DhammaTalks.net

 

Jak chutna svoboda

A Taste of Freedom

Adžán Čá

Copyright © 1991 The Sangha, Bung Wai Forest Monastery
Czech translation © 1996 Jakub Bartovský
 

 

Obsah

Úvod
O této mysli
O meditaci
Vyvážená stezka
O nebezpečích samádhi
Střední cesta uvnitř
Vnitřní mír
Otevření oka Dhammy
Konvence a osvobození
Žádné prodlévání
Správný názor – místo klidu
Epilog
Dodatek
Poznámka k některým proslovům


Úvod


Ctihodný Adžán Čá (Phra Bódhiňána Théra) se narodil 17. června 1918 v malé vesnici nedaleko města Ubon Rajathani v severovýchodním Thajsku. Po dokončení základní školní docházky strávil tři roky jako novic, a poté se vrátil zpět do laického života, aby mohl pomáhat svým rodičům v práci na farmě. Ve věku dvaceti let se však definitivně rozhodl pro mnišský život a 26. dubna 1939 obdržel vyšší svěcení (upasampadá) jako bhikkhu, buddhistický mnich.

Nejprve se věnoval tradiční formě studia pálijských textů a nauk v nich obsažených. Po pěti letech jeho otec těžce onemocněl a zemřel, což bylo tvrdé připomenutí křehkosti a nejistoty lidského života. Přimělo ho to k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad skutečným smyslem života, neboť ačkoli nabyl obšírné znalosti pálijských textů, nijak ho to nepřiblížilo k osobnímu uskutečnění konce utrpení. Naplnilo ho to pocitem zklamání, až nakonec (v roce 1946) zanechal studií a vydal se na cesty jako žebravý mnich.

Než dorazil do středního Thajska, ušel přes 400 km, přičemž přespával v lesích a sbíral almužnu ve vesnicích, kterými procházel. Na čas setrval v jednom klášteře, kde byla pečlivě studována a dodržována vinaja, mnišská disciplina. Tam se doslechl o mnichovi jménem Adžán Man Bhúridatta, vysoce uznávaném učiteli meditace. Adžán Čá, dychtivý po setkání s tak výtečným mistrem, se ho vydal hledat, opět pěšky, na severovýchod.

V této době se potýkal s jedním zásadním problémem. Ačkoli studoval nauky o ctnosti, soustředění a moudrosti, jež byly v textech do podrobna rozpracovány, stále mu nebylo jasné, jak je skutečně uplatňovat v praxi. Adžán Man mu na to řekl, že i když nauky jsou vskutku rozsáhlé, ve své podstatě jsou velmi jednoduché. Stačí jen pomocí bdělé pozornosti porozumět tomu, jak vše v mysli vyvstává a mizí. Toto jasné a přímé učení otevřelo Adžánu Čá oči a změnilo jeho přístup ke cvičení. Nyní byla cesta volná.

Příštích sedm let prováděl praxi ve stylu asketické lesní tradice – putoval krajem a vyhledával tichá, osamělá místa pro cvičení meditace. Žil v džungli společně s tygry a kobrami a uvažoval o smrti, aby pronikl k pravému smyslu života. Jednou cvičil i na pohřebišti, aby tak čelil svému strachu před smrtí a nakonec ho překonal. Jindy zase, když seděl promočený lijákem a v zimě, se musel vyrovnávat s naprostou opuštěností a osamoceností mnicha bez domova.

V roce 1954, po letech putování, byl pozván zpět do své rodné vsi. Usadil se poblíž ní, v strašidelném lese zvaném Pah Pong. Navzdory potížím s malárií, chatrnými příbytky a nedostatkem jídla, se kolem něj začal shromažďovat stále větší počet žáků. To byl počátek kláštera Wat Pah Pong, a později byly založeny ještě další, menší kláštery.

V roce 1967 přišel do Wat Pah Pong nový americký mnich, ctihodný Sumédhó. Adžán Čá ochotně přijal nového žáka, ale trval na tom, že mu nebudou poskytovány žádné výhody jen proto, že je ze Západu. Musí jíst stejně prosté almužní jídlo a cvičit stejným způsobem jako kterýkoliv jiný mnich ve Wat Pah Pong.

Mnišské cvičení bylo poměrně tvrdé a náročné. Adžán Čá často tlačil své mnichy až na hranice jejich možností, aby otestoval jejich vytrvalost a aby oni mohli rozvíjet trpělivost a odhodlání. Jindy zase začal dlouhé a zdánlivě nesmyslné pracovní projekty, aby narušil jejich připoutanost k vnějšímu klidu. Vždy kladl důraz na akceptování toho, jak se věci mají, a přísné dodržování vinaji.

Postupně přicházeli další mniši ze Západu, a roku 1975 byl v nedalekém lese založen Wat Pah Nanachat (Mezinárodní lesní klášter), jehož prvním opatem se stal ctihodný Sumédhó. Roku 1977 přicestoval Adžán Čá do Anglie na pozvání od English Sangha Trust, sdružení, jehož cílem bylo založení místní buddhistické mnišské obce. Když viděl tento vážný zájem, zanechal v Londýně ctihodného Sumédha a další tři západní mnichy. Sám se do Anglie vrátil v roce 1979, když už mniši opouštěli Londýn a zakládali klášter v Chithurst v oblasti Sussexu. Dále pokračoval na cestě do Ameriky, kde vykládal Dhammu tamním zájemcům o buddhismus.

V následujících letech začal stále více trpět důsledky tělesné nemoci, přičemž však používal své tělo jako živoucí příklad nestálosti všech věcí při svém učení. Neustále své žáky nabádal, aby nalezli pravé útočiště sami v sobě, neboť už nebude dlouho schopen sám učit.

V roce 1981 podstoupil v Bangkoku operaci, která však příliš jeho stav nezlepšila. Během několika málo měsíců přestal mluvit a postupně ztratil kontrolu nad svým tělem, takže byl doslova paralyzován a upoután na lůžko. Od té doby byl obětavě a laskavě opatrován svými oddanými žáky, kteří byli vděční za to, že se jim dostalo příležitosti posloužit učiteli, jenž s takovou trpělivostí a soucitem ukazoval mnoha lidem cestu.

Adžán Čá zemřel 16. ledna 1992 ve svém klášteře Wat Pah Pong, kam byl na základě vlastního přání převezen z nemocnice v Ubonu, když už pro něj lékaři nemohli nic udělat. V lednu 1993, rok po jeho smrti, byl uspořádán státní pohřeb, jehož se kromě 500 000 hostů zúčastnil i thajský král s královnou. Na jeho památku byla mnichy v klášteře Wat Pah Pong vystavěna třicetimetrová mohyla (stúpa).

Texty v této knize byly původně přeloženy do angličtiny ze starých magnetofonových nahrávek proslovů Adžána Čá, buď v thajštině nebo v dialektu severovýchodního Thajska, z nichž většina vznikla za použití nepříliš kvalitních přístrojů a za méně než optimálních podmínek. Při přepisu z mluvené řeči musely být texty v zájmu čtivosti po formální stránce poněkud upraveny. Pálijská slova jsou někdy přeložena, jindy ponechána v originále, a na konci knihy lze nalézt stručný slovník.

Zde je však třeba upozornit čtenáře na důležitou věc. Učení Adžána Čá je velmi neformální a přímé, používá běžného, každodenního jazyka, a nesnaží se zahltit posluchače přemírou informací. Tomuto druhu učení se v thajské tradici říká „lesní Dhamma“, na rozdíl od školských výkladů mnichů–učenců, kteří se sami nevěnují meditační praxi. Proto i některá pálijská slova, jichž je zde používáno, nabyla poněkud širšího významu a nemusí odpovídat přísným vědeckým definicím. Jejich význam se odvozuje od skutečné meditační praxe, a v této oblasti také plní svoji úlohu.

Thajská lesní tradice byla jakousi odpovědí na úpadek buddhismu v Thajsku, na jeho odklon od původního ducha učení. Mniši se přestali věnovat praktickému uplatňování nauky a omezovali se jen na povrchní studium textů. Také mnišská disciplína, vinaja, nebyla příliš dodržována. Nyní však došlo k obratu zpět k původním ideálům Buddhova učení, jak je máme zaznamenané v suttách, nejstarších pálijských textech. Když Adžán Čá a jiní mniši lesní tradice kritizují pouhé studium textů, mají tím na mysli ono povrchní, učenecké bádání, či jeho formální podobu, jaké nabylo v tradičních buddhistických zemích. V Barmě, na Šrí Lance i v Thajsku mnoho mnichů bezmyšlenkovitě memoruje předepsané části pálijských textů, z nichž pak dokonce skládají zkoušky (!), přičemž se zcela vytrácí jejich původní smysl. Kdo však čte tyto texty s jistou mírou porozumění a dokáže ocenit jejich hluboký význam, ten postřehne úzkou spojitost mezi nimi a učením mnichů thajské lesní tradice. I když se od sebe mohou lišit po formální stránce, učení těchto mnichů je tím nejlepším současným ztělesněním ideálů Buddhova Učení. Celá tato kniha není vlastně ničím jiným než podrobným výkladem čattáró satipattháná, čtyř aplikací bdělé pozornosti, jež bývají správně označovány za „jádro buddhistické meditace“.

Jakub Bartovský



 




 

O této mysli


O této mysli... ve skutečnosti na ní vlastně není nic špatného. Je niterně čistá. Uvnitř je již sama o sobě klidná. To, že mysl v této chvíli není klidná, je proto, že sleduje různé nálady. Pravá mysl nemusí nic dělat, je to prostě součást přírody. Stává se klidnou či rozrušenou jen proto, že ji podvádějí všelijaké nálady. Necvičená mysl je hloupá. Smyslové vjemy ji vlákají do pocitů štěstí a neštěstí, radosti a strasti, avšak pravá povaha mysli není žádnou z těchto věcí. Ona radost či žal není skutečná mysl, ale pouze nálada, která nás klame. Necvičená mysl se v těchto věcech ztrácí a následuje je, úplně na sebe zapomene. Pak si myslíme, že to jsme my, kdo je rozčilený, potěšený či cokoliv jiného.

Ve skutečnosti je naše mysl již od začátku nehybná a klidná... skutečně klidná! Právě jako list, který je v klidu, dokud nefouká vítr. Jakmile zafouká vítr, list se začne třást. Toto chvění je způsobeno větrem – a také naše „chvění“ je způsobeno smyslovými vjemy, které naše mysl následuje. Pokud je nenásleduje, „nechvěje“ se. Pochopíme-li dokonale pravou povahu smyslových vjemů, budeme stále nepohnutí.

Smyslem našeho cvičení je prostě uvidět původní mysl. Musíme tedy cvičit svou mysl, aby porozuměla těmto smyslovým vjemům a neztratila se mezi nimi; aby se stala klidnou. Právě toto je cílem tohoto obtížného cvičení, které zde podstupujeme.

 




 

O meditaci


Utišit mysl znamená nalézt správnou rovnováhu. Pokud budete na svou mysl příliš tlačit, uteče vám příliš daleko; jestliže se nebudete dostatečně snažit, zase se nikam nedostanete a nedosáhnete bodu rovnováhy.

Obyčejně je mysl neklidná, neustále v pohybu a postrádá sílu. Posilování mysli a posilování těla není totéž. Chceme-li posílit tělo, musíme ho namáhat a napínat, aby nabylo na síle, ale chceme-li posílit mysl, musíme ji uklidnit a nepřemýšlet pořád o všem možném. U většiny z nás nebyla mysl nikdy klidná, nikdy neměla energii samádhi[1], a proto ji umisťujeme do určitého zvláštního prostředí. Sedíme v meditaci a setrváváme s „tím, kdo ví“.

Pokud se snažíme zkrátit či prodloužit dech, nejsme vyrovnaní a mysl není klidná. Je to, jako když se poprvé učíme používat šlapací šicí stroj. Nejprve jenom trénujeme šlapání na stroji, abychom si na nový pohyb zvykli, a teprve poté se dáme do skutečného šití.

Když sledujeme svůj dech, je to podobné. Nezabýváme se tím, jestli je dlouhý nebo krátký, slabý nebo silný, prostě ho jen pozorujeme. Necháme ho jednoduše být, zcela přirozeně. Když se dech stane plynulým, učiníme z něj svůj meditační předmět. Při vdechování je začátek dechu na špičce nosu, střed dechu na hrudi a konec dechu na břiše. To je cesta dechu. Když vydechujeme, začátek dechu je zase na břiše, střed na hrudi a konec na špičce nosu. Prostě jen sledujeme tuto dráhu dechu přes nos, hruď a břicho, a zase zpět přes břicho, hruď a nos. Zaměřujeme se na tyto tři body, abychom mysl upevnili a omezili její činnost, aby mohla snadno vyvstat bdělá pozornost a uvědomělost.

Když už zvládáme sledování těchto tří bodů, můžeme je opustit a pozorovat vdech a výdech tak, že se zaměříme výhradně na špičku nosu či horní ret, kudy prochází dech dovnitř a ven. Nemusíme už dech sledovat, stačí jen soustředit pozornost na špičku nosu a pozorovat dech v tomto jediném bodu – jak jde dovnitř a ven, dovnitř a ven. Není třeba přemýšlet o ničem zvláštním, soustřeďte se teď na tento jednoduchý úkol, s neustálou duchapřítomností. Nemusíme dělat nic jiného, stačí jen vdechovat a vydechovat. Zanedlouho se mysl zklidní, dech se zjemní. Mysl i tělo se stanou jakoby lehčí. To je ten správný stav pro meditaci.

Když sedíme a meditujeme, mysl se stane jemnější, ale ať je v jakémkoli stavu, měli bychom si toho být vědomi, rozumět tomu. V mysli je přítomna mentální činnost společně s klidem. Je zde vitakka. Vitakka je akt přivedení mysli k tématu rozjímání. Nemáme-li dostatečně bdělou pozornost, nebudeme mít ani příliš vitakka. Pak následuje vičára, rozjímání kolem onoho tématu. Čas od času se mohou vyskytnout různé „slabé“ mentální vjemy, ale důležité je udržet si svou sebeuvědomělost – ať se děje cokoliv, neustále to sledujeme. Jak se dostáváme hlouběji, stále jsme si vědomi stavu naší meditace, víme, zda naše mysl je či není upevněná. Je tedy přítomno soustředění i uvědomování.

Mít klidnou mysl neznamená, že se vůbec nic neděje; mentální vjemy i nadále vyvstávají. Když například hovoříme o prvním stupni pohroužení, říkáme, že má pět článků. Spolu s vitakka a vičára vyvstává u tématu rozjímání píti (nadšení), a pak sukha (blaženost). Tyto čtyři věci se nacházejí dohromady v mysli, která je pevně zakotvená ve stavu uklidnění. Jsou jako jediný stav.

Pátým článkem je ékaggatá či sjednocenost mysli. Mohli byste se divit, jak zde může být sjednocenost, když tu jsou zároveň všechny ostatní články. Je to proto, že se všechny sjednotí na základě uklidnění. Dohromady se jim říká stav samádhi. Nejsou to každodenní stavy mysli, jsou to články pohroužení. Je tu pět charakteristických rysů, které však nijak nenarušují onen základní klid. Je zde vitakka, avšak nijak mysli nevadí, vičára – nadšení a blaženost se objevují, ale mysl jimi není vyrušována. Mysl je proto s těmito články sjednocená. Tak je tomu na prvním stupni pohroužení.

Nemusíme tomu říkat první džhána, druhá džhána, třetí džhána[2] atd., stačí to prostě nazvat „klidný stav mysli“. Jak se mysl postupně utišuje, odloží stranou vitakka i vičára, takže zbude pouze nadšení a blaženost. Proč mysl opouští vitakka a vičára? Je to proto, že když se mysl stane jemnější, aktivita vitakka a vičára je příliš hrubá na to, aby mohla v mysli zůstat. V této fázi, když mysl opustí vitakka a vičára, se mohou objevit pocity velkého nadšení, z očí vám mohou vytrysknout slzy. Ale jak se samádhi prohlubuje, také nadšení je odloženo stranou a zbývá pouze blaženost a sjednocenost, až nakonec zmizí i blaženost a mysl dosáhne nejvyšší jemnosti. Je v ní už jen vyrovnanost a sjednocenost, vše ostatní bylo opuštěno. Mysl setrvává v nehybném stavu.

Jakmile se mysl zklidní, může k tomu dojít. Nemusíte o tom příliš přemýšlet, prostě se to stane samo od sebe. Tomu se říká energie klidné mysli. V tomto stavu je mysl bystrá; všech pět překážek – smyslná touha, zlovůle, neklid, malátnost a pochybovačnost – již zmizelo.

Pokud však duševní energie není ještě dosti silná a pozornost dostatečně bdělá, mohou se občas vyskytnout rušivé mentální vjemy. Mysl je sice klidná, ale v tomto klidu jako by byla nějaká „zamračenost“. Není to však obyčejný stav otupělosti, určité vjemy nadále přicházejí – možná uslyšíme nějaký zvuk nebo uvidíme psa a podobně. Není to úplně jasné, ale není to ani sen. Je to proto, že oněch pět článků ztratilo svou vyrovnanost a sílu.

Na těchto stupních uklidnění se nás mysl často snaží oklamat. V tomto stavu se může rozběhnout „obrazotvornost“ skrze všechny smysly, a meditující nemusí být schopen přesně říct, co se děje. „Spím? Ne. Je to sen? Ne, není to sen...“ Tyto vjemy vznikají díky nedokonalému stavu uklidnění. Ale je-li mysl skutečně klidná a jasná, nemáme žádné pochybnosti o různých mentálních vjemech a představách, které se objevují. Otázky jako „Byl jsem nepozorný? Spal jsem? Ztratil jsem jen pozornost...?“ již nevyvstávají, neboť to jsou otázky pochybující mysli. „Spím nebo bdím?“ ... To je zmatek! Je to mysl, která se ztrácí ve svých náladách. Je jako měsíc, který zmizí za mrakem na obloze. Můžete ho stále vidět, ale oblaka ho zastiňují. Není jako měsíc, který se vynořil z mraků – jasný, ostrý a zářivý.

Když je mysl klidná a upevněná v bdělé pozornosti a sebeuvědomělosti, nebude mít žádné pochybnosti o různých jevech, s nimiž se bude střetávat. Mysl pak skutečně překoná všechny překážky. Budeme jasně rozumět všemu, co v ní vyvstává. Nemůžeme o tom pochybovat, protože mysl je jasná a bystrá. Taková je mysl, která dosáhne samádhi.

Pro některé lidi je však těžké samádhi dosáhnout, neboť to neodpovídá jejich sklonům. Mají jisté samádhi, avšak není příliš pevné. K vnitřnímu míru však je možné dospět i s pomocí moudrosti, rozjímáním o věcech a viděním jejich pravé povahy, řešením problémů touto cestou. Tak lze používat moudrost místo síly samádhi. Abychom v našem cvičení dosáhli klidu, nemusíme nutně meditovat. Prostě si vždy jen položte otázku „Co je to zač...?“ a vyřešte svůj problém přímo na místě! To dokáže člověk s moudrostí. Nemusí dosáhnout vysokých stupňů samádhi. Ačkoliv nějaké samádhi má, aby mohl rozvíjet moudrost. Je to jako rozdíl mezi pěstováním rýže a pěstováním kukuřice. Můžeme se věnovat více pěstování rýže než kukuřice, a tak si vydělávat na živobytí. Naše cvičení může být podobné, spoléháme se více na moudrost při řešení problémů. Když uvidíme pravdu, objeví se vnitřní mír.

Tyto dvě cesty nejsou stejné. Někteří lidé mají vhled a dobré porozumění, ale nemají příliš samádhi. Když sedí v meditaci, nejsou příliš klidní. Hodně přemýšlejí, rozjímají o tom či onom, až se nakonec zaměří na štěstí a utrpení a nahlédnou jejich pravou povahu. Někdo má k tomu větší sklon než ke cvičení samádhi. Procitnutí k Dhammě se může odehrát kdykoli, ať jdeme, stojíme, sedíme nebo uléháme.[3] Vnitřního míru lze dosáhnout nahlédnutím a oproštěním se. Tito lidé dosahují míru díky poznání pravdy bez jakýchkoli pochybností, protože ji vidí sami pro sebe.

Jiní mají zase málo moudrosti, ale jejich samádhi je velmi silné. Mohou rychle vstoupit do hlubokého samádhi, ale jelikož nemají mnoho moudrosti, nedovedou najít své nečistoty, neznají je. Nedokážou vyřešit své problémy.

Ale ať používáme jakýkoli přístup, musíme odstranit nesprávné myšlení, aby zůstal pouze správný názor. Musíme překonat zmatek, tak aby zůstal pouze vnitřní mír. Oběma cestami dojdeme na totéž místo. Naše cvičení má tyto dvě stránky, avšak klid a vhled jdou vždy ruku v ruce. Nemůžeme vystačit jen s jedním z nich. Musí vždy jít spolu.

To, co „dohlíží“ na různé stavy, které se objevují v meditaci, je sati, bdělá pozornost. Toto sati je něco, co díky cvičení může napomoci vyvstání jiných faktorů. Sati znamená život. Kdykoliv nám chybí sati, když jsme nepozorní, jsme jakoby mrtví. Pokud nemáme sati, naše řeč a naše činy nemají žádný smysl. Toto sati je prostě pamětlivost. Je podmínkou vzniku sebeuvědomění a porozumění. Ať máme jakékoliv ctnosti, jsou nedokonalé, jestliže v nich chybí sati. Sati je to, co na nás dohlíží, když jdeme, stojíme, sedíme či ležíme. I když už nejsme v samádhi, sati by mělo být neustále přítomno.

Ať děláme cokoliv, dáváme stále pozor. Vyvstane v nás pocit studu.[4] Budeme se stydět za věci, které děláme a které nejsou správné. Jak narůstá stud, bude růst i naše soustředěnost. Když se zvýší naše soustředěnost, zmizí nedbalost a nepozornost. I když nesedíme v meditaci, tyto faktory budou stále přítomny v mysli.

To je důsledkem cvičení sati. Rozvíjejte sati! To je dhamma, která dohlíží na naši práci v současnosti a dohlížela na ni i v minulosti. Je skutečně užitečná. Měli bychom být neustále uvědomělí. Když budeme takto sami sebe poznávat, dobro se samo oddělí od zla, stezka se vyjasní a zmizí všechny důvody pro náš stud. Objeví se moudrost.

Celé cvičení můžeme shrnout jako mravnost, soustředění a moudrost. Být pozorný a ovládat se, to je mravnost. Pevné ustavení mysli v tomto sebeovládání je soustředění. Dokonalé a úplné porozumění v jakékoli činnosti je moudrost. Stručně řečeno, cvičení spočívá v mravnosti, soustředění a moudrosti, či jinými slovy, je to stezka. A není žádná jiná cesta.

 




 

Vyvážená stezka


Dnes bych se vás všech chtěl zeptat: „Jste si už jistí, máte už jistotu ve své meditační praxi?“ Ptám se proto, že dnes učí meditaci kdekdo, mniši i laici, a obávám se, že vás může trápit nejistota a pochybnosti. Jestliže jasně chápeme, bude naše mysl klidná a vyrovnaná. Měli byste chápat „osmičlennou stezku“ jako mravnost, soustředění a moudrost. Stezku lze shrnout právě takto. Cílem našeho cvičení je nechat tuto stezku vyvstat v nás.

Když meditujeme, měli bychom zavřít oči a nedívat se na nic jiného, protože teď se budeme dívat přímo na svou mysl. Když zavřeme oči, naše pozornost se obrátí směrem dovnitř. Zaměříme svou pozornost na dech, umístíme tam své cítění a uvědomování. Jsou-li články stezky vyvážené, uvidíme dech, pocity, mysl a její nálady tak, jaké doopravdy jsou. Tady uvidíme onen „středobod“, v němž se samádhi a ostatní články stezky harmonicky sjednocují.

Když meditujete a sledujete svůj dech, představte si, že sedíte o samotě. Nikdo nesedí kolem vás, není tu vůbec nic. Rozvíjejte tento pocit, že sedíte sami, dokud se mysl nepřestane zabývat všemi vnějšími záležitostmi a nesoustředí se výhradně na dech. Když si říkáte „Ten člověk sedí tady, tamten člověk sedí tam“, nedosáhnete nikdy žádného klidu, mysl se neobrátí směrem dovnitř. Všechno to prostě odhoďte pryč, až budete cítit, že nikdo kolem vás nesedí, že tu vůbec nic není, až nebudete mít žádné pochybnosti ani zájem o své okolí.

Dýchejte přirozeně, nesnažte se dech prodloužit nebo zkrátit, jen seďte a pozorujte, jak vchází dovnitř a vychází ven. Když se mysl odvrátí od všech vnějších vjemů, zvuky aut a jiný hluk vás nebudou rušit. Nebude vás rušit vůbec nic, ať to jsou tvary nebo zvuky, protože mysl je už přestane vnímat. Vaše pozornost se sjednotí na dechu.

Je-li mysl neklidná a nechce se soustředit na dech, zhluboka se nadechněte, jak to nejvíc půjde, a pak zase vydechněte, až vám v plicích nezbude žádný vzduch. Udělejte to třikrát, a pak opět upevněte svou pozornost. Mysl se tím utiší.

Je přirozené, že bude chvíli klidná, ale pak se znovu objeví rozrušenost a neklid. Pokud se to stane, soustřeďte se, zhluboka nadechněte, a pak opět upněte svou pozornost na dech. Prostě to tak vytrvale provádějte. Když si to mnohokrát vyzkoušíte, získáte v tom zkušenost a mysl opustí všechny vnější jevy. Vjemy zvenčí nedosáhnou až k mysli. Sati bude pevné a silné. Když se mysl stane jemnější, zjemní se i dech. Pocity se budou stále více zjemňovat, a tělo i mysl se budou cítit lehce. Naše pozornost je upřena pouze do nitra, vidíme jasně vdechy a výdechy, vidíme jasně všechny vjemy. Pak uvidíme, jak se setkávají mravnost, soustředění a moudrost. Tomu se říká vyvážená stezka. Je-li zde tato vyváženost, naše mysl se zbaví zmatku a sjednotí se do jednoho bodu. A to se nazývá samádhi.

Když pozorujeme dech už dlouhou dobu, může se velmi zjemnit; vědomí o dechu postupně ustane a zbude pouze samotné uvědomování. Dech se může tak zjemnit, že dokonce zmizí! Třeba „jen tak sedíme“, jako bychom vůbec nedýchali. Ve skutečnosti dýcháme, ale zdá se nám, že nedýcháme. Je tomu tak proto, že mysl dosáhla toho nejjemnějšího stavu a zbývá v ní už jenom prosté uvědomování. Už překonala dech. Upevní se v ní poznání, že dech zmizel. Co teď učiníme naším meditačním předmětem? Učiníme jím právě toto poznání, totiž vědomí, že tu není žádný dech.

Nyní se mohou přihodit neočekávané věci. U některých lidí se to stává, u jiných ne. Pokud se objeví, měli bychom být vyrovnaní a mít pevnou pozornost. Někteří lidé, když vidí, že dech zmizel, dostanou strach a bojí se, že by mohli zemřít. Zde bychom měli situaci chápat tak, jaká doopravdy je. Prostě si uvědomujeme, že tu není žádný dech, učiníme to předmětem své pozornosti. Dalo by se říci, že to je ten nejpevnější, nejjistější druh samádhi. Je přítomen pouze jediný, nehybný stav mysli. Tělo se může stát tak lehkým, až se nám bude zdát, že tu žádné vůbec není. Připadáme si, jako bychom seděli uprostřed prázdného prostoru, vše se zdá prázdné. I když to může vypadat velmi nezvykle, měli byste chápat, že zde není žádný důvod k obavám. Pevně svou mysl takto zakotvěte.

Když je mysl bezpečně sjednocena a nevyrušují ji žádné smyslové vjemy, může v tomto stavu setrvat po libovolně dlouhou dobu. Nebudou nás rušit žádné bolestivé pocity. Když samádhi dosáhlo této úrovně, můžeme ho kdykoli opustit, ale když z něj vystupujeme, činíme tak v pohodě a ne proto, že nás to už nudí či unavuje. Opouštíme ho, jelikož nám to pro dnešek stačilo, cítíme se pohodlně a nemáme žádné starosti.

Pokud rozvineme tento druh samádhi a sedíme třeba půl hodiny nebo hodinu, naše mysl zůstane klidná a tichá ještě po několik dalších dnů. Je-li mysl takto uklidněná a utišená, je čistá. Cokoli zakoušíme, toho se mysl chopí a bude to zkoumat. To je plodem samádhi.

Ctnost má jednu funkci, soustředění druhou a moudrost třetí. Tyto faktory spolu tvoří jakýsi kruh. Můžeme je všechny vidět uvnitř klidné mysli. Když je mysl klidná, má usebranost a zdrženlivost plynoucí z moudrosti a energii soustředění. Jak se stále více sjednocuje, stává se čím dál tím jemnější, což zase umožňuje očištění naší morálky. Když naše morálka bude čistší, bude to podporovat rozvoj soustředění. Je-li soustředění pevně ukotveno, napomáhá vzniku moudrosti. Ctnost, soustředění a moudrost si navzájem pomáhají, jsou takto propojené. Nakonec se stezka sjednotí a funguje neustále. Měli bychom si vážit síly, která vychází ze stezky, neboť je to síla, jež vede ke vhledu a porozumění.

 




 

O nebezpečích samádhi


Samádhi může meditujícímu velmi uškodit nebo prospět a nelze říci, že by přinášelo jen jedno či druhé. Pro toho, komu chybí moudrost, může být samádhi nebezpečné, ale moudrému člověku může přinést opravdový prospěch, může ho dovést k vhledu.

To, co může být pro meditujícího nejnebezpečnější, je pohroužení (džhána), stav hlubokého a setrvalého samádhi. Toto samádhi přináší velký vnitřní mír. Kde je vnitřní mír, tam je blaženost. Kde je blaženost, tam vzniká lpění a připoutanost k této blaženosti. Meditující už nechce uvažovat o ničem jiném, chce si jen vychutnávat onen blažený pocit. Ten, kdo cvičí už dlouhou dobu, dokáže vstupovat do tohoto samádhi velmi rychle. Jakmile se začneme soustřeďovat na svůj meditační předmět, mysl se utiší a my už z tohoto stavu nechceme vystoupit a zkoumat něco jiného. Prostě zůstaneme vězet v tomto pocitu blaha. Pro toho, kdo se cvičí v meditaci, to znamená nebezpečí.

Musíme používat upačára-samádhi. Utišíme se a poté, když je mysl dostatečně klidná, opět z tohoto stavu vystoupíme a podíváme se na vnější aktivitu.[5] Pohlížení na vnějšek s klidnou myslí vede ke vzniku moudrosti. To není snadné pochopit, neboť to vypadá skoro jako obyčejné myšlení a rozvažování. Je-li přítomno myšlení, může se nám zdát, že mysl není klidná, ale ve skutečnosti se ono myšlení odehrává uvnitř onoho klidu. Probíhá uvažování, ale nijak neruší klid mysli. Můžeme myšlení záměrně vyvolat, abychom o něm mohli rozjímat. Zde se na myšlení soustřeďujeme proto, abychom ho mohli zkoumat; neznamená to, že jen tak bezcílně přemýšlíme či spekulujeme – je to něco, co vzniká z klidné mysli. To se nazývá „uvědomování v klidu a klid v uvědomování“. Je-li to jen obyčejné myšlení a rozvažování, mysl nebude klidná, ale rozrušená. Já teď ale nemluvím o obyčejném přemýšlení; toto je pocit, který pochází z utišené mysli. Tomu se říká „rozjímání“. Moudrost se rodí právě zde.

Můžeme tedy rozlišit správné a špatné samádhi. Špatné samádhi máme tehdy, když se mysl utiší a není přítomno žádné uvědomování. Mohli bychom tak sedět dvě hodiny nebo třeba celý den, ale mysl by přesto nevěděla, kde mezitím byla či co se mezitím dělo. Neví vůbec nic. Je tu sice klid, ale to je vše. Jako kdybychom měli nějaký ostrý nůž, ale neobtěžovali bychom se ho použít. To je zmatený stav klidu, neboť mu chybí uvědomělost. Meditující se může domnívat, že už dosáhl cíle, a neobtěžuje se hledáním ničeho dalšího. Na této úrovni může být samádhi nepřítelem. Moudrost nemůže vyvstat, neboť si neuvědomujeme, co je dobré a co špatné.

U správného samádhi, na jakémkoliv stupni uklidnění, je vždy přítomno uvědomování. Je tu bdělá pozornost a jasné chápání. To je samádhi, které může vést ke vzniku moudrosti a nemůžete se v něm ztratit. To byste měli dobře chápat. Bez tohoto uvědomování se nemůžete obejít, musí být přítomno od začátku až do konce. Tento druh samádhi v sobě neskrývá žádné nebezpečí.

Můžete se tázat, v čem je prospěch samádhi, kde vzniká moudrost? Když bylo rozvinuto správné samádhi, moudrost může vyvstat kdekoliv a kdykoliv. Když oko vidí tvar, ucho slyší zvuk, nos cítí vůni, jazyk zakouší chuť, tělo pociťuje dotyk či mysl se střetává s mentálními vjemy – ve všech polohách setrvává mysl s dokonalým chápáním pravé povahy těchto smyslových vjemů a nenásleduje je. Má-li mysl moudrost, tak si „nevybírá“. V jakékoliv poloze jsme si jasně vědomi zrodu štěstí a neštěstí. Necháváme obě tyto věci jít, nelpíme na nich. Tomu se říká správné cvičení, jež je přítomno ve všech polohách. Výraz „ve všech polohách“ se nevztahuje pouze na tělesné polohy, ale také na mysl, která si vždy udržuje bdělou pozornost a jasné chápání pravdy. Když bylo správně rozvinuto samádhi, moudrost vyvstane touto cestou. Tomu se říká „vhled“, poznání pravdy.

Jsou dva druhy klidu – hrubý a jemný. Klid pocházející ze samádhi je hrubý. Když je mysl klidná, je ve stavu blaha. Mysl pak bere toto blaho jako opravdový vnitřní mír. Avšak štěstí a neštěstí jsou stavy bytí a zrození. Takto nelze uniknout ze samsáry[6], protože na nich stále lpíme. Štěstí tedy není vnitřní mír, a vnitřní mír není totéž co štěstí.

Druhý typ klidu je ten, jenž pochází z moudrosti. Zde si už nepleteme klid s moudrostí; víme, že pravý klid se skrývá v mysli, která zná a rozumí štěstí i neštěstí. Klid, jenž pochází z moudrosti, není štěstí, nýbrž to, co vidí štěstí i neštěstí tak, jak skutečně jsou. Není tu žádné lpění na těchto stavech, mysl se povznáší nad ně. Toto je pravým cílem veškeré buddhistické praxe.

 


 

Střední cesta uvnitř


Buddhismus učí, abychom opustili zlo a konali dobro. Poté, když zlo bylo opuštěno a dobro je v nás zakořeněno, musíme nechat být jak dobro, tak zlo. Všichni jsme toho už dost slyšeli o prospěšných a neprospěšných podmínkách, a tak bych dnes chtěl hovořit o střední cestě, tj. stezce úniku od obou těchto věcí.

Všechna učení a výklady Dhammy, které Buddha pronesl, mají jediný cíl – ukázat cestu ven z utrpení těm, kdo ještě neunikli. Smyslem těchto učení je zprostředkovat nám správné porozumění. Pokud správně nerozumíme, nemůžeme dospět k vnitřnímu míru.

Když různí Buddhové dosáhli probuzení a poprvé začali učit, všichni nejprve vyložili tyto dva extrémy – oddanost smyslné rozkoši a oddanost sebetrýznění.[7] Tyto dvě cesty jsou cesty pomatenosti, po kterých se pohybují ti, kdo si užívají rozkoší smyslů a nikdy nezakoušejí pravý vnitřní mír. Jsou to stezky, které se točí dokola v samsáře.

Probuzený viděl, že všechny bytosti vězí mezi těmito dvěma extrémy a neznají střední cestu Dhammy, a tak o nich hovořil, aby ukázal nebezpečí, které se v nich skrývá. Protože v nich stále vězíme, protože nám stále něco chybí, žijeme pořád v těchto kolejích. Buddha pravil, že to jsou dvě cesty pomatenosti; nejsou to cesty meditujícího, cesty k vnitřnímu míru. Těmito cestami je oddanost smyslné rozkoši a oddanost sebetrýznění, či prostě příliš uvolněná a příliš přepjatá cesta. Budete-li to zkoumat ve svém nitru, okamžik po okamžiku, tak uvidíte, že ta přepjatá cesta je totéž co hněv, cesta trápení. Na této cestě potkáte jenom obtíže a strádání. A oddanost rozkoši – pokud jste jí unikli, znamená to, že jste unikli štěstí. Obě tyto cesty, štěstí i neštěstí, nejsou stavy vnitřního míru. Buddha učil, abychom obě nechali být a nelpěli na nich. To je správná praxe. To je střední cesta.

Výraz „střední cesta“ se nevztahuje na naše tělo a řeč, vztahuje se na naši mysl. Když se objeví mentální vjem, který nemáme rádi, naše mysl je tím ovlivněna a vzniká zmatek. Když je mysl zmatená, když je takto „otřásaná“, není to ta pravá cesta. A objeví-li se mentální vjem, který máme rádi, mysl se zase oddává rozkoši – ani to není správná cesta.

Lidé nechtějí utrpení, každý chce jen štěstí. Ale ve skutečnosti je štěstí pouze jemnou formou utrpení. Samotné utrpení je tou hrubou formou. Lze to přirovnat k hadovi. Hlava hada je jako neštěstí, jeho ocas je jako štěstí. Hlava je opravdu nebezpečná, jsou na ní jedovaté zuby. Dotknete-li se jí, had vás okamžitě kousne. Ale i když hlavu necháte být a chytíte hada za ocas, tak se otočí a stejně vás kousne, protože hlava a ocas patří pořád k jednomu hadovi.

Zrovna tak vzniká štěstí a neštěstí, či radost a smutek, z jednoho zdroje – chtění. Jste-li šťastní, vaše mysl není klidná. Skutečně není! Například když získáme věci, které máme rádi, jako je majetek, uznání, chvála či blaženost, potěší nás to. Ale v mysli je stále přítomna jistá stísněnost, protože se bojíme, že to opět ztratíme. Právě tato obava je neklidným stavem. Později můžeme skutečně tu věc ztratit, a pak budeme doopravdy trpět. Nejste-li tedy pozorní, i když jste šťastní, utrpení číhá hned za rohem. Je to stejné, jako když chytíte hada za ocas – jestliže ho nepustíte, tak vás kousne. Ať je to hadův ocas nebo jeho hlava, tj. prospěšné či neprospěšné podmínky, jsou to všechno pouze rysy koloběhu existence, nekonečné změny.

Buddha ustanovil ctnost, soustředění a moudrost jako stezku k vnitřnímu míru, cestu k probuzení. Ale tyto věci ve skutečnosti nejsou podstatou buddhismu. Tvoří pouze stezku. Buddha je nazýval „magga“, což znamená „stezka“. Podstatou buddhismu je vnitřní mír, který vyvstane, když dokonale pochopíme pravdu všech věcí. Budeme-li pečlivě zkoumat, tak uvidíme, že vnitřní mír není ani štěstí, ani neštěstí. Žádná z těchto věcí není pravda.

Lidská mysl – ta mysl, kterou máme podle Buddhy poznávat a zkoumat – je něco, co můžeme poznávat jen podle její aktivity. Pravá „původní mysl“ nemá nic, podle čeho byste ji mohli změřit, podle čeho byste ji mohli poznat. Ve svém přirozeném stavu je neotřesená, nehybná. Když se objeví štěstí, tak se tato mysl ztratí v onom mentálním vjemu, dostane se do pohybu. Když se mysl takto hýbe, vzniká lpění a připoutanost k těmto věcem.

Buddha již plně vyložil stezku praxe, ale my jsme ji ještě nezačali uskutečňovat, nebo pokud jsme začali, tak jen ve slovech. Naše mysl a naše řeč ještě nejsou vyvážené, pouze se oddáváme prázdnému tlachání. Avšak podstata buddhismu není něco, o čem by se dalo povídat či spekulovat. Skutečnou podstatou buddhismu je plné poznání pravdy o tom, jak se věci mají. Zná-li člověk tuto pravdu, pak nepotřebuje žádné učení. Pokud ji nezná, tak i když naslouchá učení, ve skutečnosti nic neslyší. Proto Buddha řekl: „Probuzení pouze ukazují cestu.“ Nemůže cvičit za vás, neboť pravda není něco, co by bylo možno vyjádřit slovy nebo darovat.

Všechna učení jsou pouze podobenství a přirovnání, prostředky, jež mají mysli pomoci uvidět pravdu. Dokud jsme neuviděli pravdu, musíme trpět. Například běžně používáme slovo „sankháry“[8], když hovoříme o těle. Každý to může říct, ale ve skutečnosti máme problémy jenom proto, že neznáme přirozenost těchto sankhár a lpíme na nich. Trpíme proto, že neznáme pravou povahu těla.

Dám vám jeden příklad. Představte si, že jednou ráno jdete do práce a nějaký člověk na vás začne přes ulici pokřikovat nadávky a urážky. Jakmile to uslyšíte, vaše mysl opustí svůj obvyklý stav. Necítíte se dobře, jste rozzlobení a uražení. A ten člověk vám nepřestává nadávat, dělá to dnem i nocí. Když slyšíte jeho urážky, dostáváte vztek a i když se vrátíte domů, máte stále vztek, protože mu to chcete vrátit, chcete se mu pomstít.

O pár dní později za vámi přijde někdo jiný a řekne vám: „Ten člověk, co ti tenkrát nadával, je blázen, je to šílenec! Už odjakživa! Každého takhle uráží. Nikdo si už nevšímá toho, co říká.“ Jakmile to uslyšíte, najednou se vám uleví. Všechen ten hněv a vztek, který ve vás vřel už tolik dní, úplně zmizí. Proč? Protože teď víte, jak se věci mají. Předtím jste to nevěděli, považovali jste toho člověka za normálního, a tak jste na něj měli vztek. Takové chápání vám přinášelo utrpení. Jakmile naleznete pravdu, vše se změní: „Ach, vždyť je to blázen! Teď je mi to jasné!“ Když to chápete, cítíte se v pohodě, protože jste to poznali sami pro sebe. Poté, co jste to poznali, to můžete nechat být. Jestliže neznáte pravdu, tak na tom stále lpíte. Když jste se domnívali, že ten člověk, který vám nadával, je normální, mohli jste ho zabít. Ale když objevíte pravdu, že se jedná o blázna, cítíte se mnohem lépe. Toto je poznání pravdy.

Ten, kdo nahlédne Dhammu, má podobný zážitek. Když chtivost, nenávist a zaslepenost zmizí, tak zmizí stejným způsobem. Dokud těmto věcem nerozumíme, říkáme si: „Co si jenom počnu? Je ve mně tolik chtivosti a nenávisti.“ To není jasné poznání. Je to stejné, jako když jsme si mysleli, že ten blázen je normální. Když konečně zjistíme, že byl pomatený už odjakživa, velmi se nám uleví. Ale nikdo vám to nedokázal říct předem. Jen když mysl vidí sama pro sebe, může vykořenit a odstranit veškerou chtivost. Totéž platí pro tělo, které nazýváme sankháry. Ačkoli Buddha již dávno vysvětlil, že na něm není nic trvalého a není to skutečná bytost, stále s tím nesouhlasíme a zatvrzele na něm lpíme. Kdyby tělo mohlo hovořit, říkalo by nám od rána až do večera: „Nejsi mým vlastníkem, uvědom si to!“ Ve skutečnosti nám to stále říká, ale mluví jazykem Dhammy, a my mu proto nerozumíme. Například smyslové orgány oka, ucha, nosu, jazyka a těla se neustále mění, ale ještě jsem neviděl, že by nás někdy žádaly o povolení! Nebo když nás bolí hlava či žaludek – tělo nikdy předem nežádá o povolení, prostě si dělá, co chce, následuje svou přirozenost. Z toho je zřejmé, že tělo nikomu nedovolí, aby se stal jeho vlastníkem, neboť žádného vlastníka nemá. Buddha ho popisoval jako prázdnou věc.

Nerozumíme Dhammě, a proto nerozumíme těmto sankhárám; domníváme se, že to jsme my, že patří nám nebo někomu jinému. Z toho vzniká lpění. Je-li tu lpění, následuje „bytí“. Jakmile se objeví bytí, vyvstane také zrození. Když je tu zrození, tak přichází stárnutí, nemoc, smrt... prostě celé toto množství utrpení. Toto je patiččasamuppáda.[9] Říkáme, že nevědomost podmiňuje mentální formace, ty zase podmiňují vědomí atd. Všechny tyto věci jsou prostě jen události v mysli. Když se setkáme s něčím, co nemáme rádi, a postrádáme-li bdělou pozornost, tak je přítomna nevědomost. Okamžitě pak vzniká utrpení. Mysl však prochází těmito změnami tak rychle, že si jich vůbec nedokážeme všimnout. Je to stejné, jako když spadnete ze stromu. Ještě než si to uvědomíte – „Bum!“ – a jste na zemi. Ve skutečnosti jste mezitím minuli mnoho větví, ale nemohli jste je spočítat, nemohli jste si je zapamatovat, když jste je míjeli. Prostě padáte, a pak „Bum!“.

S patiččasamuppádou je to stejné. Když to rozdělíme, jak je tomu v textech, tak říkáme, že nevědomost podmiňuje mentální formace, mentální formace podmiňují vědomí, vědomí podmiňuje jméno-a-hmotu, jméno-a-hmota podmiňuje šest smyslových základen, smyslové základny podmiňují smyslový dotek, dotek podmiňuje pociťování, pociťování podmiňuje toužení, toužení podmiňuje lpění, lpění podmiňuje bytí, bytí podmiňuje zrození, zrození podmiňuje stárnutí, nemoc, smrt a všechny formy utrpení. Ale ve skutečnosti, když se setkáte s něčím, co nemáte rádi, tak okamžitě vzniká utrpení! Onen strastný pocit je vlastně výsledkem celého řetězce patiččasamuppády. Proto Buddha své žáky nabádal, aby zkoumali a poznali své vlastní mysli.

Když se lidé zrodí do světa, tak nemají žádná jména – až když se narodí, tak je pojmenujeme. To je konvence. Dáváme lidem jména, protože je to pro nás užitečné, abychom se mohli spolu dorozumět. V textech je to totéž. Rozčleňujeme všechno pod názvy, abychom si ulehčili zkoumání skutečnosti. Všechny věci jsou prostě sankháry. Svou původní povahou jsou to pouze věci zrozené z podmínek. Buddha pravil, že jsou nestálé, neuspokojivé a ne-Já. Jsou nejisté. My to dobře nechápeme, naše chápání není jasné, a tak máme nesprávné názory. Tímto nesprávným názorem je to, že sankháry jsme my, nebo že štěstí a neštěstí jsme my. Takové nazírání není plné, jasné porozumění pravé povaze věcí. Pravda spočívá v tom, že nemůžeme tyto věci přinutit k tomu, aby se řídily naším přáním, neboť se řídí řádem přírody.

Dám vám jednoduché přirovnání. Představte si, že jdete a posadíte se doprostřed silnice, kde se na vás budou řítit auta a náklaďáky. Rozzlobíte se a začnete na auta křičet: „Nejezděte tady! Nejezděte tady!“ Ale to je dálnice, nemůžete jim to zakazovat! Co tedy uděláte? Opustíte silnici! Silnice je místo, kde jezdí auta, a když se vám tam auta nebudou líbit, budete trpět.

Se sankhárami je to stejné. Říkáme, že nás ruší, jako když například sedíme v meditaci a zaslechneme nějaký zvuk. Myslíme si: „Ó, ten zvuk mě tak otravuje!“ Pokud si to vykládáme tak, že nás ten zvuk ruší, pak budeme podle toho také trpět. Podíváme-li se na to ale trochu lépe, uvidíme, že jsme to ve skutečnosti my, kdo vychází ven a vyrušuje onen zvuk! Zvuk je prostě zvuk. Chápeme-li to takto, pak s tím už nemáme co dělat, necháme to být. Vidíme, že zvuk je jedna věc a my jsme druhá věc. Ten, kdo si myslí, že zvuk přichází, aby ho vyrušoval, nevidí sám sebe. Skutečně se nevidí! Jakmile uvidíte sami sebe, tak budete v pohodě. Zvuk je jen zvuk, a proč byste ho tedy měli uchopovat? Vidíte, že jste to ve skutečnosti byli vy, kdo vycházel ven a vyrušoval onen zvuk. To je skutečné poznání pravdy. Vidíte obě strany, a setrváváte v klidu. Jestliže vidíte jen jednu stranu, objeví se utrpení. Když nahlížíte obě strany, tak následujete střední cestu. Toto je správné cvičení mysli. To nazýváme „napřimováním našeho chápání“.

Podobně, povahou všech sankhár je pomíjivost a smrt, ale my se jich chceme držet, tahat je pořád s sebou, toužit po nich. Chceme po nich, aby byly pravdivé. Chceme najít pravdu ve věcech, které nejsou pravdivé! Kdokoli to takto chápe a uchopuje sankháry jako své Já, ten trpí. Buddha říkal, abychom se nad tím zamysleli.

Uskutečňování Dhammy nezávisí na tom, je-li člověk mnichem, novicem nebo laikem; závisí na napřímení našeho porozumění. Je-li naše chápání správné, tak dospějeme k vnitřnímu míru. Ať nosíte či nenosíte mnišské roucho, na tom nezáleží; každý člověk může praktikovat Dhammu, uvažovat o ní. Všichni uvažujeme o té samé věci. Dosáhnete-li vnitřní mír, je to vždy stejný mír; je to tatáž stezka, s týmiž metodami.

Proto Buddha nerozlišoval mezi mnichy a laiky, ale učil všechny lidi, aby se snažili poznat pravdu sankhár. Když poznáme tuto pravdu, necháme je jít. Známe-li pravdu, nebude tu už žádné „stávání se něčím“, žádné zrození. Jak to, že tu nebude žádné zrození? Nemůže už nijak dojít ke zrození, protože dokonale známe pravdu sankhár. Známe-li plně pravdu, tak spočíváme v klidu. Mít či nemít, to je totéž. Zisk a ztráta se nijak neliší. Buddha učil, abychom toto pochopili. Toto je pravý klid; pokoj od štěstí a neštěstí, radosti a strasti.

Musíme vidět, že tu není žádný důvod být zrozen. Být jak zrozen? Zrozen do potěšení: dostaneme-li něco, co máme rádi, tak se z toho těšíme. Nelpíme-li na tomto potěšení, není tu žádné zrození; je-li tu však lpění, nazývá se to „zrození“. A tak pokud něco dostaneme, nejsme zrozeni (do potěšení). Pokud něco ztratíme, nejsme zrozeni (do neštěstí). Toto je nezrozené a neumírající. Zrození i smrt pocházejí z uchopování a ulpívání na sankhárách.

Proto Buddha pravil: „Nečeká mne již další bytí, dokonán je svatý život, toto je mé poslední zrození.“ To je přesně ono! On znal to nezrozené a neumírající! A proto stále nabádal své žáky, aby tomu také porozuměli. Toto je správné cvičení. Pokud k němu nedospějete, pokud nevstoupíte na střední cestu, tak nikdy nepřekonáte utrpení.


 


 

Vnitřní mír


Je velmi důležité praktikovat Dhammu. Pokud Dhammu prakticky neuplatňujeme, pak všechno naše vědění je pouze povrchní znalostí, jenom vnější slupkou. Je to, jako když máme nějaké ovoce, ale ještě jsme ho neochutnali. I když ho držíme v ruce, nemáme z něj žádný užitek. Jen když ho skutečně okusíme, tak zjistíme, jak doopravdy chutná.

Buddha nikdy nechválil ty, kdo jenom věří ostatním; chválil ty, kdo vědí sami pro sebe. Je to jako s tím ovocem – když jsme ho již okusili, nemusíme se nikoho dalšího ptát, zda je sladké nebo trpké. Naše potíže jsou pryč. Proč je tomu tak? Protože nyní vidíme v souladu s pravdou. Ten, kdo porozuměl Dhammě, je jako ten, kdo okusil sladkou či trpkou chuť ovoce. Všechny pochybnosti na místě zmizí.

Když hovoříme o Dhammě, tak ačkoliv toho můžeme říci mnoho, lze to obyčejně shrnout do čtyř věcí. Těmi jsou: znát utrpení, znát příčinu utrpení, znát konec utrpení a znát stezku praxe vedoucí k ukončení utrpení. To je vše. Vše, co jsme zatím na stezce praxe zakusili, je obsaženo v těchto čtyřech bodech. Když těmto věcem porozumíme, naše problémy zmizí.

Kde jsou tyto čtyři věci zrozeny? Jsou zrozeny právě v tomto těle a mysli, nikde jinde. Proč je tedy Buddhova Dhamma tak obšírná a rozsáhlá? Je tomu tak proto, aby bylo možno tyto věci vysvětlit podrobněji, tak abychom je snáze viděli.

Když se Siddhattha Gótama zrodil do tohoto světa, dříve než uviděl Dhammu, byl obyčejným člověkem, právě tak jako my. Když poznal to, co měl poznat, totiž pravdu utrpení, jeho příčiny, ustání a cesty vedoucí k jeho ustání, tak porozuměl Dhammě a stal se dokonale probuzeným Buddhou.

Jestliže porozumíme Dhammě, tak ať sedíme kdekoli, stále vidíme Dhammu, ať se nacházíme kdekoli, stále slyšíme Buddhovo Učení. Chápeme-li Dhammu, pak je Buddha uvnitř naší mysli, Dhamma je uvnitř naší mysli a stezka praxe vedoucí k porozumění je uvnitř naší mysli. To, že máme Buddhu, Dhammu a Sanghu ve své mysli znamená, že ať jsou naše činy dobré či zlé, jasně chápeme jejich pravou povahu. Právě tak Buddha opustil světské názory, opustil chválu i hanu. Když ho lidé chváli či haněli, prostě to jen přijímal tak, jak to bylo. Tyto dvě věci jsou pouze světské podmínky, a proto jimi nebyl dotčen. Proč? Protože znal utrpení. Věděl, že kdyby věřil v onu chválu či hanu, bylo by to pro něj zdrojem utrpení.

Když se objeví utrpení, jsme rozrušení a cítíme se bídně. Co je příčinou tohoto utrpení? Je jí neznalost pravdy, to je tou pravou příčinou. Je-li tato příčina přítomna, vyvstává utrpení. Když jednou vyvstane, nevíme, jak ho zastavit. Čím více se ho snažíme zastavit, tím více na nás dotírá. Říkáme „Nekritizuj mě“ či „Neobviňuj mě“. Pokoušíme-li se ho zastavit touto cestou, tak utrpení skutečně zmohutní a nezastaví se.

Proto Buddha učil, že stezka vedoucí k ukončení utrpení spočívá v tom, že necháme Dhammu vyvstat v našich myslích jako něco reálného. Staneme se skutečnými svědky fungování Dhammy v nás. Řekne-li někdo, že jsme báječní, tak se v tom neztratíme; řeknou-li, že nejsme dobří, tak na sebe nezapomeneme. Tak můžeme být svobodní. „Dobro“ a „zlo“ jsou jen světské dhammy, jsou to jen stavy mysli. Jestliže je následujeme, naše mysl se stane světem, budeme jenom tápat v temnotě a marně hledat cestu ven. Je-li tomu tak, ještě jsme nezvládli sami sebe. Snažíme se porazit druhé, ale přitom porážíme pouze sami sebe. Získáme-li však vládu nad sebou samými, budeme mít vládu i nad vším ostatním – nad všemi mentálními formacemi, tvary, zvuky, vůněmi, chutěmi a tělesnými dotyky.

Teď hovořím o vnějších věcech, s nimiž se to má právě tak, ale vnějšek se odráží i uvnitř. Někteří lidé znají jenom vnějšek a neví nic o vnitřku. Jako když říkáme „vidět tělo v těle“. Vidět jen vnějšek těla nestačí, musíme znát tělo uvnitř těla. Pak, po prozkoumání mysli, bychom měli vidět mysl uvnitř mysli.

Proč bychom měli zkoumat tělo? Co je to „tělo v těle“? Když mluvíme o poznání mysli, co je tato „mysl“? Neznáme-li mysl, neznáme ani věci uvnitř mysli. Takový člověk nezná utrpení, nezná jeho příčinu, nezná jeho ustání a nezná ani stezku. Věci, které by nám měly napomoci uhasit utrpení nepomáhají, protože jsme stále rozptýleni věcmi, které ho umocňují. Je to, jako kdyby nás svědila hlava a my bychom se škrábali na noze! Je-li to naše hlava, která nás svědí, pak si tím očividně příliš nepomůžeme. Právě tak, objeví-li se utrpení, tak nevíme, co si s ním počít, neboť neznáme stezku praxe vedoucí ke konci utrpení.

Vezměme si například tělo, které jsme si s sebou dnes všichni přinesli na toto setkání. Vidíme-li pouze tvar těla, tak nikdy nemůžeme uniknout utrpení. Proč ne? Protože stále ještě nevidíme vnitřek těla, vidíme pouze vnějšek. Vidíme ho jen jako něco krásného, něco trvalého. Buddha řekl, že toto nestačí. Vnějšek vidíme našima očima; i dítě ho může vidět, zvířata ho mohou vidět, to není nic těžkého. Vnějšek těla lze vidět snadno, ale když ho vidíme, tak na něm lpíme a nechápeme jeho pravou povahu. Když ho takto vidíme, chopíme se ho a on nás kousne!

Proto bychom měli zkoumat tělo uvnitř těla. Ať je v těle cokoli, prostě se na to podívejte. Vidíme-li pouze vnějšek, tak stále ještě nevidíme jasně. Vidíme vlasy, nehty atd. jen jako pěkné věci, které nás svádějí, a proto Buddha učil, abychom viděli i vnitřek těla, abychom viděli tělo v těle. Co je uvnitř těla? Dobře se na to podívejte! Uvidíte tam mnoho věcí, které vás překvapí, které, i když jsou v nás, jsme nikdy předtím neviděli. Kamkoli jdeme, neseme je s sebou, když sedíme v autě, neseme je s sebou, ale přesto je vůbec neznáme!

Je to, jako když navštívíme své příbuzné a oni nám dají nějaký dárek. My ho vezmeme a strčíme ho do tašky, aniž bychom se podívali, co je uvnitř. Pak odejdeme, a když se nakonec podíváme dovnitř – je plný jedovatých hadů! S naším tělem je to stejné. Vidíme-li pouze jeho vnější slupku, tak říkáme, že je pěkné a čisté. Úplně na sebe zapomínáme. Zapomínáme na nestálost, neuspokojivost a ne-Já. Podíváme-li se do tohoto těla, uvidíme jeho odpudivost. Budeme-li pozorovat v souladu se skutečností, aniž bychom se snažili věci jakkoli vylepšovat, tak uvidíme, že je to skutečně ubohé a únavné. Ztratíme veškerou vášeň. Tento pocit „nezájmu“ neznamená, že cítíme averzi vůči světu; naše mysl se prostě jen vyjasní a nechá věci jít svou cestou. Vidíme teď věci jako nestálé a nejisté, taková je prostě jejich přirozenost. Ať chceme sebevíce, následují svou vlastní cestu a na nás nedbají. Ať se smějeme nebo naříkáme, jsou prostě takové, jaké jsou. Věci, jež jsou nestálé, jsou nestálé; věci, které nejsou pěkné, nejsou pěkné.

Proto Buddha říkal, že když poznáváme tvary, zvuky, chutě, vůně, tělesné dotyky či mentální stavy, měli bychom je nechat jít. Když ucho slyší zvuky, nechte je jít. Když nos cítí nějakou vůni, nechte ji jít... ať zůstane u nosu! Vyvstanou-li tělesné pocity, nechte jít libost i nelibost, jež následují, ať se mohou vrátit zpět tam, odkud přišly. Totéž s mentálními stavy. Nechte všechny tyto věci prostě jít svou cestou. Toto je poznání. Štěstí nebo neštěstí, není mezi tím žádný rozdíl. Tomu se říká meditace.

Meditace spočívá v tom, že necháme mysl utišit se, aby mohla vyvstat moudrost. To vyžaduje cvičení těla a mysli, abychom uviděli a poznali smyslové vjemy tvarů, zvuků, chutí, vůní, dotyků a mentálních stavů. Stručně řečeno, jde tu pouze o štěstí a neštěstí. Štěstí je příjemný pocit v mysli, neštěstí je nepříjemný pocit. Buddha učil, abychom oddělili toto štěstí a neštěstí od mysli. Mysl je to, co ví. Pocit[10] je charakteristika štěstí či neštěstí, libosti či nelibosti. Když si mysl libuje v těchto věcech, tak říkáme, že na nich lpí, nebo že považuje toto štěstí a neštěstí za hodné uchopování. Ono uchopování je činem mysli, a ono štěstí či neštěstí je pocit.

Když říkáme, že Buddha učil, abychom oddělili mysl od pocitu, tak tím nemyslíme doslova je odhodit na dvě různá místa. Buddha tím měl na mysli to, že mysl musí znát štěstí a neštěstí. Například, když sedíme v samádhi a naše mysl je klidná, tak se dostaví štěstí, ale nedosáhne na nás, nebo přijde neštěstí, ale nedosáhne na nás. V tom spočívá oddělení pocitu od mysli. Můžeme to přirovnat k oleji a vodě v jedné nádobě. Nemísí se spolu. I když se budete snažit je smísit, olej zůstane olejem a voda vodou. Proč? Protože mají různou hustotu.

Přirozeným stavem mysli není ani štěstí, ani neštěstí. Jakmile pocit vstoupí do mysli, zrodí se štěstí nebo neštěstí. Máme-li bdělou pozornost, tak známe příjemný pocit jako příjemný pocit. Mysl, která takto poznává věci, je nebude uchopovat. Štěstí je přítomno, ale je „vně“ mysli, není zakořeněno uvnitř mysli. Mysl to prostě jasně poznává.

Jestliže oddělíme neštěstí od mysli, znamená to, že tu pak není žádné utrpení, že vůbec nezakoušíme strast? Ano, zakoušíme, ale známe přitom mysl jako mysl a pocit jako pocit. Nelpíme na tom pocitu a netaháme ho s sebou. Buddha tyto dvě věci od sebe oddělil porozuměním. Měl tedy nějaké utrpení? On znal stav utrpení, ale neulpíval na něm, a tak můžeme říci, že utrpení prostě uťal u kořene. Bylo rovněž přítomno štěstí, ale on věděl, že toto štěstí, není-li správně chápáno, je jako jed. Neztotožňoval se s ním. Štěstí bylo přítomno díky jeho poznání, ale neexistovalo v jeho mysli. Proto říkáme, že oddělil štěstí a neštěstí od své mysli.

Když říkáme, že Buddha a jeho probuzení žáci zničili nečistoty[11], tak to neznamená, že je skutečně zničili. Kdyby bývali zničili všechny nečistoty, tak bychom asi dnes žádné neměli! Oni nezničili nečistoty; když poznali jejich pravou povahu, nechali je jít. Ten, kdo je hloupý, se jich bude držet, ale probuzení poznali nečistoty ve své mysli jako jed, a tak je vymetli ven. Vymetli ven ty věci, které pro ně byly zdrojem utrpení; nemuseli je ničit. Ten, kdo toto nechápe, uvidí například štěstí jako něco dobrého, a pak se toho chytne, ale Buddha to prostě poznal a vymetl ven.

Když v nás vznikne nějaký pocit, tak si v něm libujeme, naše mysl nosí ono štěstí či neštěstí stále s sebou. Ve skutečnosti to jsou dvě různé věci. Činnosti mysli, příjemný pocit, nepříjemný pocit atd., jsou mentální vjemy, to, čemu říkáme svět. Jestliže mysl toto zná, pak může stejně dobře vykonávat příjemnou i nepříjemnou práci. Proč? Protože zná pravou povahu těchto věcí. Ten, kdo ji nezná, v nich vidí různé hodnoty, ale kdo ji zná, ten je všechny vidí jako stejné. Pokud lpíte na štěstí, bude pro vás později zdrojem neštěstí, neboť je nestálé a pořád se mění. Když štěstí zmizí, objeví se neštěstí.

Buddha věděl, že jelikož štěstí i neštěstí jsou neuspokojivé, tak mají stejnou hodnotu. Když se objevilo štěstí, nechal ho jít. To byla správná praxe, neboť viděl, že obě tyto věci mají stejné hodnoty a vady. Jsou podrobeny zákonu Dhammy, tj. jsou nestálé a neuspokojivé. Když se zrodí, tak zemřou. Když Buddha toto uviděl, vyvstalo v něm správné nazírání a vyjasnila se správná stezka praxe. Ať v jeho mysli vyvstal jakýkoli pocit nebo myšlenka, poznával je prostě jako neustálou hru štěstí a neštěstí. Nelpěl na nich.

Krátce po svém probuzení pronesl Buddha řeč o smyslné oddanosti a oddanosti sebetrýznění. „Mniši! Oddanost smyslné rozkoši je příliš volnou cestou, oddanost sebetrýznění je zase přepjatou cestou.“ Tyto dvě věci rušily jeho cvičení až do doby, kdy dosáhl probuzení, jelikož na nich nejprve lpěl. Když je však poznal, nechal je jít, a tak mohl přednést svou první řeč.

Proto říkáme, že meditující by neměl jít ani cestou štěstí, ani cestou neštěstí, ale měl by je znát. Když pozná pravdu utrpení, pozná také příčinu utrpení, konec utrpení a stezku vedoucí ke konci utrpení. A cesta ven z utrpení je samotná meditace. Stručně řečeno, musíme být stále bdělí.

Bdělá pozornost je uvědomování či duchapřítomnost. Co právě teď děláme, na co myslíme? Co je právě teď přítomno v našem prožívání? Takto pozorujeme, jsme si vědomi toho, jak žijeme. Budeme-li cvičit takovýmto způsobem, může vyvstat moudrost. Uvažujeme a zkoumáme neustále, ve všech polohách. Objeví-li se mentální vjem, který máme rádi, uvědomíme si ho jako takový, nepovažujeme ho za nic trvalého. Je to prostě pocit štěstí. Objeví-li se neštěstí, tak víme, že to je oddanost sebetrýznění, není to stezka meditujícího.

Toto nazýváme oddělením mysli od pocitu. Jsme-li moudří, tak se k ničemu nepřipoutáváme, necháváme věci být tak, jak jsou. Jsme „tím, kdo ví“. Mysl a pocity jsou jako olej a voda; i když jsou v téže nádobě, nemísí se spolu. Třebaže jsme nemocní a trpíme bolestí, stále známe pocit jako pocit a mysl jako mysl. Známe nepříjemné i blažené stavy, ale neztotožňujeme se s nimi. Setrváváme pouze u vnitřního míru, který přesahuje jak potěšení, tak bolest.

Měli byste tomu takto rozumět, neboť není-li žádné trvalé Já, tak se nemůžete uchýlit do žádného trvalého útočiště. Musíte žít tímto způsobem, tj. bez štěstí a neštěstí. Setrváváte pouze s oním věděním, netaháte nic s sebou.

Dokud jsme stále ještě neprobuzení, může nám to celé připadat divné, ale na tom nezáleží, prostě vykročíme tímto směrem. Mysl je mysl. Setkává se se štěstím a neštěstím, a my je vidíme tak, jak jsou, a nic více. Jsou oddělené, nejsou smíšené. Jsou-li navzájem promíchané, tak je dosti dobře nevidíme. Je to jako život v domě; dům a jeho nájemník jsou spolu v jistém vztahu, ale nejsou totéž. Je-li náš dům ohrožen, tak máme plno starostí, protože ho musíme nějak ochránit, ale když začne hořet, tak z něj utečeme ven. Když se objeví nepříjemný pocit, opustíme ho, právě jako ten dům. Šlehají-li z něj plameny a my to vidíme, rychle z něj vyběhneme ven. Jsou to dvě různé věci; dům je jedna věc, jeho nájemník je druhá věc.

Říkáme, že tímto způsobem oddělujeme mysl a pocit, ale ty dvě věci jsou ve skutečnosti od sebe již přirozeně oddělené. Naše porozumění spočívá v tom, že prostě poznáme tuto přirozenou oddělenost tak, jak skutečně je. Když říkáme, že nejsou oddělené, je to jen proto, že na nich lpíme díky své neznalosti pravdy.

Buddha nás nabádal, abychom meditovali. Toto cvičení meditace je velmi důležité. Znát něco pouze intelektem nestačí. Poznání, které vzniká ze cvičení s klidnou myslí, a vědění pocházející ze studia jsou opravdu odlišné. Vědění pocházející ze studia není skutečným poznáním naší mysli. Mysl se snaží tyto vědomosti podržet, uchovat si je. Proč se je pokoušíme uchovat? Jen abychom je zase ztratili! A pak, když zmizí, tak naříkáme.

Pokud skutečně víme, tak necháme věci jít svou cestou, necháme je být. Víme, co jsou věci zač, a nezapomínáme sami na sebe. Když náhodou onemocníme, tak se v tom neztratíme. Někteří lidé říkají: „Letos jsem byl pořád nemocný, vůbec jsem nemohl meditovat.“ To jsou slova skutečně pošetilého člověka. Ten, kdo je nemocný nebo dokonce umírá, by měl být obzvláště pilný ve svém cvičení. Někdo by mohl říci, že nemá na meditaci čas. Je nemocný, strádá, nevěří svému tělu, a tak má pocit, že nemůže meditovat. Uvažujeme-li takto, pak jsou věci skutečně obtížné. Buddha ale takto neučil. Řekl, že meditovat máme právě teď a zde. Když jsme nemocní nebo skoro umíráme, tak můžeme skutečně poznat a uvidět realitu.

Jiní lidé zase říkají, že nemohou meditovat, protože mají příliš práce. Občas mne tu navštěvují učitelé. Říkají, že mají mnoho povinností a málo času na meditaci. Já se jich ptám: „A když učíte, máte dost času na dýchání?“ „Ano,“ odpovídají. „Jak to, že máte čas na dýchání, když je vaše práce tak hektická a neklidná? Tady jste daleko od Dhammy.“

Toto cvičení se vlastně týká jen mysli a jejích pocitů. Není to něco, za čím byste se museli honit a pracně o to usilovat. Dech probíhá při práci. Příroda se stará o přirozené procesy – my se jen musíme snažit být pozorní; prostě se o to pokoušet, obrátit se dovnitř, abychom jasně viděli. To je meditace.

Jsme-li duchapřítomní, tak ať budeme dělat cokoli, budeme vždy zároveň rozlišovat správné a nesprávné. Máme dostatek času k meditování, jenom dost dobře nechápeme podstatu cvičení, to je vše. Ve spánku dýcháme, při jídle dýcháme – že? Proč nemáme čas na meditaci? Ať jsme kdekoliv, stále dýcháme. Chápeme-li to takto, pak náš život má stejnou hodnotu jako náš dech a máme dost času, ať jsme kdekoliv.

Všechny druhy myšlení jsou duševní podmínky, nikoli tělesné podmínky, a tak prostě stačí být duchapřítomný a budeme vždy vědět, co je správné a co ne. Ve stoje, v chůzi, vsedě i vleže máme dostatek času. Jen stále nevíme, jak ho náležitě využívat. Měli bychom se nad tím zamyslet.

Nemůžeme od pocitu utéct, musíme mu porozumět. Pocit je prostě pocit, štěstí je štěstí, neštěstí je neštěstí. Jsou pouze toto a nic víc. Tak proč bychom na nich měli ulpívat? Je-li naše mysl bystrá, tak nám tato slova stačí k tomu, abychom oddělili pocit od mysli.

Budeme-li takto neustále zkoumat, naše mysl dosáhne osvobození, ale není to žádný únik skrze nevědomost. Mysl nechá věci jít, ale zároveň ví. Nenechává je jít díky hlouposti, jen proto, že nechce, aby byly takové, jaké jsou. Nechává jít z toho důvodu, že zná pravou povahu věcí. Vidí přírodu, realitu všude kolem nás.

Když to chápeme, tak jsme znalí, co se týče mysli a mentálních vjemů. Jsme-li znalí ohledně mentálních vjemů, jsme znalí ohledně světa. Toto je lókavidú – „znalec světa“. Buddha jasně znal svět se všemi jeho potížemi. Znal to, co bylo strastné, a zároveň viděl i to, co nebylo strastné. Jak je možné, že byl Buddha schopen poznat tento matoucí svět? Zde bychom měli vědět, že Dhamma vyložená Buddhou není něco zcela nad naše síly. Ve všech polohách bychom měli mít duchapřítomnost a uvědomělost – a je-li čas k meditaci vsedě, tak prostě sedíme.

Meditujeme proto, abychom se utišili a rozvíjeli svou mentální energii. Neděláme to proto, že si chceme hrát na něco zvláštního. Meditace vhledu je samotné sezení v samádhi. Někde lidé říkají: „Teď budeme sedět v samádhi, a pak budeme dělat meditaci vhledu.“ Nerozdělujte to tímto způsobem! Klid je základ, z něhož může povstat moudrost; moudrost je plodem uklidnění. Říct, že teď budeme dělat meditaci klidu, a pak budeme cvičit vhled – to nejde! Rozdělovat je lze pouze v řeči. Je to jako u nože, čepel je na jedné straně, tupá plocha na druhé straně. Nemůžete je od sebe oddělit. Zvednete-li jednu stranu, budete mít zároveň obě strany. Právě tak vede uklidnění k moudrosti.

Ctnost je otcem i matkou Dhammy. Zvláště na začátku musíme dbát na ctnost. Mravnost znamená vnitřní mír. Neděláme nic špatného tělem ani řečí. Když neděláme nic špatného, tak nejsme rozrušeni; a nejsme-li rozrušeni, může v mysli vyvstat mír a soustředěnost. Proto říkáme, že ctnost, soustředění a moudrost jsou stezkou, po níž všichni ušlechtilí jedinci došli ke konečnému probuzení. Tyto tři části tvoří jednotu. Ctnost je soustředění, soustředění je ctnost. Soustředění je moudrost, moudrost je soustředění. Je to jako mango. Je-li to květ, nazýváme to květem. Když se z něj stane plod, říkáme tomu mango. Když uzraje, říkáme tomu zralé mango. Je to pořád jedno mango, ale neustále se mění. Velké mango vyroste z malého manga, malé mango se stane větším. Můžete je považovat za různé věci nebo za jedinou věc. Ctnost, soustředění a moudrost jsou spolu takto spjaty. Nakonec je to jediná stezka, která vede k probuzení.

Od té chvíle, co se mango objeví jako květ, prostě jen dozrává. To nám stačí, měli bychom to tak vidět. Ať tomu ostatní říkají jakkoli, nezáleží na tom. Když se zrodí, tak začne stárnout, a co pak? Měli bychom nad tím zauvažovat.

Někteří lidé nechtějí zestárnout. Když jsou staří, přepadne je lítost. Tito lidé by neměli jíst zralá manga! Proč chceme, aby manga byla zralá? Nejsou-li včas zralá, necháváme je uměle dozrát, že? Ale když sami zestárneme, naplní nás lítost. Někteří lidé naříkají, bojí se stáří či smrti. Je-li tomu tak, pak by opravdu neměli jíst zralá manga, měli by spíše jíst jen květy! Jestliže toto pochopíme, uvidíme Dhammu. Všechno se vyjasní a naplní nás vnitřní mír. Prostě se odhodlejte k takovéto praxi.

Dnes přijel vrchní tajný rada se svými přáteli, aby naslouchal Dhammě. Měli byste vzít to, co jsem řekl, a uvažovat o tom. Omlouvám se, není-li něco z toho správné. Ale abyste věděli, zda to je či není správné, musíte cvičit a vidět to sami pro sebe. Cokoliv je špatné, odhoďte to. Je-li to správné, tak to vezměte a používejte. Ale my ve skutečnosti cvičíme, abychom nechali být jak to správné, tak to nesprávné. Nakonec prostě všechno odhodíme. Je-li to správné, odhoďte to; nesprávné, odhoďte to! Obvykle u správného lpíme na správnosti a u nesprávného se držíme jeho nesprávnosti, což vede jenom ke sporům. Ale Dhamma je tam, kde není nic – vůbec nic.

 



 

Otevření oka Dhammy


Někteří z nás začnou cvičit a i po roce či dvou stále ještě nevědí, co je co. Stále si ještě nejsme jisti ve své praxi. Nemáme-li ještě jistotu, nevidíme, že vše kolem nás je čistá Dhamma, a proto se obracíme k učení Adžánů. Ale ve skutečnosti, známe-li svou vlastní mysl a máme-li sati, které bedlivě dohlíží na mysl, tak je tu moudrost. Všechny doby a všechna místa se pro nás stanou příležitostí k naslouchání Dhammě.

Můžeme se Dhammu učit od přírody, například od stromů. Strom je zrozen z určitých podmínek a roste podle řádu přírody. Právě zde nás strom učí Dhammu, ale my tomu nerozumíme. Postupem času vyroste a objeví se na něm pupeny, květy a plody. Vše, co vidíme, jsou květy a plody; nedokážeme to pochopit jako celek a zauvažovat nad tím. Proto nevíme, že strom nás učí Dhammu. Objeví se ovoce a my ho prostě jíme, aniž bychom to hlouběji zkoumali: sladké, trpké nebo kyselé, taková je povaha ovoce. A toto je Dhamma, nauka ovoce. Později listy na stromě zežloutnou, odumřou a spadnou na zem. Vše, co vidíme, je opadané listí. Šlapeme po nich, zametáme je, a to je vše. Nezkoumáme dosti pozorně, a proto nevíme, že příroda nás zde učí. Pak zase vyraší nové listy, a my opět vidíme pouze toto a nic více. Nedokážeme tyto věci vnést do své mysli a rozjímat o nich.

Jestliže vneseme všechno toto dovnitř a budeme to zkoumat, uvidíme, že zrození stromu a naše vlastní zrození se od sebe nijak neliší. Naše tělo se zrodilo a existuje v závislosti na podmínkách, na prvcích země, vody, větru a ohně. Má svou potravu a stále roste. Každá část těla se mění a plyne v souladu s během přírody. Nijak se neliší od stromu; vlasy, chlupy, nehty, zuby a kůže – všechny se mění. Známe-li věci přírody, tak poznáme i sami sebe.

Lidé se rodí. Nakonec zemřou. Když zemřeli, narodí se znovu. Nehty, zuby a kůže neustále odumírají a opět dorůstají. Chápeme-li správně naši praxi uvidíme, že strom se od nás nijak podstatně neliší. Porozumíme-li učení Adžánů, zjistíme, že vnitřek a vnějšek jsou srovnatelné. Věci s vědomím a věci bez vědomí se od sebe neliší. Jsou stejné. Když chápeme tuto stejnost, tak uvidíme-li například povahu stromu, bude nám jasné, že se nijak neliší od našich vlastních pěti khandh[12] – těla, pocitů, vnímání, myšlenkových formací a vědomí. Máme-li toto chápání, pak budeme rozumět Dhammě. Rozumíme-li Dhammě, tak rozumíme pěti khandhám, jak se bez přestání mění a stávají se jinými.

A tak ve stoje, v chůzi, vsedě nebo vleže bychom stále měli mít sati, které dohlíží na naši mysl. Vidíme-li vnější věci, je to, jako bychom viděli vnitřní věci. Když vidíme vnitřní věci, je to stejné, jako když vidíme vnější věci. Jestliže to chápeme, můžeme naslouchat Buddhovu učení. Pokud tomuto rozumíme, můžeme říct, že v nás vyvstala buddhovská přirozenost, „ten, kdo ví“. Zná vnější věci i vnitřní věci. Zná všechny věci, které vznikají. Chápeme-li to takto, tak slyšíme Buddhovo učení, když třeba sedíme pod stromem. Ve stoje, v chůzi, vsedě, vleže, stále slyšíme Buddhovo učení. Když vidíme, slyšíme, cítíme, chutnáme, dotýkáme se a myslíme, pořád slyšíme Buddhovo učení. Buddha je prostě „ten, kdo ví“ uvnitř naší mysli. Zná Dhammu, zkoumá Dhammu. Neznamená to, že onen Buddha, který žil před dávnými lety, za námi přijde a hovoří k nám, nýbrž že v naší mysli vyvstane buddhovská přirozenost, „ten, kdo ví“. Mysl se projasní.

Ustavíme-li Buddhu ve své vlastní mysli, tak vše vidíme a nahlížíme, jako by se to od nás nijak nelišilo. Nevidíme žádnou odlišnost mezi námi a různými zvířaty, stromy, horami či rostlinami. Vidíme chudé lidi a bohaté lidi – nijak se od nás neliší. Černí lidé a bílí lidé – žádná odlišnost! Všichni mají tytéž charakteristické rysy. Kdo to takto chápe, je spokojený, ať je kdekoli. Naslouchá Buddhovu učení neustále. Pokud nám to není jasné, tak i když strávíme zbytek života posloucháním výkladů různých Adžánů, nikdy neporozumíme jejich smyslu.

Buddha řekl, že probuzení k Dhammě spočívá v pochopení přírody[13], skutečnosti kolem nás, té přírody, která je právě zde! Nerozumíme-li této přírodě, tak zakoušíme zklamání a nadšení, ztrácíme se v náladách, které vedou jen k zármutku a lítosti. Ztrácet se v mentálních předmětech znamená ztrácet se v přírodě. Ztrácíme-li se v přírodě, tak neznáme Dhammu. Probuzený jenom poukázal na tuto přírodu.

Po svém vzniku se všechny věci mění a nakonec umírají. Věci, které vyrábíme, jako jsou talíře, misky a hrnce, mají tytéž charakteristické rysy. Miska je vytvořena díky nějaké příčině, díky lidskému záměru tvořit, a když ji používáme, zestárne, rozbije se a zmizí. Se stromy, horami a rostlinami je to stejné, taktéž se zvířaty a lidmi.

Když Aňňá Kóndaňňa, Buddhův první žák, poprvé slyšel jeho učení, jeho porozumění nebylo nic tak složitého. Prostě nahlédl, že cokoliv se zrodí, musí se změnit a zestárnout, jako každá přirozená podmínka, a nakonec zemřít. Aňňá Kóndaňňa o tom nikdy předtím neuvažoval, nebo jestli uvažoval, tak mu to stále nebylo jasné, a proto pořád ještě nenechal věci jít, pořád ještě ulpíval na khandhách. Když pak seděl a pozorně naslouchal Buddhovu výkladu, vyvstala v něm buddhovská přirozenost. Přijal jakési „poselství Dhammy“, čímž bylo poznání, že všechny podmíněné věci jsou nestálé. Věc, která se zrodila, musí přirozeně dospět k stáří a smrti.

To bylo něco zcela odlišného od všeho, co poznal kdykoliv předtím. Skutečně porozuměl své mysli, a tak v něm vyvstal „Buddha“. Tehdy Buddha prohlásil, že Aňňá Kóndaňňovi se otevřelo oko Dhammy.

Co vidí toto oko Dhammy? Toto oko vidí, že vše zrozené má povahu stárnutí a smrti. „Vše zrozené“ zde znamená naprosto všechno! Ať je to hmotné či nehmotné, vše spadá pod toto „vše zrozené“. Představuje to celou přírodu. Jako například toto tělo – zrodí se, a pak směřuje k zániku. Když je malé, tak „zemře“ z dětství do mládí. Za nějakou dobu „zemře“ z mládí do středního věku. Pak zase „zemře“ ze středního věku a dospěje ke stáří, počemž následuje konec. Stromy, hory a rostliny, všechny mají tento charakteristický rys.

Náhled či porozumění „toho, kdo ví“ jasně vstoupilo do mysli Aňňá Kóndaňňi, když seděl a naslouchal Buddhovi. Toto poznání ohledně „všeho zrozeného“ se pevně zakořenilo v jeho mysli, což mu umožnilo odstranit připoutanost k tělu. Tato připoutanost byla sakkája-ditthi. To znamená, že již nepovažoval své tělo za nějaké Já či skutečnou bytost, už na tělo nehleděl jako na „já“ či „on“. Nelpěl již na něm. Jasně viděl jeho povahu, a tak odstranil sakkája-ditthi. Zmizela rovněž vičikiččhá, pochybovačnost. Když odstranil svou připoutanost k tělu, tak o tom nijak nepochyboval. Zároveň zmizelo i sílabbata-parámása.[14] Jeho praxe se upevnila a napřímila. I když jeho tělo trpělo bolestí či horečkou, nelpěl na něm, neměl žádné pochybnosti. Měl jistotu, protože vykořenil veškeré lpění. Tomuto uchopování těla se říká sílabbata-parámása. Když vykořeníte názor, že tělo je vaše Já, uchopování a pochybnosti okamžitě ustanou. Jakmile ale toto přesvědčení o tělu jako vašem Já vyvstane v mysli, je to zdrojem uchopování a pochybování.

Když tedy Buddha vykládal Dhammu, Aňňá Kóndaňňovi se otevřelo oko Dhammy. Toto oko je právě „ten, kdo jasně ví“. Vidí věci odlišně. Vidí samotnou přírodu. Je-li nazřena příroda, lpění je okamžitě vykořeněno a „ten, kdo ví“ je zrozen. Dříve také věděl, ale měl pořád ještě lpění. Dalo by se dokonce říci, že sice znal Dhammu, ale ještě ji nenazřel, nebo že ji uviděl, ale nebyl s ní ještě zajedno.

Tehdy Buddha prohlásil: „Kóndaňňa porozuměl.“ Čemu porozuměl? Prostě přírodě! Obyčejně se v přírodě ztrácíme, jako například s tímto tělem. Země, voda, oheň a vítr dohromady tvoří tělo. Je to součást přírody, hmotný předmět, který můžeme vidět okem. Existuje v závislosti na potravě, roste a mění se, až nakonec zanikne.

Obrátíme-li se dovnitř, tak to, co dohlíží na tělo, je právě „ten, kdo ví“, toto jediné vědomí. Přijímá-li vjemy skrze oko, říkáme tomu vidění. Přijímá-li vjemy uchem, je to slyšení; nosem cítění; jazykem chutnání, tělem, dotýkání a myslí myšlení. Vědomí je pouze jedno, ale když funguje na různých místech, nazýváme ho různými jmény. Skrze oko mu říkáme jedním jménem, skrze ucho zase jiným jménem. Ale ať funguje u oka, ucha, nosu, jazyku, těla nebo mysli, je to pořád jedno vědomí. Podle textů rozlišujeme šest druhů vědomí, ale ve skutečnosti je to pouze jediné vědomí, které vzniká u těchto šesti smyslových základen. Máme šest „bran“, ale jen jediné vědomí, což je právě tato mysl.

Mysl je schopna porozumět pravdě přírody. Dokud má ještě nějaké překážky říkáme, že poznává skrze nevědomost. Poznává nesprávně a vidí nesprávně. Ale ať poznává a vidí špatně nebo poznává a vidí dobře, je to stále jediné vědomí. Mluvíme o správném a nesprávném názoru, ale vlastně je to jenom jedna věc. Správné a nesprávné vzniká z téhož jediného místa. Máme-li špatné poznání, tak říkáme, že nevědomost zastírá pravdu. Pokud máme nesprávné poznání, máme rovněž nesprávný názor, nesprávné myšlení, nesprávné jednání, nesprávné živobytí – všechno je nesprávné! A na druhé straně, stezka správné praxe je zrozena v témže místě. Je-li zde správné, pak nesprávné zmizí.

Buddha ve svém cvičení překonával velké obtíže, trýznil se hladem a podobně, avšak hluboce zkoumal svoji mysl, až se mu nakonec podařilo vykořenit nevědomost. Všichni Buddhové procitli ve své mysli, neboť tělo nic neví. Můžete ho nechat jíst nebo hladovět a nezáleží na tom, zemřít může kdykoli. Všichni Buddhové praktikovali s myslí. Probudili se ve své mysli.

Když Buddha nahlédl do své mysli, opustil oba extrémy cvičení – oddanost smyslné rozkoši a oddanost sebetrýznění – a ve své první řeči vyložil střední cestu mezi nimi. My však slyšíme jeho učení a to se protiví našim touhám. Jsme poblouzněni potěšením a blahem, omámeni štěstím, myslíme si, jak jsme dobří a pěkní – to je oddanost rozkoši. Není to správná stezka. Nespokojenost, nelibost, nechuť a hněv – to je zase oddanost bolesti. Těmto dvěma krajním cestám by se měl každý na stezce cvičení vyvarovat.

Tyto „cesty“ nejsou nic jiného než štěstí a neštěstí, jež zakoušíme. „Ten, kdo je na stezce“ je právě tato mysl, „ten, kdo ví“. Objeví-li se dobrá nálada, ulpíváme na ní jako na dobré, a to je oddanost rozkoši. Vyvstane-li nepříjemná nálada, lpíme na ní zase díky nelibosti – to je oddanost bolesti. Toto jsou ony nesprávné stezky, nejsou to cesty meditujícího. Jsou to cesty světských lidí, kteří vyhledávají jen smích a zábavu a utíkají před utrpením a nelibostí.

Moudří znají tyto špatné stezky, ale zavrhnou je, nechají je být. Jsou nepohnuti libostí a nelibostí, štěstím a neštěstím. Tyto věci se objevují, ale ti, kdo vědí, na nich neulpívají, nechávají je být v souladu s jejich přirozeností. V tom spočívá správný názor. Když to člověk plně chápe, tak dosáhl osvobození. Štěstí a neštěstí nemají žádný význam pro probuzeného jedince.

Buddha pravil, že probuzení jsou daleko od nečistot. To neznamená, že od nečistot prostě utekli; nikam neutekli. Nečistoty tu stále byly. Buddha to přirovnával k lotosovému listu v jezírku vody. List a voda existují společně, jsou spolu v kontaktu, ale list se přesto nenamočí. Voda zde představuje nečistoty a lotosový list probuzenou mysl.

S myslí toho, kdo cvičí, je to stejné; nikam neutíká, zůstává tam, kde je. Dobro, zlo, štěstí a neštěstí, správné a nesprávné se objevují, a mysl je všechny poznává. Meditující si to prostě uvědomuje, ale nic z toho nevstupuje do jeho mysli. To znamená, že nemá žádné lpění. Prostě jen zakouší věci. Když řekneme, že jenom zakouší věci, tak to zní dosti všedně a povrchně. V jazyce Dhammy říkáme, že nechává svou mysl kráčet po střední cestě.

Aktivity jako štěstí, neštěstí atd. neustále vznikají, jelikož to jsou rysy tohoto světa. Buddha procitl vůči světu, neboť o tomto světě hluboce uvažoval. Kdyby býval o světě neuvažoval, kdyby nenahlédl jeho podstatu, nemohl by se nad něj povznést. Buddhovo probuzení bylo prostě procitnutím vůči tomuto světu. Svět tu nadále byl: zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí tu stále byly. Kdyby tu tyto věci nebyly, tak by tu nebylo nic, vůči čemu by mohl procitnout! Co Buddha poznal, byl právě ten svět, jenž obklopuje mysli lidí. Jestliže lidé tyto věci následují, vyhledávají jen chválu a slávu, zisk a slast, a snaží se vyhnout jejich protikladům, tak pomalu klesají pod tíhou světa.

Zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí – to je svět. Člověk, který se ztratil ve světě, nemá žádnou únikovou cestu, svět ho přemáhá. Tento svět se řídí zákonem Dhammy, a proto těmto věcem říkáme světská dhamma. Ten, kdo žije uvnitř světské dhammy, je světskou bytostí. Žije obklopen zmatkem.

Proto nás Buddha učil, abychom rozvíjeli stezku. Můžeme ji rozdělit na ctnost, soustředění a moudrost – rozvíjejte je až k dokonalosti! To je stezka praxe, která zničí svět. Kde je tento svět? Prostě v myslích bytostí, kteří jsou jím poblouzněni! Akt lpění na chvále, zisku, slávě a štěstí je nazýván „světem“. Je-li přítomen v mysli, pak vzniká svět, je zrozena světská bytost. Svět se rodí kvůli toužení. Touha je rodištěm všech světů. Ukončit toužení znamená ukončit svět.

Naše cvičení v ctnosti, soustředění a moudrosti se jinak nazývá osmičlenná stezka. Tato osmičlenná stezka a osm světských dhamm tvoří spolu pár. Jak to, že spolu tvoří pár? Mluvíme-li v souladu s texty říkáme, že zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí představují osm světských dhamm. Správný názor, správné myšlení, správná řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správná bdělost a správné soustředění, to je osmičlenná stezka. Tyto dvě osmičlenné stezky existují na tom samém místě. Osm světských dhamm je právě tady, v této mysli, u „toho, kdo ví“; ale „ten, kdo ví“ je obestřen překážkami, a tak ví špatně, a proto se stává světem. Je to právě tento „kdo ví“ a žádný jiný! V této mysli ještě nevyvstala buddhovská přirozenost, ještě se nevymanila ze světa. Takováto mysl je totéž co svět.

Když kráčíme po stezce, když cvičíme své tělo a svou řeč, vše se to odehrává v oné mysli. Je to totéž místo, a tak se navzájem vidí: stezka vidí svět. Jestliže cvičíme tuto naši mysl, střetneme se s lpěním na chvále, slávě, slasti a štěstí, uvidíme naši připoutanost k světu.

Buddha pravil: „Měli byste znát svět. Blyští se jako nastrojený královský kočár. Pošetilci jsou jím omámeni, ale moudří se nenechají oklamat.“ To neznamená, že bychom měli procestovat celý svět a všechno si prohlížet, shromažďovat všechny možné informace. Stačí prostě sledovat tuto mysl, která je k němu připoutána. Když nás Buddha nabádal, abychom pozorovali svět, tak nechtěl, abychom se do něj zapletli, ale abychom ho zkoumali, protože svět se rodí právě v této mysli. Sedíte-li ve stínu pod stromem, můžete pozorovat svět. Je-li tu toužení, svět vzniká právě na tomto místě. Chtění je rodištěm světa. Vyhladit chtění znamená vyhladit svět.

Když meditujeme, chceme, aby se mysl utišila, ale ona je stále neklidná. Proč je tomu tak? I když nechceme myslet, přesto myslíme. Je to jako člověk, který se posadí na mraveniště: mravenci ho neustále koušou. Je-li naše mysl světem, pak i když v klidu sedíme se zavřenýma očima, tak vše, co vidíme, je zase jenom svět. Radost, trápení, úzkost, zmatek – všechno to vyvstává před očima. Proč? Protože jsme stále ještě neporozuměli Dhammě. Je-li mysl v takovémto stavu, meditující nedokáže čelit světským dhammám, nezkoumá jejich povahu. Je to stejné, jako kdyby seděl na mraveništi. Mravenci ho budou kousat, protože jim sedí přímo nad hlavou! Co by tedy měl udělat? Měl by se poohlédnout po nějakém jedu nebo použít ohně, aby se jich zbavil.

Ale většina praktikantů Dhammy to tak nevidí. Cítí-li se spokojeně, následují onen pocit spokojenosti, a cítí-li nespokojenost, následují zase ten. Pokud následuje světské dhammy, mysl se stává světem. Někdy si můžeme říkat: „Ó, to nezvládnu, je to nad mé síly“ ...a tak se o to ani nepokusíme! To je proto, že mysl je plná nečistot a světské dhammy zabraňují rozvoji stezky. Nemáme dostatečnou trpělivost v rozvoji ctnosti, soustředění a moudrosti. Je to právě jako ten člověk, co sedí na mraveništi. Nemůže nic dělat, mravenci po něm lezou a koušou ho, je plný zmatku a nepokoje. Nedokáže se zbavit nebezpečí, a tak tam prostě sedí a trpí.

Stejné je to s naší praxí. Světské dhammy existují v myslích světských bytostí. Když tyto bytosti chtějí nalézt vnitřní mír, světské dhammy se okamžitě objeví. Je-li mysl nevědomá, je zahalena v temnotě. Jakmile vyvstane poznání, mysl je osvícena, neboť nevědomost a poznání se rodí na tom samém místě. Je-li přítomna nevědomost, nemůže vyvstat poznání, protože mysl už přijala nevědomost. Vyvstane-li však poznání, nevědomost musí zmizet.

Proto Buddha nabádal své žáky, aby cvičili svou mysl, jelikož svět se rodí z této mysli a osm světských dhamm je právě v ní. Osmičlenná stezka, tj. zkoumání pomocí meditace klidu a vhledu, naše pilné úsilí a moudrost, kterou rozvíjíme – všechny tyto věci uvolňují připoutanost k světu. Chtivost, nenávist a zaslepenost se oslabují, a když zeslábnou, tak je jako takové poznáváme. Zakoušíme-li slávu, hmotný zisk, chválu, štěstí nebo neštěstí, jsme si toho stále vědomi. Musíme nejprve tyto věci znát, abychom mohli překonat svět, neboť svět je uvnitř nás.

Když se od těchto věcí oprostíme, je to, jako bychom vyšli z nějakého domu. Když vstoupíme do domu, jaký máme přitom pocit? Víme, že jsme prošli dveřmi a vstoupili dovnitř. Když dům opouštíme, tak víme, že jsme ho opustili, neboť vyjdeme ven na slunce, kde už není tma jako uvnitř. Když se mysl pohrouží do světských dhamm, je to stejné, jako když někdo vejde do domu. Mysl, která vymýtila světské dhammy, se podobá člověku, který opustil dům.

Ten, kdo praktikuje Dhammu, ji musí uvidět sám pro sebe. Každý ví sám pro sebe, zda světské dhammy již zmizely či nikoli, zda stezka byla rozvinuta či nikoli. Když je stezka dobře rozvinuta, tak potlačí světské dhammy. Stává se silnější a silnější. Správný názor roste, zatímco nesprávný názor mizí, až nakonec stezka zničí všechny nečistoty – anebo nečistoty zničí stezku! Správný názor a nesprávný názor: jsou jen tyto dvě cesty. Nesprávný názor má také své triky, má také svou moudrost – ale je to klamná moudrost. Meditující, jenž začne rozvíjet stezku, zakouší jakési vnitřní rozštěpení. Nakonec se zdá, jako by tu nebyl jeden člověk, ale dva – jeden ve světě a druhý na stezce. Vzdalují se od sebe, jdou jiným směrem. Kdykoli zkoumá svoji mysl, je tu ono rozštěpení, a tak to pokračuje neustále, dokud mysl nedosáhne vhledu, vipassaná.

Anebo se mohou objevit vipassanú![15] Když se snažíme získat nějaké výsledky v naší praxi, pakliže je vidíme, začneme na nich lpět. Tento druh lpění pramení v tom, že chceme z naší praxe něco získat. Toto je vipassanú, moudrost nečistot (tj. „nečistá moudrost“). Někteří lidé rozvíjejí dobro a lpí na něm, rozvíjejí čistotu a lpí na ní, nebo rozvíjejí poznání a lpí na poznání. Toto lpění na dobru nebo na poznání je vipassanú, které proniklo do naší praxe.

Když tedy cvičíte vipassaná, buďte opatrní! Dávejte si pozor na vipassanú: ty dvě věci jsou tak blízko u sebe, že někdy není snadné je rozlišit. Ale se správným názorem můžeme obě jasně vidět. Je-li to vipassanú, bude se čas od času zákonitě objevovat utrpení. Je-li to skutečně vipassaná, není přítomno žádné utrpení. Je tu jen vnitřní mír. Štěstí i neštěstí se utiší. To každý může zakusit sám pro sebe.

Toto cvičení vyžaduje trpělivost. Někteří lidé, když začnou cvičit, nechtějí být ničím vyrušováni, nechtějí žádné napětí. Ale napětí je tu stejně jako předtím. Musíme se snažit nalézt konec napětí skrze samotné napětí! Je-li tedy v naší praxi napětí, pak je to správné. Nemáte-li ve své praxi žádné napětí, tak jenom jíte a spíte, jak se vám zlíbí. Když chcete kamkoli jít nebo cokoli říct, prostě jen následujete své tužby. Buddhovo Učení bolí, nadsvětské jde proti světskému. Správný názor odporuje nesprávnému názoru, čistota odporuje nečistotě. Učení zraňuje naše tužby.

V textech je jeden příběh o Buddhovi, ještě než dosáhl probuzení. Tehdy dostal talíř rýže a položil ho na hladinu vody s myšlenkou: „Mám-li dosáhnout probuzení, nechť tento talíř pluje proti proudu vody.“ A on doopravdy plul proti proudu! Onen talíř byl Buddhův správný názor, nebo jeho buddhovská přirozenost, k níž procitl. Nenásledoval žádosti obyčejných světských bytostí. Plul proti proudu jeho mysli, zcela opačným směrem.

I dnes se Buddhovo učení protiví našim myslím stejně. Lidé se chtějí oddávat chtivosti a nenávisti, ale Buddha jim v tom brání. Chtějí být zaslepení, ale Buddha odstraňuje klam. Buddhova mysl se tedy protiví myslím světských bytostí. Svět nazývá tělo krásným, on říká, že krásné není. Oni tvrdí, že tělo nám patří, on říká, že nikoli. Podle nich má trvalou podstatu, podle něj žádnou nemá. Správný názor přesahuje svět. Světské bytosti pouze následují tok světa.

Poté, když Buddha opustil toto místo, obdržel osm hrstí trávy od jednoho bráhmana. To ve skutečnosti znamená, že oněch osm hrstí trávy bylo osm světských dhamm – zisk a ztráta, chvála a hana, dobrá pověst a špatná pověst, štěstí a neštěstí. Když Buddha obdržel tuto trávu, rozhodl se, že na ni usedne a vstoupí do samádhi. Samotné sezení na trávě už bylo samádhi, neboť jeho mysl byla nad světskými dhammami, překonala svět a dosáhla transcendentního stavu. Světské dhammy pak pro něj byly jako smetí, ztratily všechen význam. Seděl na nich, ale ony nijak nepřekážely jeho mysli. Různí márové se ho snažili překonat, ale on tam prostě seděl v samádhi, povznesen nad svět, dokud neprocitl k Dhammě a dokonale neporazil Máru.[16] To znamená, že porazil svět. Rozvíjení stezky je tedy takové cvičení, které zabíjí nečistoty.

Dnes mají lidé málo důvěry. Po roce či dvou letech cvičení už chtějí být u cíle, a to co nejrychleji. Neuvědomují si, že sám Buddha, náš Učitel, dosáhl probuzení plných šest let poté, co opustil domov. Proto zde máme to, čemu říkáme „zproštění od závislosti“[17]. Podle textů musí mít mnich alespoň pět dešťů[18], aby mohl žít o samotě. Už má dostatečné zkušenosti se studiem i praxí, má náležité vědomosti, pevnou důvěru a dobré chování. O tom, kdo cvičí po dobu pěti let, já říkám, že je pokročilý. Ale musí skutečně cvičit, ne se jen potloukat pět let ve žlutém rouchu. Musí si skutečně hledět své praxe, opravdu do ní vložit úsilí!

Dokud nedosáhnete pěti dešťů, můžete si říkat: „Co Buddha myslel tím ‘zproštěním od závislosti’?“ Musíte se opravdu snažit a cvičit po dobu pěti let, a pak sami uvidíte ty vlastnosti, které měl Buddha na mysli. Potom byste již měli být pokročilí, pokročilí v mysli, sebejistí. Po pěti deštích byste měli být přinejmenším na prvním stupni probuzení. Není to jen pět dešťů v těle, ale hlavně pět dešťů v mysli. Takový mnich má vnitřní stud, strach před hanou a je skromný. Neodváží se špatně jednat ani před lidmi, ani za jejich zády, ve světle temnoty. Proč? Protože dosáhl Buddhy, „toho, kdo ví“. Přijal útočiště u Buddhy, Dhammy a Sanghy.

Abychom se skutečně mohli opřít o Buddhu, Dhammu a Sanghu, musíme nejprve uvidět Buddhu. K čemu by nám bylo nějaké útočiště, kdybychom neznali Buddhu? Pokud ještě neznáme Buddhu, Dhammu a Sanghu, přijetí útočiště u nich je pouze aktem těla a řeči, naše mysl k nim ještě nedospěla. Jakmile jich ale naše mysl dosáhne, tak okamžitě víme, co je Buddha, Dhamma a Sangha zač. Pak u nich skutečně můžeme přijmout útočiště, neboť tyto věci vyvstaly v naší mysli. Ať jsme kdekoli, budeme mít Buddhu, Dhammu a Sanghu s sebou.

Takový člověk se neodváží spáchat žádný zlý čin. Proto říkáme, že ten, kdo dosáhl prvního stupně probuzení, se již nezrodí v bědných stavech. Jeho mysl má jistotu, vstoupil do proudu, nemá žádné pochybnosti. Jestliže nedosáhne plného probuzení zde a nyní, jistě ho dosáhne někdy v budoucnu. Může sice jednat špatně, ale ne tak špatně, aby kvůli tomu spadl do pekla, tj. neuchyluje se k zlým tělesným a slovním činům, není toho schopen. Proto říkáme, že takový člověk vstoupil do ušlechtilého rodu. Nemůže se již vrátit zpět. To je něco, co byste měli nahlédnout a poznat sami pro sebe ještě v tomto životě.

Ti z nás, kteří stále mají pochybnosti ohledně praxe, slyší tyto věci a říkají: „Ó, jak to jenom dokážu?“ Někdy se cítíme šťastně, jindy zase nešťastně, potěšeni nebo znechuceni. Z jakého důvodu? Protože neznáme Dhammu. Jakou Dhammu? Prostě Dhammu přírody, reality kolem nás, těla a mysli.

Buddha pravil: „Neulpívejte na pěti khandhách, nechte je být, opusťte je!“ Proč je nedokážeme nechat být? Právě protože je nevidíme či jim plně nerozumíme. Vidíme je jako své Já, vidíme sami sebe v khandhách. Vidíme štěstí a neštěstí jako své Já, vidíme sami sebe ve štěstí a neštěstí. Nedokážeme se od nich oddělit. Když se od nich nedokážeme oddělit, tak to znamená, že nevidíme Dhammu, nevidíme přírodu.

Štěstí, neštěstí, radost a žal – nic z toho není naše Já, ale my je za své Já považujeme. Tyto věci přicházejí do kontaktu s námi, a my přitom vidíme kus „attá“, či Já. Kde je nějaké Já, tam najdete štěstí, neštěstí a všechno ostatní. Proto Buddha řekl, abychom zničili tento „kus“ Já, abychom zničili sakkája-ditthi. Je-li attá (Já) zničeno, anattá (ne-Já) přirozeně vyvstane.

Považujeme přírodu za své Já, vidíme sami sebe v přírodě, a proto neznáme pravou povahu přírody. Je-li zrovna dobrá, tak se s ní smějeme, je-li špatná, tak nad ní naříkáme. Ale příroda, to jsou prostě sankháry. Jak se říká v recitaci: „tésam vúpasamó sukhó“ – utišení sankhár je pravá blaženost. Jak je utišíme? Prostě odstraníme lpění a uvidíme je tak, jak skutečně jsou.

V tomto světě je tedy pravda. Stromy, hory a rostliny žijí podle své vlastní pravdy, rodí se a umírají podle své přirozenosti. Jsme to jen my lidé, kdo není pravdivý! Vidíme to a děláme kolem toho povyk, ale samotná příroda je netečná, je prostě taková, jaká je. My se smějeme, pláčeme, zabíjíme, ale příroda zůstává v pravdě, je pravdou. Ať jsme šťastní nebo nešťastní, toto tělo prostě následuje svou vlastní přirozenost. Zrodí se, roste a stárne, neustále se mění a chřadne. Tímto způsobem následuje běh přírody. Kdokoli se ztotožňuje s tělem a tahá ho s sebou, ten bude trpět.

Aňňá Kóndaňňa tedy rozpoznal toto „cokoli zrozené“ ve všem, ať hmotném či nehmotném. Jeho názor na svět se změnil. Nahlédl pravdu. Když vstal ze svého místa, vzal si tuto pravdu s sebou. Aktivita zrození a smrti pokračovala, ale on to pouze pozoroval. Štěstí a neštěstí se objevovalo a mizelo, ale on je pouze sledoval. Jeho mysl byla pevná. Již neupadal do bědných stavů. Příliš se kvůli těmto věcem nevzrušoval ani neradoval. Jeho mysl byla pevně zakotvená v nazírání povahy věcí.

To je ono! Aňňá Kóndaňňovi se tím otevřelo oko Dhammy. Nahlédl přírodu, totiž sankháry, podle pravdy. Tím, co poznává pravdu sankhár, je moudrost. Takováto mysl zná a vidí Dhammu, poddala se síle porozumění.

Dokud jsme ještě neuviděli Dhammu, musíme mít trpělivost a sebeovládání. Musíme být vytrvalí a dokázat se zříci určitých věcí! Je třeba rozvíjet pilnost a vytrvalost. Proč musíme rozvíjet pilnost? Protože jsme líní! Proč musíme cvičit vytrvalost? Protože nic nedokážeme vydržet! Tak to prostě je. Ale když jsme již upevnění v naší praxi a zahnali jsme všechnu lenivost, nemusíme už zvlášť používat píli. Když už známe pravou povahu mentálních stavů, když se nad nimi netrápíme ani neradujeme, tak není třeba cvičit vytrvalost, neboť mysl je teď zajedno s Dhammou. „Ten, kdo ví“ uviděl Dhammu, on je Dhammou.

Když je mysl totožná s Dhammou, zastaví se. Dosáhne vnitřního míru. Není již nutné dělat nic zvláštního, protože mysl je teď samotná Dhamma. Vnějšek je Dhamma, vnitřek je Dhamma. „Ten, kdo ví“ je Dhamma. Daný stav je Dhamma a to, co poznává tento stav, je Dhamma. Je to jednota. Je to svoboda.

Tato přirozenost se nerodí, nestárne ani nechřadne. Tato přirozenost neumírá. Tato přirozenost není ani šťastná, ani nešťastná, ani velká, ani malá, těžká ani lehká, krátká ani dlouhá, černá ani bílá. Nemůžete ji s ničím srovnat. Žádná konvence ji nedokáže popsat. Proto říkáme, že nibbána nemá žádnou barvu. Všechny barvy jsou jenom konvence. Stav, který je nad světem, je mimo dosah světských konvencí.

Dhamma je tedy to, co stojí nad světem. Je to něco, co by každý člověk měl uvidět sám pro sebe. Je to nepostižitelné řečí. Nemůžete to vyjádřit slovy, můžete pouze hovořit o cestách a způsobech jeho uskutečnění. Ten, kdo to poznal sám pro sebe, je hotov se svou prací.
 

 


 

Konvence a osvobození


Věci tohoto světa jsou pouhé konvence. Vytváříme si je, a pak se v nich ztrácíme, nechceme je nechat být, což způsobuje lpění na našich osobních názorech a přesvědčeních. Toto lpění nikdy neustává, je to samsára, nekonečné putování. Nemá žádné završení. Ale budeme-li znát konvenční skutečnost, poznáme také osvobození. Uvidíme-li jasně osvobození (vimutti), bude nám jasná i konvence (sammuti). V tom spočívá poznání Dhammy. Zde je završení.

Vezměte si kupříkladu lidi. Ve skutečnosti lidé nemají žádná jména, prostě se rodí nazí do tohoto světa. Máme-li nějaká jména, je to jen důsledek konvence. Hodně jsem o tom uvažoval a zjistil jsem, že pokud neznáte pravou povahu této konvence, může být pro vás doopravdy nebezpečná. Je to prostě něco, čeho užíváme, protože se nám to hodí. Bez ní bychom se nemohli spolu domluvit, nemohli bychom si nic říct, nebyla by žádná řeč.

Viděl jsem, jak lidé na Západě meditují. Když se po sezení zvednou, muži a ženy dohromady, tak někdy jdou a dotýkají se navzájem svých hlav![19] Když jsem to viděl, pomyslel jsem si: „Ach... Pokud lpíme na konvencích, jen to v nás vyvolává nečistoty.“ Dokážeme-li se odpoutat od konvencí a opustit svá přesvědčení, dosáhneme vnitřního míru.

Jako když za mnou chodí různí generálové a plukovníci, muži s vysokým postavením, a říkají: „Ó, prosím, dotkněte se mé hlavy.“[20] Žádají-li mě takto, je to v pořádku a jsou rádi, že se dotknu jejich hlavy. Ale kdybyste je poplácali po hlavě někde na ulici, hned by to bylo něco jiného! To je vše kvůli lpění. Proto mám pocit, že nechat věci být je jediná cesta k vnitřnímu míru. Dotknout se něčí hlavy se příčí našim zvyklostem, ale ve skutečnosti na tom nic není. Když s tím ten druhý souhlasí, není na tom nic špatného, je to stejné jako dotknout se hlávky zelí nebo brambory.

Akceptování, opouštění, nechávání být – to je stezka odpoutání. Kdekoli ulpíváte, tam je bytí a zrození. Tam je také nebezpečí. Buddha učil o konvenci a o tom, jak konvenci překonat tím správným způsobem, a tak dosáhnout osvobození. Toto je svoboda, neulpívat na konvencích. Všechny věci v tomto světě mají jen konvenční realitu. Když jsme si je jednou ustanovili, neměli bychom se jimi nechat zmást, protože ztratit se v nich, to skutečně způsobuje utrpení. Tento bod, týkající se pravidel a konvencí, je nesmírně důležitý. Ten, kdo je dokáže překonat, překoná i veškeré utrpení.

Jsou to však charakteristiky našeho světa. Jako například tady pan Boonmah: kdysi býval jen jedním z davu, ale teď se stal okresním komisařem. Je to pouhá konvence, ale jako takovou bychom ji měli respektovat. Je to součást světa lidí. Řeknete-li si: „Ach, dříve jsme bývali kamarádi, pracovali jsme spolu u krejčího,“ a pak jdete a poplácáte ho na veřejnosti po hlavě, tak se na vás rozzlobí. Není to správné, nebude se mu to líbit. Měli bychom tedy dodržovat konvence, abychom se vyhnuli nelibosti druhých. Je užitečné vyznat se v konvencích, život ve světě je právě toto. Znejte správné místo a čas, znejte lidi.

Proč není dobré stavět se proti konvencím? Není to dobré kvůli lidem! Měli byste být moudří a znát jak konvenci, tak osvobození. Měli byste znát ten správný čas pro obojí. Víme-li, jak správně používat pravidla a konvence, jsme zkušení. Ale chceme-li se chovat podle vyšší úrovně skutečnosti v nevhodné situaci, je to nesprávné. Proč je to nesprávné? Kvůli nečistotám v myslích lidí a ničemu jinému! Všichni lidé v sobě mají nečistoty. V jedné situaci se chováme jedním způsobem, v jiné situaci se musíme chovat jiným způsobem. Měli bychom se v tom vyznat, neboť stále žijeme uvnitř konvencí. Problémy vznikají, protože lidé na nich ulpívají. Pokud se o něčem domníváme, že to tak je, pak to skutečně tak je. Je to zde, protože si myslíme, že to tu je. Ale podíváte-li se na to zblízka, tak v konečném smyslu žádná z těchto věcí neexistuje.

Jak jsem už mnohokrát řekl, dříve jsme byli laici a teď jsme mniši. Žili jsme v konvenci „laika“ a nyní žijeme v konvenci „mnicha“. Jsme mnichy díky konvenci a ne díky osvobození. Na začátku si ustanovíme takovéto konvence, ale to, že si někdo navlékne mnišské roucho, ještě neznamená, že již překonal své nečistoty. Když vezmeme hrst písku a dohodneme se, že tomu budeme říkat sůl, udělá to z písku skutečně sůl? Je to sůl, ale jen podle jména, nikoli ve skutečnosti. Nemohli byste ji používat při vaření. Její jediné použití je v rámci oné dohody, protože ve skutečnosti to není žádná sůl, ale jen písek. Písek se stává solí jen proto, že ho za ni považujeme.

Samotné slovo „osvobození“ je pouhá konvence, ale ukazuje na to, co je mimo konvenci. Když jsme dosáhli svobody, osvobození, musíme i nadále používat konvenci, abychom o tom mohli hovořit jako o osvobození. Kdybychom neměli konvenci, nemohli bychom spolu komunikovat, a proto to má svůj účel.

Lidé mají například různá jména, ale jsou to pořád jenom lidé. Kdybychom neměli žádná jména, abychom je od sebe odlišili, a chtěli bychom zavolat na někoho stojícího uprostřed davu, třeba: „Hej, osobo! Osobo!“ – bylo by to na nic. Nedalo by se předem říci, kdo by vám odpověděl, protože to jsou všechno „osoby“. Ale kdybyste zavolali: „Hej, Pavle!“ tak by přišel Pavel a ostatní by si vás nevšímali. Jména slouží právě tomuto účelu. Díky nim můžeme komunikovat, tvoří základ společenského jednání.

Měli byste tedy znát jak konvenci, tak osvobození. Konvence jsou užitečné, ale ve skutečnosti za nimi nic není. Dokonce ani lidé neexistují! Jsou to jenom skupiny prvků, zrozené z příčin a rostoucí v závislosti na podmínkách, které tu chvíli jsou, a pak přirozeně zanikají. Nikdo tomu nemůže zabránit ani to mít pod svou kontrolou. Ale bez konvencí bychom si nemohli nic povědět, neměli bychom žádná jména, žádnou praxi, žádnou činnost. Pravidla a konvence se ustanovují, aby nám daly jazyk, abychom si věci usnadnili, a to je vše.

Vezměte si například peníze. Dříve lidé nepoužívali žádné mince ani bankovky, neměly pro ně žádnou cenu. Lidé si navzájem vyměňovali zboží, což však bylo příliš namáhavé, a tak si vytvořili peníze v podobě mincí a bankovek. Možná, že v budoucnosti vydá král nový dekret, podle něhož nemáme užívat papírové peníze, ale místo toho roztavit vosk a vytvarovat ho do kuliček. Označíme to za peníze a budeme to používat po celé zemi. Cožpak vosk, ale může se dokonce stát, že ustanoví jako místní měnu slepičí trus – nic jiného nemohou být peníze, pouze slepičí trus! Pak by lidé spolu bojovali a zabíjeli se kvůli slepičímu trusu! Tak to prostě je. Konvence by se dala ilustrovat na mnoha příkladech. To, co používáme jako peníze, je pouhá konvence, kterou jsme si ustanovili, a má to svůj účel v rámci této konvence. Co jsme si nadekretovali jako peníze, to se stane penězi. Ale co to jsou ve skutečnosti peníze? To nikdo nedokáže říct. Existuje-li všeobecná shoda o něčem, tak se objeví konvence, aby naplnila tuto potřebu. Takový je prostě svět.

Toto je konvence, ale není vůbec snadné dovést obyčejné lidi k tomu, aby porozuměli osvobození. Naše peníze, náš dům, naše rodina, naše děti a příbuzní, to jsou prostě jenom konvence, které jsme si vytvořili, ale ve skutečnosti, viděno ve světle Dhammy, nám nepatří. Možná, že když toto uslyšíme, tak se nám to nebude příliš líbit, ale taková je skutečnost. Tyto věci nabývají hodnoty jenom v rámci daných konvencí. Pokud se dohodneme, že žádnou hodnotu nemají, tak žádnou hodnotu nebudou mít. Pokud se naopak dohodneme, že hodnotu mají, tak hodnotu budou mít. Tak tomu prostě je, vnášíme konvence do světa, abychom naplnili určitou potřebu.

Ani toto tělo není skutečně naše, jen si to o něm myslíme. Není to nic jiného než naše domněnka. Chcete-li v něm najít nějaké skutečné, trvalé Já, tak žádné nenajdete. Jsou to pouze prvky, které se rodí, chvíli trvají, a pak umírají. Všechno má tuto povahu. V těle není žádná skutečná, pravá podstata, ale přesto ho můžeme používat. Je to jako hrníček. Každý hrníček se musí někdy rozbít, ale dokud je zde, měli byste ho používat a dávat na něj dobrý pozor. Je to nástroj k vašemu užitku. Rozbije-li se, je to potíž, a tak i když se někdy musí rozbít, měli byste se snažit ho uchovat co nejdéle. Proto máme ony čtyři podpory[21], o nichž bychom měli uvažovat, jak tomu často učil Buddha. Jsou to podpory, na nichž mnich závisí, aby mohl pokračovat ve svém cvičení. Dokud budete naživu, budete na nich záviset, avšak měli byste jim rozumět. Neulpívejte na nich, nenechte ve své mysli vzniknout toužení.

Konvence a osvobození jsou spolu vždy takto provázány. I když používáte konvenci, nevkládejte do ní svoji důvěru, jako by to byla pravda. Jestliže se k ní připoutáte, objeví se utrpení. Pojmy správného a nesprávného jsou dobrým příkladem. Někteří lidé vidí nesprávné jako správné a správné jako nesprávné, ale kdo nakonec ví, co je správné a co špatné? Nevíme to. Různí lidé si vytvářejí různé konvence o tom, co je správné a co nesprávné, ale Buddha se řídil kritériem utrpení. Chcete-li se o tom dohadovat, nebude to mít žádného konce. Jeden řekne „správné“, druhý řekne „nesprávné“. Jeden řekne „špatné“, jiný řekne „dobré“. Ve skutečnosti vůbec neznáme správné a nesprávné! Avšak na užitečné, praktické úrovni lze říct, že je správné neubližovat sobě ani ostatním. To splní jistý účel.

A tak, konec konců, jak pravidla a konvence, tak osvobození jsou prostě jenom dhammy. Jedna je vyšší než druhá, ale jdou spolu ruku v ruce. Nelze nijak zaručit, že něco je určitě tak nebo onak, a tak Buddha řekl, abychom to prostě nechali být. Opusťte to jako něco nejistého. Ať se vám to sebevíce líbí nebo nelíbí, měli byste to chápat jako nejisté.

Bez ohledu na místo a čas, celá praxe Dhammy je završena tam, kde není vůbec nic. Je to místo odevzdání se, prázdnoty, složení břemene. Toto je konec. Není to jako ten člověk, co říká: „Proč se prapor hýbe ve větru? Já tvrdím, že je to kvůli větru.“ Jiný člověk řekne, že je to kvůli praporu. Ten první zase odvětí, že je to kvůli větru. To nemá žádný konec! Je to jako ta stará hádanka: „Co bylo první, slepice nebo vejce?“ Nelze dospět k žádnému závěru, to je prostě příroda.

Říkáme, že všechny tyto věci jsou pouhé konvence, které si sami vytváříme. Chápete-li tyto věci s moudrostí, tak poznáte nestálost, neuspokojivost a ne-Já. Takový náhled vede k probuzení.

Cvičit a učit lidi s různými stupni porozumění je skutečně obtížné. Někteří mají své představy, a když jim něco řeknete, tak vám nevěří. Řeknete jim pravdu a oni budou tvrdit, že to není pravda. „Já mám pravdu, ty ji nemáš...“ To k ničemu nevede. Jestliže nedokážete nechat věci jít, budete stále zakoušet utrpení. Už jsem vám vyprávěl ten příběh o čtyřech mužích, co se vypravili do lesa. Uslyší zvuk: „Ko-ko-ko-dáák!“ Jeden z nich se zeptá: „Je to kohout nebo slepice?“ Tři z nich odpoví: „Je to slepice,“ ale ten čtvrtý s nimi nesouhlasí, tvrdí, že je to kohout. „Jak by mohla slepice takhle křičet?“ ptá se jich. A oni na to: „Má přece zobák, ne? “ Hádají se a hádají, jsou skutečně rozčílení, ale nakonec nemá pravdu nikdo z nich. Ať řeknete, že je to slepice nebo kohout, jsou to jenom jména. Ustanovíme si tyto konvence, že takový je kohout a taková je slepice, že kohout křičí tak a slepice zase tak... a tím se zaplétáme do světa! Zapamatujte si to! Ale když prostě řeknete, že ve skutečnosti tu není žádná slepice a žádný kohout, tak to stačí. V oblasti konvenční reality je jedna strana správná a druhá nesprávná, ale nikdy nedospějete k úplnému souhlasu. Do nekonečna se hádat je k ničemu!

Buddha učil neulpívání. Jak lze praktikovat neulpívání? Prostě cvičíme, abychom opustili lpění, ale toto neulpívání je velmi těžké pochopit. Je zapotřebí pronikavé moudrosti, abyste to nahlédli a opravdu uskutečnili neulpívání. Když se nad tím zamyslíte, tak to, zda jsou lidé šťastní nebo nešťastní, spokojení či nespokojení, nezávisí na tom, kolik mají majetku – závisí to na moudrosti. Veškerou strast lze překonat, ale pouze moudrostí, nalédnutím pravé povahy věcí.

Proto nás Buddha nabádal, abychom zkoumali, abychom o věcech uvažovali. Toto „zvažování“ znamená prostě řešit své problémy přímou cestou. V tom spočívá naše cvičení. Jako třeba zrození, stárnutí a smrt – jsou to ty nejpřirozenější a nejběžnější události. Buddha učil, abychom uvažovali o zrození, stárnutí, nemoci a smrti, ale někteří lidé tomu nerozumí. „O čem tady máme uvažovat?“ ptají se. Rodí se, ale neznají zrození, zemřou, ale neznají smrt.

Ten, kdo nad tímto často uvažuje, uvidí sám pro sebe. Když to nahlédne, tak postupně vyřeší svoje problémy. I když má stále ještě lpění, má-li moudrost a vidí-li, že stárnutí, nemoc a smrt jsou částí přírody, tak bude schopen utišit své utrpení. Studujeme Dhammu jen z tohoto důvodu – abychom vyléčili utrpení. Není toho moc, co tvoří základ buddhismu, je tu pouze zrození a smrt utrpení, a to Buddha nazýval pravdou. Zrození je strastné, stárnutí je strastné, nemoc je strastná a smrt je strastná. Lidé nevidí tuto strast jako pravdu. Známe-li pravdu, tak známe utrpení.

Tato namyšlenost, jde-li o osobní domněnky, a všechny ty spory nemají žádného konce. Abychom uklidnili svoji mysl, abychom nalezli vnitřní mír, měli bychom uvažovat o své minulosti, o přítomnosti a o tom, co nás ještě čeká. Jako například zrození, stárnutí, nemoc a smrt. Co máme udělat, aby nás tyto věci již netrápily? I když budeme mít stále ještě nějakou tu starost, budeme-li zkoumat, dokud neuvidíme v souladu s pravdou, tak veškeré utrpení ustane, nebudeme už k němu připoutáni.

 


 

Žádné prodlévání


Slyšíme některé části Učení a dost dobře jim nerozumíme. Myslíme si, že by takové neměly být, a tak se jimi neřídíme, ale ve skutečnosti mají všechny části Učení svůj důvod. Může se nám zdát, že by to tak nemělo být, ale je tomu tak. Já jsem na začátku dokonce nevěřil v meditaci vsedě. Nechápal jsem, k čemu je to dobré, jen tak sedět se zavřenýma očima. A meditace v chůzi... jdete od jednoho stromu ke druhému, obrátíte se, a kráčíte zase zpět... „Proč se tím otravovat?“ říkal jsem si, „K čemu je takové chození? “ Měl jsem takovéto představy, ale ve skutečnosti je meditace vsedě a v chůzi velmi užitečná.

Někteří lidé mají takové sklony, že upřednostňují meditaci v chůzi, jiní zase mají raději meditaci vsedě, ale nemůžete se bez nich obejít. V textech se hovoří o čtyřech polohách: stání, chůzi, sedu a lehu. My žijeme s těmito čtyřmi tělesnými polohami. Jedna se nám může líbit víc než ta druhá, ale musíme používat všechny čtyři.

Hovoří se o vyvážení těchto čtyř poloh, o vyvážení praxe v těchto čtyřech polohách. Na začátku mi nebylo vůbec jasné, co to znamená „vyvážit je“. Znamená to snad, že máme dvě hodiny spát, pak dvě hodiny stát, pak dvě hodiny chodit... nebo ne? Zkoušel jsem to – ale nešlo to, bylo to nemožné! To nebyl pravý smysl vyvážení poloh. „Vyvážení poloh“ se vztahuje k mysli, k našemu vědomí. Znamená to rozvinout moudrost, osvítit mysl. Tato naše moudrost musí být přítomna ve všech polohách, musíme chápat či rozumět neustále. Ať stojíme, kráčíme, sedíme nebo ležíme, poznáváme přitom mentální stavy jako nestálé, neuspokojivé a ne-Já. Vyvážit polohy tímto způsobem je možné, lze to učinit. Ať je v naší mysli přítomna libost či nelibost, nezapomínáme na svou praxi, jsme stále bdělí.

Jádro našeho cvičení spočívá v tom, že pevně zaměříme svoji pozornost na mysl. Když zakoušíme mentální stavy, které svět označuje za dobré či špatné, nezapomínáme na sebe, neztrácíme se v dobrém a špatném. Jdeme přímo kupředu. Tímto způsobem lze vyvážit polohy. Je-li naše praxe pevná a lidé nás chválí, tak je to prostě jen chvála; pokud nás kritizují, je to pouze kritika. Nejsme tím nijak povznešeni ani sklíčeni, zůstáváme stále tam, kde jsme. Proč? Protože vidíme nebezpečí ve všech těchto věcech, vidíme jejich následky. Jsme si neustále vědomi nebezpečí, které se skrývá jak v chvále, tak v kritice. Obyčejně je to tak, že pokud máme dobrou náladu, naše mysl je rovněž dobrá, vidíme je jako jedinou věc; a pokud máme špatnou náladu, mysl se také stane horší, nelíbí se nám to. Tak to prostě je, toto je nevyvážená praxe.

Je-li naše praxe alespoň natolik stálá, že známe svoje nálady a víme, že na nich lpíme, tak už je to pokrok. Máme uvědomělost, víme, co se děje, ale stále ještě nedokážeme nechat věci jít. Vidíme, že lpíme na dobrém a špatném, a jsme si toho vědomi. Lpíme na tom, co je dobré, a víme, že to není ještě ta správná praxe, ale nedokážeme se od toho celého odpoutat. Tím jsme už vykonali 50 nebo 70 procent svého cvičení. Ještě sice nejsme osvobozeni, ale víme, že kdybychom přestali věci uchopovat, tak to by byla cesta k vnitřnímu míru. Pokračujeme v tom, vidíme neustále neblahé následky naší libosti a nelibosti, chvály a hany. Ať je přítomno cokoli, mysl zůstává takto vyvážená.

Ale světští lidé, když je někdo kritizuje nebo obviňuje, tak se opravdu rozčílí. Jsou-li chváleni, potěší je to, říkají, že je to dobré, a jsou kvůli tomu šťastni. Známe-li pravou povahu našich nálad, uvědomujeme-li si následky lpění na chvále a haně, ono nebezpečí, jež se skrývá v lpění na čemkoli, staneme se citlivější ke svým náladám. Uvidíme, že lpění na nich skutečně způsobuje utrpení. Vidíme toto utrpení, a vidíme samotné naše lpění jako příčinu onoho utrpení. Začínají se nám vyjevovat následky uchopování a lpění na dobrém a špatném, neboť jsme je již uchopovali a viděli příslušné výsledky v minulosti – žádné skutečné šťěstí. Teď tedy hledáme způsob, jak je nechat jít.

Co je to ten „způsob, jak nechat věci jít“? V buddhismu říkáme: „Na ničem neulpívejte.“ Neustále to kolem sebe slyšíme, že na ničem nemáme ulpívat. Znamená to držet, ale přitom neulpívat. Třeba jako tahle baterka. Řekneme si: „Co to je?“ Tak ji zvedneme – „Ach, to je baterka,“ a zase ji položíme zpět. Držíme věci tímto způsobem. Kdybychom vůbec nic nedrželi, co bychom si počali? Nemohli bychom cvičit meditaci v chůzi ani dělat nic jiného, a proto musíme věci nejprve držet. Je to chtění, ano, to je pravda, ale později to vede k páramí (ctnosti či dokonalosti). Jako když třeba chcete přijít sem... Ctihodný Džágaró[22] dnes přišel do Wat Pah Pong. Nejprve musel chtít sem přijít. Kdyby neměl pocit, že sem chce přijít, tak by býval nepřišel. To platí pro každého, všichni sem přicházejí proto, že chtějí. Ale jakmile se objeví chtění, neulpívejte na něm! Prostě přijdete, a pak zase odejdete... Anebo, co je toto? Zvedneme to, podíváme se a vidíme: „Je to baterka,“ a zase to položíme. Tomu se říká držet, ale neulpívat, nechávat věci jít. Víme, a pak necháváme jít. Stručně řečeno, jde jen o toto: „Vědět, a pak nechat jít.“ Nepřestávejte sledovat a nechávat věci jít. „O tomhle se říká, že to je dobré; o tomhle se říká, že to není dobré“ ...uvědomte si to, a pak to nechte jít. Dobré a špatné, všechno to známe, ale necháváme to jít. Nelpíme pošetile na věcech, ale „držíme“ je s moudrostí. Cvičení v této „poloze“ může být stálé. Musíte být takto vyvážení. Nechť vaše mysl poznává tímto způsobem, aby mohla vyvstat moudrost. A když má mysl moudrost, co je ještě třeba hledat?

Měli bychom uvažovat o tom, co tu děláme. Z jakého důvodu tu žijeme, pro co tu pracujeme? Ve světě lidé pracují pro tu či onu odměnu, avšak mniši učí něčemu hlubšímu, než je toto. Ať děláme cokoli, nežádáme za to nic nazpět. Pracujeme bez odměny. Světští lidé pracují, protože chtějí to či ono, protože chtějí něco získat, ale Buddha učil, abychom pracovali jen pro samotnou práci, a nic kromě toho si nežádáme. Děláte-li něco, jen abyste za to něco získali, povede to k utrpení. Zkuste si to sami! Chcete uklidnit svoji mysl, a tak se posadíte a snažíte se ji uklidnit – budete trpět! Zkuste si to. Naše cesta je jemnější. Něco děláme, a pak to necháme jít; děláme, a pak necháme jít.

Vezměte si třeba takového bráhmana, který vykonává nějakou oběť: je to kvůli jeho touze, že koná oběť. Jeho činy mu nepomohou překonat utrpení, protože jedná na základě touhy. Na začátku také cvičíme s nějakou touhou v naší mysli; cvičíme a cvičíme, ale nemůžeme naplnit svou touhu. A tak cvičíme, až dosáhneme bodu, kdy už cvičíme bez nároku na odměnu, jen abychom nechali věci jít. To je něco, co musíme nahlédnout sami pro sebe, je to velmi hluboké. Možná cvičíte proto, že se chcete dostat do nibbány – ale tak se nikdy do nibbány nedostanete! Je přirozené, že toužíme po vnitřním míru, ale není to úplně správné. Musíme cvičit, aniž bychom za to cokoli žádali. Když vůbec nic nechceme, tak co získáme? Nezískáme nic! Cokoli můžeme získat, je jenom zdrojem utrpení, a proto se tu cvičíme v nezískávání ničeho.

Tomu se říká „vyprazdňování mysli“. Mysl je sice prázdná, ale nadále funguje. Tento druh prázdnoty je něčím, co lidé obvykle nechápou, ale ti, kdo jej uskuteční, znají hodnotu tohoto poznání. Není to prázdnota ve smyslu úplné vyprázdněnosti; je to prázdnota uvnitř přítomných věcí. Jako třeba tahle baterka: měli bychom ji vidět jako prázdnou, neboť její podstatou je prázdnota. Není to taková prázdnota, kde bychom vůbec nic nemohli vidět, nic takového. Lidé, kteří tomu takto rozumí, to mají celé naruby. Je třeba vidět prázdnotu ve věcech, jež jsou přítomny.

Ti, kdo stále ještě cvičí s myšlenkou na nějaký zisk, jsou jako ten bráman, co provádí oběť, jen aby se mu vyplnilo nějaké přání. Anebo jako ti lidé, kteří za mnou chodí, abych je pokropil „svěcenou vodou“. Když se jich ptám: „Proč chcete tu ‘svěcenou vodu’?“ říkají: „Chceme žít šťastně a bez problémů, nechceme být nemocní.“ Tak nikdy nepřekonají utrpení! Ve světě je zvykem dělat věci z nějakého důvodu, něco za to získat, ale v buddhismu děláme věci bez zištných myšlenek. Svět chápe věci v rámci příčiny a následku, ale Buddha nás učí překročit příčinu a následek. Jeho moudrost stála nad příčinou, nad následkem; stála nad zrozením a nad smrtí; nad štěstím a strastí. Zamyslete se nad tím... nikde nelze setrvávat. My lidé žijeme v „domě“. Opustit dům a odejít tam, kde není žádný dům... nevíme, jak to udělat, protože jsme vždy žili s bytím, s ulpíváním. Nemůžeme-li již ulpívat, tak nevíme, co si máme počít.

Proto se většina lidí ani nechce dostat do nibbány – nic tam není, vůbec nic. Podívejte se tady na tu střechu a podlahu. Horní extrém je střecha, to jedno „prodlévání“. Spodní extrém je podlaha, to je druhé „prodlévání“. Ale v prázdném prostoru mezi střechou a podlahou není žádná opora. Můžete stát na střeše nebo na podlaze, ale ne na tom prázdném prostoru. Kde není žádné prodlévání, tam je prázdnota, a chceme-li hovořit otevřeně, tak říkáme, že nibbána je tato prázdnota. Lidé to slyší a ucuknou zpět, nechtějí jít dále. Bojí se, že by pak už neviděli své děti a příbuzné.

Proto, když dáváme laikům požehnání, říkáme: „Nechť máte dlouhý život, krásu, štěstí a sílu.“ To mají opravdu rádi, všichni pak říkají Sádhu![23] Takové věci se jim líbí. Když začnete hovořit o prázdnotě, nechtějí to, protože jsou připoutáni k prodlévání a setrvávání. Ale viděli jste někdy starého člověka s krásnou pletí? Viděli jste starého člověka překypujícího silou, anebo štěstím? Ne... Ale my říkáme: „Dlouhý život, krásu, štěstí a sílu,“ a jim se to velmi zamlouvá, všichni do jednoho říkají Sádhu! Je to úplně totéž jako ten bráhman, co vykonává oběť, aby se mu splnilo nějaké přání. V naší praxi nekonáme žádné „oběti“, necvičíme proto, abychom dostali něco nazpět. Nic nechceme. Dokud stále něco chceme, tak tu pořád něco bude. Stačí jen uklidnit svou mysl a tím to končí! Ale když takto mluvím, nemusí se vám to moc líbit, protože se chcete znovu „zrodit“.

Takže všichni praktikující laici, co tu jste, byste se měli přiblížit mnichům a vidět jejich praxi. Přiblížit se mnichům znamená přiblížit se Buddhovi a jeho Dhammě. Buddha pravil: „Ánando, věnuj se svému cvičení, rozvíjej své cvičení! Kdokoli vidí Dhammu, ten vidí mě, a kdo vidí mě, ten vidí Dhammu.“ Kde je Buddha? Můžeme si myslet, že Buddha kdysi byl a teď už není, ale Buddha je ve skutečnosti Dhamma, pravda. Někteří lidé rádi říkají: „Ó, kdybych se jen narodil v Buddhově době, dostal bych se do nibbány.“ Právě tak mluví hlupáci. Buddha je stále tady. Buddha je totéž co pravda. Ať se kdokoli zrodí nebo zemře, pravda je tu pořád. Pravda nikdy ze světa neodchází, je v něm neustále. Ať se objeví Buddha či nikoli, ať ji někdo zná či nikoli, pravda je stále tu. Proto bychom se měli přiblížit Buddhovi, měli bychom se obrátit dovnitř a najít Dhammu. Dosáhneme-li Dhammu, nalezneme zároveň také Buddhu; uvidíme-li Dhammu, uvidíme i Buddhu a všechny naše pochybnosti zmizí.

Jednoduše řečeno, je to jako tady učitel Choo.[24] Nejprve nebyl žádný učitel, byl prostě pan Choo. Poté, co vystudoval a složil předepsané zkoušky, se stal učitelem a vešel ve známost jako „učitel Choo“. Jak se stal učitelem? Tím, že studoval příslušné věci, čímž se z pana Choo stal učitel Choo. Až učitel Choo zemře, učitelské studium tu nadále bude, a kdokoli jím projde, stane se učitelem. Ono učitelské studium nikde nezmizí, právě tak jako pravda, jejíž poznání umožnilo Buddhovi stát se Buddhou. Buddha tu tedy stále je. Kdokoli praktikuje a vidí Dhammu, ten vidí také Buddhu. Dnes to lidé mají celé popletené a nevědí, kde hledat Buddhu. Říkají věci jako: „Kdybych se narodil v Buddhově době, stal bych se jeho žákem a byl bych osvícený.“ To je prostě pošetilost. Tohle by vám mělo být jasné.

Neříkejte si, že na konci období dešťů svléknete mnišské roucho. Tak neuvažujte! Zlá myšlenka se vmžiku objeví v mysli a vy můžete třeba někoho i zabít. Stejně tak, dobro může v mysli vyvstat ve zlomku sekundy, a už tam jste. Nemyslete si, že musíte být mnichem dlouhou dobu, než budete moci meditovat. Správná praxe leží v tom okamžiku, kdy konáme kammu. Náhle se objeví špatná myšlenka... a ještě než si to uvědomíte, už jste spáchali nějakou opravdu těžkou kammu. Právě tak, všichni Buddhovi žáci se dlouhou dobu cvičili, ale probuzení dosáhli v jednom jediném okamžiku. Nebuďte proto nedbalí, ani v maličkostech. Snažte se usilovně, pokuste se přiblížit mnichům, uvažujte o věcech, a pak budete vědět, co jsou mniši zač. Tak to by asi pro dnes stačilo, co? Musí být už dost pozdě, někdo tu už usíná. Buddha říkal, že Dhamma se nemá vykládat ospalým lidem.

 


 

Správný názor – místo klidu


Cvičení v Dhammě jde proti našim zvyklostem, pravda se staví proti našim touhám, a proto je toto cvičení nesnadné. Některé věci, které chápeme jako nesprávné, mohou být správné, zatímco ty věci, které považujeme za správné, mohou být nesprávné. Proč je tomu tak? Protože naše mysli jsou pohrouženy v temnotě a my nevidíme jasně pravdu. Ničemu vlastně nerozumíme, a tak jsme klamáni tím, co lidé říkají. Prohlásí něco správného za nesprávné a my tomu věříme; o tom, co je nesprávné, řeknou, že je to správné, a my tomu opět věříme. To je proto, že ještě nejsme svými vlastními pány. Naše nálady nás neustále obelhávají. Neměli bychom se nechat vést touto myslí a jejími domněnkami, neboť nezná pravdu.

Někteří lidé vůbec nechtějí naslouchat ostatním, ale to není cesta moudrého muže. Moudrý člověk naslouchá všemu. Ten, kdo naslouchá Dhammě, musí právě takto poslouchat, ať se mu to líbí nebo nelíbí, a ne hned slepě něčemu uvěřit nebo to odmítnout. Musí zůstat uprostřed cesty, ve středním bodě, a nesmí být nedbalý. Prostě naslouchá, a pak uvažuje, čímž dosáhne těch správných výsledků.

Moudrý člověk by měl nad věcmi uvažovat a vidět příčinu a následek sám pro sebe předtím, než uvěří tomu, co slyší. I když učitel říká pravdu, nevěřte tomu jen tak, protože ještě tuto pravdu neznáte sami pro sebe.

To platí pro všechny z nás, i pro mne. Cvičil jsem už před vámi, viděl jsem už mnoho klamů. Jako třeba: „Toto cvičení je skutečně obtížné, skutečně těžké.“ Proč je cvičení obtížné? Prostě proto, že nesprávně uvažujeme, máme nesprávný názor.

Dříve jsem žil společně s mnoha mnichy, ale necítil jsem se dobře. Utekl jsem tedy do lesů a do hor, pryč od davu, od všech těch mnichů a noviců. Zdálo se mi, že nejsou takoví jako já, že necvičí tak tvrdě jako já. Byli nedbalí. Jeden člověk byl takový, druhý zase onaký. To ve mně vyvolávalo onen nepokoj, jenž byl důvodem mé neposednosti. Ale ať jsem žil sám nebo s druhými, nevěděl jsem, co je to vnitřní mír. O samotě jsem nebyl spokojený, ve skupině jsem nebyl spokojený. Připisoval jsem tuto svou nespokojenost mým společníkům, mým náladám, místu, kde jsem se právě zdržoval, jídlu, počasí, tomu a onomu. Neustále jsem hledal něco, co by vyhovovalo mojí mysli.

Jako dhutangový[25] mnich jsem se vydal na cesty, ale pořád něco nebylo v pořádku. Tak jsem se nad tím zamyslel: „Jak to jenom napravit? Co s tím mám dělat?“ Když jsem žil s mnoha lidmi, byl jsem nespokojen, když jsem žil s málo lidmi, byl jsem také nespokojen. Z jakého důvodu? Nebylo mi to prostě jasné. Proč jsem byl pořád nespokojen? Protože jsem měl nesprávný názor, právě proto; protože jsem stále ještě lpěl na nesprávné Dhammě. Ať jsem šel kamkoli, byl jsem s tím nespokojený: „Tady to není ono, ani tam to není ono...“ a tak pořád dokola. Obviňoval jsem druhé lidi. Obviňoval jsem počasí, horko a zimu, obviňoval jsem všechno! Byl jsem jako vzteklý pes. Kouše do všeho, co mu přijde do cesty, protože je vzteklý. Je-li naše mysl taková, naše praxe se nikdy neustálí. Dnes se cítíme dobře, zítra zase špatně... Tak to jde pořád dokola. Nikdy nemůžeme dosáhnout uspokojení či vnitřního míru.

Buddha jednou viděl, jak z lesa vyběhl šakal, divoký pes. Chvíli stál v klidu, pak zaběhl do křoví, a pak zase ven. Poté zaběhl do dutého stromu, a zase vyběhl ven. Pak zmizel v jeskyni, a znovu se objevil. Jednu chvíli stál v klidu, další chvíli běžel, pak si lehl, poté zase vyskočil... Ten šakal měl prašivinu. Když stál, prašivina se mu zakusovala do kůže, a tak se rozběhl. Když běžel, stále se cítil nepříjemně, a tak se zastavil. Když opět stál, pořád se necítil dobře, a tak si lehl. Pak zase vyskočil, zaběhl do křoví, do dutého stromu, nikde se na chvíli nezastavil.

Buddha pravil: „Mniši, viděli jste odpoledne toho šakala? Když stál, trpěl, když běžel, trpěl, když seděl, trpěl, a když ležel, tak trpěl. V křoví, v dutém stromu či v jeskyni, všude trpěl. Připisoval své nepohodlí stání, sezení, běhání i ležení; připisoval to stromu, křoví a jeskyni. Ve skutečnosti však problém nebyl v žádné z těchto věcí. Onen šakal měl prašivinu. A problém spočíval v té prašivině.“

S námi mnichy se to má stejně jako s tím šakalem. Naše nespokojenost je důsledkem nesprávného názoru. Jelikož neovládáme své smysly, připisujeme naše utrpení vnějším okolnostem. Ať žijeme ve Wat Pah Pong, v Americe nebo v Londýně, pořád nejsme spokojeni. Ani když odejdeme do Bung Wai či jiného menšího kláštera, nebudeme spokojeni. Proč? Protože máme stále nesprávný názor, proto! Ať jdeme kamkoli, nejsme s něčím spokojeni.

Ale stejně jako ten pes, je-li jeho prašivina vyléčena, je pak všude spokojen, tak je tomu i u nás. Často o tom uvažuji, a často vás to učím, protože je to velmi důležité. Poznáme-li pravou povahu našich rozmanitých nálad, dospějeme k uspokojení. Ať je horko nebo zima, jsme s tím spokojeni, jsme-li s mnoha nebo s málo lidmi, jsme spokojeni. Spokojenost nezávisí na tom, s kolika lidmi žijeme, pochází pouze od správného názoru. Máme-li správný názor, tak ať žijeme kdekoli, jsme stále spokojeni.

Ale většina z nás má nesprávný názor. Jsme jako červi! Místo, kde červ žije, je špinavé, jeho potrava je špinavá... ale červovi to vyhovuje. Vezmete-li klacek a pokusíte se ho odehnat od jeho kusu špíny, bude se snažit připlazit se k němu zpět. To je stejné, jako když nás Adžán učí správně vidět věci. Odmítáme to, nelíbí se nám to. Utíkáme zpátky k našemu „kusu špíny“, protože tam se cítíme doma. Všichni jsme takoví. Nevidíme-li zhoubné následky našich špatných názorů, tak je nemůžeme opustit, naše cvičení je obtížné. A proto bychom měli poslouchat. V tom spočívá celá praxe.

Máme-li správný názor, tak jsme v pohodě, ať jdeme kamkoli. Já sám jsem cvičil a už jsem toto poznal. Dnes za mnou chodí mnoho mnichů, noviců a laiků. Kdybych stále ještě nevěděl, kdybych měl stále ještě nesprávný názor, musel bych už z toho být dávno mrtev! Správným útočištěm pro mnichy, místem klidu, je právě správný názor. Neměli bychom se shánět po ničem jiném.

I když jste zrovna nešťastní, nezáleží na tom; ono neštěstí je něco nejistého. Je ten pocit neštěstí vaše „Já“? Má nějakou trvalou podstatu? Je to něco reálného? Já to vůbec nevidím jako něco reálného. Neštěstí je pouze záblesk pocitu, který se mihne kolem a zmizí. Se štěstím je to totéž. Je štěstí něco trvalého? Je to skutečná entita? Je to jenom pocit, který na okamžik vyšlehne a je pryč. Kde je nějaká trvalost v lásce, hněvu či odporu? Ve skutečnosti v nich není žádná stálá podstata, jsou to pouhé vjemy, které proletí myslí, a pak vyhasnou. Neustále nás klamou, nemůžeme v nich nikde najít žádnou jistotu. Právě jak to říkal Buddha, když vyvstane neštěstí, chvíli potrvá, a pak zmizí. Když zmizí neštěstí, objeví se štěstí a chvíli přetrvává, poté vyhasne. Když štěstí zmizí, objeví se zase neštěstí... a tak pořád dokola.

Nakonec lze říct pouze toto: že kromě zrodu, života a smrti utrpení tu nic jiného není. Je tu jenom toto. Ale my, kdo jsme nevědomí, se kolem toho neustále honíme a uchopujeme to. Nikdy nevidíme pravdu této věci, onu neustálou změnu. Chápeme-li toto, pak nemusíme příliš přemýšlet, ale přesto máme velkou moudrost. Neznáme-li to, tak máme více myšlenek než moudrosti – a možná vůbec žádnou moudrost! Jen až když opravdu uvidíme zhoubné následky našich činů, dokážeme je opustit. Právě tak, teprve až když uvidíme skutečné výsledky našeho cvičení, můžeme ho následovat a začít opravdu pracovat na „zlepšování“ své mysli.

Uřízneme-li poleno dřeva a hodíme-li ho do řeky, a pokud se to poleno nepotopí, neshnije či se nezachytí na některém břehu řeky, tak určitě dopluje do moře. S naším cvičením je to podobné. Budete-li cvičit v souladu se stezkou vytyčenou Buddhou, budete-li ji pečlivě následovat, tak překonáte dvě věci. Jaké dvě věci? Právě ony dvě krajnosti, o kterých Buddha prohlásil, že nejsou stezkou pravého meditujícího – oddanost rozkoši a oddanost bolesti. To jsou ty dva břehy řeky. Jedním břehem oné řeky je hněv, druhým je láska. Anebo můžete říct, že jeden břeh je štěstí a druhý neštěstí. „Poleno“ je právě tato mysl. Když „pluje po proudu řeky“, zakouší pocity štěstí a neštěstí. Pokud mysl nelpí na onom štěstí či neštěstí, dosáhne jistě „oceánu“ nibbány. Měli byste vidět, že tu není nic jiného než vznikání a zanikání štěstí a neštěstí. Jestliže „nenarazíte“ na tyto věci, pak se ocitnete na stezce pravého meditujícího.

Toto je Buddhovo Učení. Štěstí, neštěstí, láska a nenávist jsou prostě součástí přírody, řídí se věčným řádem přírody. Moudrý člověk se za nimi nehoní, nepovzbuzuje je, nelpí na nich. Takováto mysl opustí oddanost rozkoši i oddanost bolesti. V tom spočívá správné cvičení. Stejně jako to poleno nakonec dopluje k moři, právě tak mysl, která nelpí na těchto dvou krajnostech, nutně dosáhne vnitřního míru.

 


 

Epilog


Víte, kde to celé skončí? Anebo se budete pořád jen takhle učit? Má to vůbec nějaký konec...? Dobře, ale to je vnější studium, ne vnitřní studium. K vnitřnímu studiu je zapotřebí zkoumat tyto oči, tyto uši, tento nos, tento jazyk, toto tělo a tuto mysl. To je skutečné studium. Studium knih je pouze vnější studium, a je těžké ho někdy dovést až do konce.

Když oko vidí tvary, co se přitom děje? Když ucho, nos a jazyk vnímají zvuky, vůně a chutě, co se odehrává? Když tělo a mysl přicházejí do kontaktu s doteky a mentálními stavy, k jakým reakcím přitom dochází? Je stále přítomna chtivost, nenávist a zaslepenost? Ztrácíme se stále v tvarech, zvucích, vůních, chutích, dotecích a náladách? To je vnitřní studium. Tam lze dosáhnout završení.

Jestliže studujeme, ale neuvádíme to v praxi, nebudeme mít žádné výsledky. Podobá se to člověku, který pase krávy. Ráno vyvede krávu na pastvu, večer ji zase odvede zpátky do chléva – ale nikdy se nenapije jejího mléka. Studium je v pořádku, ale nenechte to dojít až sem. Měli byste zároveň pěstovat krávu i pít její mléko. Musíte studovat a uvádět to v praxi, abyste docílili nějakých výsledků.

Mohl bych to ještě vysvětlit takto. Je to jako člověk, který pěstuje slepice, ale nemá od nich žádné vejce. Všechno, co má, je slepičí trus! Tohle říkám lidem, kteří doma pěstují slepice! Dejte si pozor, abyste takto neskončili! To znamená, že ačkoli studujeme texty, stále ještě nevíme, jak opustit nečistoty, jak „vytlačit“ chtivost, nenávist a zaslepenost ze své mysli. Studium bez praxe, bez tohoto „opouštění“, nevede k žádným výsledkům. Proto to přirovnávám k někomu, kdo sice pěstuje slepice, ale nesbírá jejich vejce, sbírá jenom jejich trus. Je to úplně totéž.

Proto nás Buddha nabádal, abychom studovali texty, a pak zanechali zlých činů těla, řeči a mysli; abychom rozvíjeli dobro v našich činech, slovech a myšlenkách. Ale když jenom hezky mluvíme, aniž bychom podle toho jednali, není to ještě v pořádku. Anebo konáme-li dobré činy, ale naše mysl ještě není dobrá, stále to není v pořádku. Buddha učil, abychom rozvíjeli dobro v těle, řeči a mysli; abychom rozvíjeli dobré činy, dobrá slova a dobré myšlenky. V tom spočívá pravé bohatství lidstva. Obojí, studium i praxe, musí být dobré.

Osmidílná Buddhova stezka, stezka praxe, má osm článků. Těchto osm článků není nic jiného než toto tělo: dvě oči, dvě uši, dvě nosní dírky, jeden jazyk a jedno tělo. Toto je stezka. A mysl je ten, kdo kráčí po stezce. Proto musí obojí, studium i praxe, být přítomno v našem těle, řeči a mysli.

Viděli jste snad nějaké texty, které by hovořily o něčem jiném než o těle, řeči a mysli? Texty učí pouze toto a nic jiného. Nečistoty se rodí právě zde. Víte-li o nich, tak okamžitě zaniknou. Mělo by vám tedy být jasné, že jak studium, tak praxe existují právě zde. Budeme-li studovat jen toto, tak poznáme vše. Je to jako naše řeč: pronést jediné slovo pravdy je lepší než mluvit celý život špatně. Je vám to jasné? Ten, kdo studuje, ale neuvádí to v praxi, se podobá naběračce v hrnci s polévkou. Je v hrnci každý den, ale neví, jak chutná polévka. Nebudete-li cvičit, i kdybyste studovali až do smrti, tak nikdy nepoznáte, jak chutná svoboda!

 


 

Dodatek


Následující otázky a odpovědi, převzaté z knihy Seeing the Way, by mohly být užitečné pro ty, kterým není zcela jasné Buddhovo učení o ne-Já (anattá). Adžán Čá zde odpovídá na dotaz jednoho anglického mnicha.


 

Lze tuto mysl, o které hovoříte, nazvat „původní myslí“?

Co tím myslíš?

Zdá se mi, jako byste říkal, že je tu ještě něco mimo konvenčního těla-a-mysli (pěti khandh). Je ještě něco mimo? Jak to nazýváte?

Nic takového tu není a nijak tomu neříkáme – to je vše! Nech to všechno být. Ani samo poznání nikomu nepatří, a tak ho také nech být! Vědomí není žádná osoba, žádná bytost, nepatří sobě ani druhému, a proto to nech být – nech to všechno být! Nic nestojí za to, abychom po tom toužili! Je to vše jen hromada potíží. Vidíte-li to takto s jasným porozuměním, tak skoncujete se vším.

A nemohli bychom tomu říkat „původní mysl“?

Můžeš tomu tak říkat, trváš-li na tom. V rámci konvenční reality tomu můžeš říkat, jak chceš, ale musíš tomu dobře rozumět. Toto je velmi důležité. Kdybychom nepoužívali konvenční realitu, neměli bychom žádná slova či pojmy, jimiž bychom mohli postihnout skutečnost – Dhammu. Je velmi důležité toto pochopit.


 


 

Poznámka k některým proslovům


1. O meditaci – neformální proslov v dialektu severovýchodního Thajska, převzatý z neidentifikované nahrávky.

2. Vyvážená stezka – soubor dvou proslovů z Anglie v letech 1979 a 1977.

3. Střední cesta uvnitř – proslov v severovýchodním dialektu k shromáždění mnichů a laiků v roce 1970.

4. Vnitřní mír – zkrácená verze proslovu k vrchnímu tajnému radovi Thajska, panu Sanya Dharmasaktimu, ve Wat Pah Pong roku 1978.

5. Otevření oka Dhammy – proslov ke shromáždění mnichů a noviců ve Wat Pah Pong v říjnu roku 1968.

6. Konvence a osvobození – neformální proslov v severovýchodním dialektu, převzatý z neidentifikované nahrávky.

7. Žádné prodlévání – proslov k mnichům, novicům a laikům z kláštera Wat Pah Nanachat na návštěvě ve Wat Pah Pong během dešťů roku 1980.
 



Poznámky:

[1] Samádhi je stav hlubokého soustředění, jenž je výsledkem cvičení meditace. [Zpět]

[2] Džhána je pokročilý stav soustředění či samádhi, v němž se mysl pohrouží do předmětu své meditace. Člení se na čtyři stupně, z nichž je každý vždy jemnější než ten předcházející. [Zpět]

[3] Tj. vždy, při všech činnostech. [Zpět]

[4] Zde se jedná o „stud“ založený na znalosti příčiny a následku, není to emocionální pocit viny. [Zpět]

[5] „Vnější aktivita“ zde má označovat všechny možné smyslové vjemy. Tento výraz je protikladem k „vnitřní aktivitě“ meditačního pohroužení (džhána), kdy mysl „nevychází“ vstříc vnějším smyslovým vjemům. [Zpět]

[6] Samsára, koloběh zrození a smrti, představuje svět všech podmíněných jevů, duševních i hmotných, které mají rysy nestálosti, neuspokojivosti a ne-Já. [Zpět]

[7] „Oddanost smyslné rozkoši“ (kámasukhallikánujógó) a „oddanost sebetrýznění“ (attakilamatthánujógó) jsou dvě krajnosti, o nichž Buddha hovoří ve své první řeči, Dhammačakkappavattana-suttě, jako o překážkách na cestě k probuzení. [Zpět]

[8] Thajské slovo „sungkahn“, odvozené od pálijského slova „sankhára“ (jímž jsou označovány všechny podmíněné jevy), se běžně používá jako výraz pro tělo. Ctihodný Adžán toto slovo používá v obou významech. [Zpět]

[9] Patiččasamuppáda – řetězec závislého vznikání, jedna z hlavních nauk buddhistické filosofie. [Zpět]

[10] „Pocit“ je překlad pálijského slova védaná a měl by být chápán tak, jak ho zde Adžán Čá popisuje: jako mentální stav libosti, nelibosti, radosti, žalu atd. [Zpět]

[11] „Nečistoty“ (kilésá) jsou zhoubné sklony plynoucí z nevědomosti, jež zamořují mysli všech neosvícených bytostí. [Zpět]

[12] Khandhy představují pět „skupin“, z nichž se skládá takzvaná „osoba“. [Zpět]

[13] Příroda zde označuje všechny mentální a hmotné jevy, ne jenom stromy, zvířata atd. [Zpět]

[14] Sílabbata-parámása se obvykle překládá jako „lpění na pravidlech a rituálech“. Zde o něm ctihodný Adžán hovoří specificky ve vztahu k tělu. Tato trojice, sakkája-ditthi, vičikiččhá a sílabbata-parámása, tvoří podle textů první tři „pouta“, která jsou odťata při prvním záblesku probuzení, známého jako „vstup do proudu“. S dosažením plného probuzení je překonáno všech deset „pout“. [Zpět]

[15] Tj. vipassanúpakkilésa – jemné nečistoty pocházející ze cvičení meditace. [Zpět]

[16] Mára (Smrt, Pokušitel) je buddhistickým zosobněním zla. Pro meditujícího je to vše, co mu brání v cestě k probuzení. [Zpět]

[17] „Zproštění od závislosti“: každý nový mnich má přijmout „závislost“, tj. žít pod vedením staršího, zkušenějšího mnicha, po dobu prvních pěti let. [Zpět]

[18] „Deště“ zde představují každoroční tříměsíční období dešťů (vassa), podle nichž mniši počítají svůj věk. To znamená, že mnich, který má pět dešťů, oblékl mnišské roucho před pěti lety. [Zpět]

[19] Hlava je v Thajsku považována za posvátnou, a dotknout se něčí hlavy je bráno jako urážka. Muži a ženy se rovněž podle tradice nedotýkají na veřejnosti. Na druhé straně, sedět v meditaci je považováno za „svatou“ činnost. Ctihodný Adžán zde zřejmě používal příkladu západního chování, který by obzvláště šokoval jeho thajské posluchače. [Zpět]

[20] V Thajsku je považováno za dobré znamení, dotkne-li se vaší hlavy nějaký vysoce uznávaný mnich. [Zpět]

[21] Čtyři podpory: oděv, jídlo z almužen, příbytek a léky. [Zpět]

[22] Ctihodný Džágaró byl tehdejší australský opat kláštera Wat Pah Nanachat, který přišel se skupinou mnichů a laiků navštívit Adžána Čá. [Zpět]

[23] „Sádhu“ je tradiční pálijské slovo, kterého se užívá k ocenění nějakého požehnání, výkladu Dhammy apod. Znamená to „dobře“. [Zpět]

[24] V Thajsku se slovo „učitel“ používá jako titul při oslovení, podobně jako „doktor“ v Evropě. „Učitel Choo“ byl jedním ze čtyř starších místních usedlíků, kteří se rozhodli strávit období dešťů ve Wat Pah Nanachat. Jemu byla určena závěrečná část tohoto proslovu. [Zpět]

[25] Dhutanga znamená doslova „asketický“. Dhutangový mnich dodržuje některé z třinácti asketických pravidel povolených Buddhou. Dhutangoví mniši většinou tráví čas na cestách (často peších), vyhledávají klidná místa k meditaci, jiné učitele, nebo to berou prostě jako formu cvičení. [Zpět]
 

 

source : http://dhamma.wz.cz/
 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net