévat u předmětu dostatečně dlouho, začnete ho chápat v jeho celistvosti a úplnosti. Začínáme tedy sledovat pocit dýchání a udržujeme ono zaměření naší mysli, což je jistý druh mentálního úsilí; znovu a znovu přivádíme svou mysl k tomuto předmětu. Když totiž mysl není klidná, často „sklouzne“ ze svého meditačního předmětu. Dech je velmi „kluzký“ předmět: zaměříte na něj svoji pozornost a ona okamžitě sklouzne. A to znamená, že ji musíte neustále přivádět zpět k tomuto předmětu, co možná nejopatrněji.

Na začátku této meditace je velmi užitečné si uvědomit, že není hned možné očekávat veliký klid a mír. Máme-li cestovat k onomu cíli, musíme nejprve nastoupit do autobusu nebo do vlaku, který nás tam odveze. Teprve když jsme uvnitř, může se vlak rozjet žádaným směrem. Pokud se rozjede, ještě než do něj pořádně nastoupíte, tak vypadnete ven a nikam se nedostanete.

Proto je velmi důležité ze všeho nejprve nastoupit do našeho vozidla a nestarat se příliš o to, zda je naše mysl klidná či nikoliv, zda jsou naše pocity příjemné či nepříjemné. Jinými slovy, musíme skutečně uchopit náš meditační předmět. Nyní zde hovořím konkrétně o dechu, ale pokud si zvolíte jakýkoliv jiný předmět, platí to pro něj zrovna tak. Než se začnete starat o klid a blaho uvnitř vaší mysli, musíte mít nejprve svůj meditační předmět jasně přítomen ve svém vědomí, musíte se ho skutečně chopit.

Abyste mohli uchopit svůj dech, být s ním plně v každém okamžiku, s plným vědomím, potřebujete ono pevné zaměření mysli a schopnost sledovat svůj dech. Proto jsem říkal, že v této meditaci jde o sledování dechu: to značí pálijské slovo ánápána. Když sledujeme svůj dech, někdy nám uteče a předběhne nás; jindy ho zase dohoníme a jsme mu přímo v patách. Ať se dech ubírá jakýmkoli směrem, musíme ho tam následovat. Pokud ho na okamžik ztratíme, musíme ho opět najít a zavěsit se na něj. Je nutné mít ho přímo před svým duševním okem; nikam pak neodbíhá, zůstává stále na tomtéž místě.

Poté můžeme sledovat průběh celého vdechu, od začátku až do konce, a celého výdechu, od začátku až do konce. A tak dále, dech za dechem, bez jediného přerušení, minutu za minutou. Není to tak těžké, když se nejprve pevně chopíte svého meditačního předmětu. Můžete používat různé metody: být v přítomném okamžiku, u právě probíhajícího dechu, o nic jiného se nestarat a nechat v mysli vyvstat radostivý pocit. Všechny tyto věci nám pomáhají pevně uchopit dech.

Nejdůležitějším z těchto přístupů však je jasné vědomí toho, že nyní máme dělat právě toto – plně si uvědomovat svůj dech. Pak nás již nevyrušují zvuky aut zvenčí, bolesti v těle či mouchy poletující kolem naší hlavy; pořád je sice vnímáme, ale nijak nenarušují naši pozornost, která se plně soustředí na dech. Jako když se díváte na velmi zajímavý film, seriál či dokument v televizi, tak jste si vědomi všeho, co se děje v místnosti, přicházejících i odcházejících lidí, můžete s nimi dokonce hovořit, ale přesto neustále sledujete vše, co se odehrává na obrazovce. Tento předmět je jasně přítomen ve vaší mysli. V této fázi, když už držíme svůj předmět pevně před sebou, můžeme celý tento proces začít uklidňovat.

Dnes ráno jsem seděl dole u vody a nefoukal zrovna žádný vítr, takže zvuk malých vlnek dospívajících k břehu byl velmi jemný. Tyto vlnky byly od sebe dosti vzdálené, rozmezí mezi nimi bylo nejméně několik sekund. A právě tento pocit jemného vlnění je tím, co se stane s dechem v této fázi, když se mysl utiší. Pak kolem projelo několik motorových člunů a z vlnek se náhle staly velké vlny, které narážely na břeh rychle po sobě. Přepadávající voda na hřebeni těchto vln rovněž vydávala hlasitý zvuk; nebylo to již ono tiché vlnění. Toto rychlé, hrubé vlnobití narážející na břeh je jako obyčejný dech, kdy rozmezí mezi jednotlivými dechy je velmi krátké a pocit je velmi hrubý – jako nějaký hluk pronikající do našeho vědomí.

Nejprve si musíme plně uvědomovat každou vlnu, každou část tohoto hrubého dechu, skutečně na ni zaměřit svoji pozornost. Teprve pak můžeme začít uklidňovat naši mysl, a to tím, že „ustoupíme z cesty“. Jakmile se nám podařilo uchopit dech, můžeme ho nechat plynout. Toto je velmi jemná záležitost, protože obvykle se pleteme do všeho, co sledujeme. Je pro nás velmi těžké na něco hledět a nechat to být.

I v našem klášteře v Serpentine – žiji tam už skoro deset let – se stále rád večer dívám na klokany, jak poskakují po trávě, pasou se či pojídají zbytky od oběda. Když však jdu kolem a zastavím se, abych je pozoroval, aniž bych cokoliv říkal či dělal sebemenší hluk, přestanou jíst a hledí na mě: „Co je to za člověka, takhle mě rušit při jídle?“ Když však po chvíli zjistí, že jsem jenom jeden z mnichů, zaboří znovu nos do trávy a začnou se opět pást. I když se na ně jen dívám a jsem úplně zticha, pletu se jim do života.

Právě tak je tomu s dechem či jakýmkoli jiným předmětem: když ho pozorujeme, máme sklon do něj zasahovat. Ale jako s těmi klokany, když zůstanu úplně zticha a nehýbu se, pouze na ně hledím, za nějakou dobu se opět začnou klidně pást. Když pozorujete svůj dech, i samotný váš pohled ho může na začátku trochu vyrušovat; zůstaňte však úplně v klidu, nehněte ani brvou, nic neříkejte, nic nedělejte, a klokan se opět začne pást, dech se začne uklidňovat. Sledujeme tedy náš dech, jak se postupně utišuje. Musíme však přitom být velmi opatrní, abychom neztratili svůj meditační předmět. Když se totiž dech uklidňuje, stává se tichým jako ony vlnky, a jiné zvuky, hrubší a hlasitější, mohou snadno vniknout do našeho vědomí, uchvátit naši pozornost a odvést ji pryč. Když utišujeme svůj dech a máme pocit, že ho ztrácíme, musíme přestat s uklidňováním a najít znovu svůj meditační předmět, dokud ho nemáme pevně v ruce jako předtím. Pak ho můžeme opět začít uklidňovat.

Jiný způsob, který používám k uklidnění svého dechu, je jakési mentální pobídnutí. Mysl, zvláště v těchto jemných stavech, je velmi citlivá i na jedinou myšlenku pobídnutí. Mohu své mysli prostě říci: „Buď klidná“ – a ona se skutečně uklidní. Dech se začne podobat oněm vlnkám a všechno se pomalu utiší. Nikdy neztrácím vědomí o dechu; stále si uvědomuji svůj dech, ale způsob vnímání dechu se mění. Jeho kvalita se z hrubé mění na jemnou. Stejně jako ty silné, hlučné vlny se zklidňují, až z nich jsou velmi dlouhé, tiché vlnky s intervaly ticha mezi nimi. V této fázi meditace jsem se naučil vyhledávat to, čemu říkám nádherný dech, radostný dech či krásný dech. Když se cokoliv v tomto světě začne zpomalovat, uklidňovat, utišovat, vyvolá to v nás zvláštní pocit štěstí – je to blaženost uklidnění, radost ticha, která je velmi jemná, a proto nám tak často uniká. Je zde přítomna neustále, ale pokud ji záměrně nevyhledáme, tak si jí většinou vůbec nevšimneme, protože ji přehluší všelijaký hluk. Ačkoliv ticho proniká vším, naučili jsme se ho opomíjet a všímat si pouze hluku.

Když se tedy má mysl zklidní, úmyslně zaměřím svou pozornost na ten aspekt dechu, který je radostný a šťastný. A je v povaze mysli, že bude přitahována k tomu, co je radostné a šťastné. Když si tedy začneme všímat oné krásy uklidnění, radost v nás začne narůstat a rozvíjet se jako květ. V této fázi se naše meditace stane velmi snadnou, protože už nemusíme násilně držet věci pod kontrolou, odstrkovat pryč rozptylující myšlenky. Tento klidný stav mysli je totiž natolik atraktivní, že všechna vnější rozptýlení začnou ztrácet svoji sílu. Dokonce i myšlení začne ztrácet svoji sílu; není již pro nás zajímavé, protože v našem nitru teď máme něco mnohem radostnějšího a šťastnějšího, co začíná růst a rozkvétat. A my si tohoto štěstí klidné mysli skutečně užíváme; nic nás potom nemůže jakkoliv vyrušovat, předměty pěti smyslů k nám vůbec nedosáhnou. Tímto se postupně dostáváme do samádhi, oněch soustředěných, sjednocených stavů mysli, v nichž můžeme dlouhou dobu bez sebemenšího úsilí setrvat a odpočinout si.

Když meditujete, tady na meditačním sezení nebo sami doma, tak někdy zjistíte, že mysl není v tom správném stavu, aby mohla dosáhnout soustředění. Je tu mnoho faktorů, které napomáhají mysli dosáhnout hlubokých stavů samádhi. Jsou to velmi prosté faktory, jako například potrava ve vašem žaludku, která unavuje vaše tělo, neboť veškerá energie se vyčerpává trávením. Nebo to mohou být tělesné bolesti či potíže. Anebo něco, co jste zaslechli už před dlouhou dobou a stále na to musíte myslet. Může to být jen obyčejné kýchnutí v místnosti, které vás vyruší zrovna v okamžiku, kdy jste byli na dosah osvícení...

Jediné, co můžeme dělat, je bedlivě sledovat svůj dech. Nemůžeme-li ho nalézt při této meditaci, musíme ho hledat při dalším sezení. A nakonec se nám to podaří; nalezneme dech a setrváme u něj. I kdyby to mělo být jen jednou za celý víkend, stojí to za to. Dejte si však pozor, abyste neřekli ani slovo, když se vám to konečně podaří. Vstupujete zde na posvátná místa: stačí jediné slovo a vyhodí vás odtamtud ven. Může to být jen „Ááá, to je ono!“ – a už jste mimo, ztratíte své soustředění. Na tomto posvátném místě nestrpí žádný hluk. Držte se jen svého dechu a buďte naprosto tišší.

Pamatuji si, jak jsme jako děti stavěli domečky z karet. Když jste položili navrch poslední kartu, nesměli jste se ani pohnout, ani vydechnout, aby se celá stavba nezřítila. Tento domeček z karet je jako onen klidný stav mysli. Na začátku je nesmírně křehký, takže i jediné slovo ho může rozbořit. Buďte tedy naprosto tišší, užívejte si tohoto hlubokého stavu meditace. Později můžete začít uvažovat o tom, jaké to vlastně bylo, co to bylo zač, jak nádherné to bylo – ale až potom.

Toto je tedy proces uklidňování, samatha. Jeho následkem není jen pouhá meditační blaženost, ale rovněž očistný účinek jak na mysl, tak na tělo. Očistí vaši mysl od těch věcí, které ji obtěžují a svírají, které zastírají její pravou povahu. Mysl je ve své podstatě velmi silná a mocná, ale tyto věci ji zatěžují – jako kdyby rychlému atletovi někdo přivázal na nohy těžké řetězy. Když se těchto překážek zbavíme, naše mysl se očistí a projasní, takže ji pak můžeme používat pro vhled, porozumění sobě samým a všem našim problémům, tak abychom je mohli jednou provždy vyřešit.

§ Ptáte se, zda praxe ánápánasati je totéž co vipassaná. Slovo vipassaná znamená prostě „vhled“ či „porozumění“. A znáte-li cestu do hlubokých meditačních stavů, potřebujete k tomu určité porozumění – to je vhled. Slova, kterými jsem popisoval způsob, jak vstoupit do těchto hlubokých stavů mysli, reflektují mé vlastní chápání této cesty. Je to jako mapa, kterou můžete používat, když cestujete onou krajinou, a můžete se podle ní orientovat. Pak budete moci nahlédnout, jak funguje vaše mysl a jak ji lze utišit. V této fázi meditace používáme vhled pouze k utišení naší mysli. Nezaměřujeme se na jiné oblasti existence; jasně si určíme svůj cíl, abychom nejprve vzbudili určitou energii a dosáhli jisté průzračnosti. Vhled lze přirovnat ke svítilně. Naše mysl může vždy nějak uvažovat a přemýšlet o věcech; dalo by se říci, že v jistém smyslu můžeme neustále cvičit meditaci vhledu. Ale je to jako svítilna s téměř vybitými bateriemi, která už skoro nesvítí. Můžeme sice uvažovat o světě, o některých aspektech naší existence, o životě a smrti, o nestálosti, ale jelikož naše svítilna má vybité baterie, neuvidíme příliš jasně smysl všech těchto věcí. Můžeme číst buddhistické texty, můžeme naslouchat buddhistickému učení, můžeme si dokonce myslet, že už to všechno chápeme, ale protože naše světlo je velmi slabé, nikdy neuvidíme jádro toho, o čem Buddha hovořil. Buddhova Dhamma je velmi hluboká; není „snadná“ v tom smyslu, že kdokoli, kdo tyto věci uslyší, jim také okamžitě porozumí. Proto Buddha lidi vybízel k tomu, aby si v sobě vybudovali velmi silné svítilny, tj. sílu a průzračnost ve své mysli. Když dosáhnete hlubokých meditačních stavů, je to, jako kdybyste dobili své baterie: mysl je mnohem jasnější a čistší. Tuto energii můžete využívat i ve světských činnostech; budete rychlejší a nebudete dělat tolik chyb. Kamkoliv namíříte svou svítilnu, ozáří se to a uvidíte to velmi jasně a zřetelně. Praxe vhledu je efektivní pouze tehdy, máte-li dostatečně silnou svítilnu s nabitými bateriemi. Vnitřek našeho těla a mysli je velmi temný, a proto potřebujete silné světlo. Jinak se vám může stát, že si budete myslet, že jste uklidili ve svém pokoji, ale přitom jste si nevšimli pavučin a myší v rohu místnosti.

§ Někdy může být velmi prospěšné přečíst si popis Buddhova vlastního probuzení či osvícení. A přečíst si ho pozorně, neboť alespoň já mohu říci, že při prvním nebo druhém čtení mi uniklo mnoho důležitých bodů. Uvidíte, že prvních šest let se Buddha věnoval nesmírně tvrdé asketické praxi, aniž by postoupil o krok kupředu. Po šesti frustrujících letech si vzpomněl na to, jak jako malý chlapec usedl pod strom a spontánně vstoupil do jednoho z těch nádherných duševních stavů, jen díky svým zkušenostem z předchozích životů. Během oněch šesti let tvrdé askeze ho ani nenapadlo, že by takovýto nádherný, radostný stav mysli mohl být k něčemu užitečný. Jeho postoj se podobal středověkému protestantskému ideálu: „Je-li to příjemné, nemůže to být pro tebe dobré. Bolí-li to, je to užitečné.“ Říkal si, že něco tak příjemného – příjemnějšího než sex – není vhodné pro člověka, který se zřekl světských radostí; něco s tím nemůže být určitě v pořádku. A proto později řekl: „Dovoluji vám, mniši, tyto čtyři slasti. Jsou úplně v pořádku.“ Je to prospěšný, užitečný stav mysli. A když tedy po těch šesti letech opět vstoupil do džhány, jeho mysl byla tak silná, že se mu před očima začaly otvírat celé kaskády pokladů Dhammy. Je zajímavé, že jednou z těch prvních věcí bylo závislé vznikání, tedy princip podmíněnosti. Poznal i zákony kammy, jak operuje mezi jednotlivými životy, a podstatu čtyř ušlechtilých pravd. Poznal, že to, co ho poutalo ke světu v koloběhu existencí, je zlomeno a není již třeba dále trpět. Plně si uvědomil, co je účelem jeho života, co je třeba vykonat, tak aby i jiní mohli zakusit blaho osvobození. Jak říkal Adžán Čá, je to jako případ člověka, který měl kolem krku uvázaný a utažený provaz, život za životem, a vždycky nějak cítil, že něco není v pořádku. Až nakonec přijde na to, že důvodem byl ten provaz, a uvolní ho. To je radost osvobození; oproštění od chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. Jsme skutečně svázáni těmito věcmi, které nám neumožňují volně se pohybovat. Dokonce ani nedokážeme hodinu v klidu sedět. Ale když se od nich oprostíme, pak se může dít cokoliv, může být horko nebo zima, ale uvnitř bude vždy klid a mír. Nebudeme se již snažit ovlivňovat svět skrze chtivost či nenávist. A to byla Buddhova cesta; používal ánápánasati jako svůj prostředek či vozidlo. A dělali to i jiní mniši a mnišky v jeho době, právě tak jako laici. Byl to ten nejsnazší, nejrozšířenější způsob praxe. Je důležité mít určitý cíl ve své meditační praxi, a k tomuto cíli směřovat. Není to stejné, jako když se snažíme dosáhnout světských úspěchů. Naopak, rozvíjíme spíše trpělivost a vytrvalost. Jinak budeme jen pobíhat kolem, zkoušet to či ono, a nikdy se nikam nedostaneme. Je třeba vytrvat ve svém úsilí, jako když stoupáte na vysokou horu. Nesmíte to hned vzdát a vrátit se zpět. Potřebujete také porozumění. Někdy se stává, že meditující zakusí tyto blažené stavy mysli, ale pak se už do nich nemohou znovu dostat. Jeden mnich v Thajsku to krásně vysvětlil. Problém je v tom, řekl, že tito lidé touží po výsledcích a nikoliv po příčinách. Nestačí tedy toužit po pocitu štěstí a blaha; je třeba znovu přijít na to, co tyto stavy vyvolalo, a toužit po této příčině. Já toto mohu potvrdit ze své vlastní zkušenosti, také jsem měl podobné problémy ve své meditační praxi před lety v Thajsku.
 

source : http://dhamma.wz.cz

 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net