DhammaTalks.nett

 

Adžán Čá v Americe

 

Paul Breiter

 

Přeložil Bhikkhu Gavésakó

Paul Breiter byl jedním z prvních západních žáků Adžána Čá. Strávil s ním v Thajsku celkem pět let a jeho mnišské jméno bylo Varapaňňó. Po svém návratu do laického života přeložil do angličtiny množství textů obsahujících učení Adžána Čá. Tento pochází z knihy Venerable Father, což znamená doslova „vážený otec“ (thaj. Luang Pó). Tak žáci často oslovují svého učitele jako projev úcty a oddanosti.

 

V květnu roku 1979 jsem dostal telegram, v němž mi Jack Kornfield sděloval, že Luang Pó zakrátko přiletí do Seattlu a bude ho doprovázet Adžán Pabhákaró. Já jsem měl s nimi cestovat jako doprovod, a tak jsem odletěl do Seattlu den předem. Další den navečer jsem spolu s Kappelovými (Pabhákarovou rodinou) jel na letiště, naplněn směsicí radosti, oddanosti a obav. Čekala tam rovněž skupina místních vipassanových meditujících. Letadlo přistálo a všichni pasažéři vešli do letištní budovy, ale Luang Pó mezi nimi nebyl. Po několika minutách se však objevil, pomalu kráčeje svým tempem. Přistoupil jsem k němu a klekl jsem si na zem. On se mě hned zeptal v laoském dialektu: „Tak tys už odložil mnišské roucho?“ Nevěděl jsem, co na to říct. Zeptal se mě ještě jednou, a pak řekl, že musí na záchod. Adžán Pabhákaró a já jsme ho eskortovali. Když jsme vešli dovnitř, jeho vážný výraz se ztratil a on se začal hystericky smát, ukazuje na mě prstem. Ostatní ho přivítali květinami a sepjatými dlaněmi, a pak jsme se dohodli, že půjdeme všichni ke Kappelům na krátké setkání.

Dostali jsme čaj, on s nimi trochu pohovořil, a začali jsme sestavovat časový rozvrh, který měl zahrnovat pozvání na oběd, veřejnou přednášku a meditační sezení. Bylo už pozdě a Luang Pó přiletěl z Bostonu, takže lidé odešli a my jsme šli nahoru připravit pro něj místnost. On seděl na židli a sledoval nás, a za chvíli mě k sobě zavolal. Sedl jsem si k jeho nohám a už to začalo. Tím nejdrsnějším laoským dialektem se mě ptal, co se sebou dělám, aniž by čekal na odpovědi, které jsem se svým necvičeným jazykem snažil ze sebe vypravit; jen si ze mě dělal legraci. „Pojď zpátky do lesa a dělej to tak, jak to děláme my. Uteč od ženských a všeho toho zmatku...“

Následující dny se nesly v tomto duchu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem nezanechal praxe a že studuji s jedním zenovým učitelem; on se mě na to ptal, co že je to zen, a pak si dělal legraci z mých odpovědí. Říkal, že bych měl dodržovat osm etických pravidel, což mě nijak nelákalo, a nabádal paní Kappelovou, aby mi odpoledne nedávala žádné jídlo. Byl prostě hašteřivý, jak to jenom šlo. Z mých vzpomínek se pomalu vytrácel onen moudrý, soucitný a rozesmátý mistr, kterého jsem kdysi znal, a začal jsem se vážně ptát, je-li toto skutečně Adžán Čá – nevstřícný, úzkoprsý „hínajánista“. Žil jsem skutečně s tímhle člověkem tolik let? Pak jsem si vzpomněl na to, že o něm mám psát knihu, ale v tu chvíli jsem od něj chtěl pouze utéct.

Po několika dnech jsme odjeli do Steven’s Pass, nedaleko Seattlu, kde měli Kappelovi velkou chatu u řeky v klidném lesním prostředí. Byl pořád ještě nesnesitelný, a tak jsem zavolal lidi z oné vipassanové skupiny v Seattlu a nabídl jsem jim, že mohou jeden den přinést oběd. Doufal jsem, že s nimi budu moci uniknout a alespoň na pár dní si oddechnout.

Jeden večer, když Kappelovi odešli, jsme zapálili oheň a seděli jsme kolem něj s šálkem čaje. Najednou se Luang Pó znovu zeptal: „Co učí zen?“ Řekl jsem, že vlastní osvícení není považováno za konečný cíl, neboť je třeba osvobodit také druhé. „Bódhisattva,“ řekl on, a pak podal velmi přesný popis ideálu bódhisattvy. Použil jedno přirovnání, které jsem už dříve slyšel od jiných lidí. Arahant, řekl, je jako někdo, kdo dokončil školu, zatímco bódhisattva udělal navíc ještě doktorát. S běžným vzděláním se člověk může ve světě docela dobře prosadit. Nezíská sice věhlas a pozici doktora, ale jemu stačí to, co má. „Je-li někdo prost pochybností a může setrvat ve světě, je to v pořádku,“ řekl s ohledem na bódhisattvu.

Najednou zmizela všechna jeho hašteřivost. Byl to opět Luang Pó, tahající králíky z klobouku, vykládající své jedinečné učení a nutící mě k smíchu. Dokonce i Adžán Pabhákaró se trochu uvolnil. Ačkoliv jsme dříve bývali spiklenci, on byl nyní opatem a bral to velmi vážně, a když mě Luang Pó srazil na zem, on do mě ještě kopal.

Jaký to byl herec! Úplně mě oklamal. Myslím, že mnoho dalších mnichů mělo tentýž zážitek, kdy „Luang Pó“ náhle zmizel a na jeho místě se objevil protivný starý muž. Jeden mnich mi vyprávěl, že když poprvé recitoval pátimokkhu ve Wat Pa Pong, jakmile začal trochu tápat, Luang Pó provedl svou obvyklou rutinu: tahal ho zezadu za roucho, vtipkoval, oslovoval mnichy sedící vedle něj, čímž zcela zničil jeho soustředění a paměť, jakož i poslední zbytky sebedůvěry. Jeden thajský mnich mi vyprávěl, jak těžké pro něj bylo sedět po obědě v jídelně. Nebylo to součástí každodenní rutiny, ale občas nás tam Luang Pó zdržel, zatímco se vybavoval s laiky nebo vtipkoval se staršími mnichy. Ovšemže si byl vědom naší netrpělivosti, ale tvářil se zcela nevinně, jakoby úplně zapomněl, že tam jsme. „Když nás tam takhle nutí sedět, tak už to pro mě není Luang Pó, cítím jenom hněv.“ Poté, co jsem viděl učitele na Západě, kteří obvykle neřekli lidem nic nepříjemného, jsem si začal říkat, že je to nesmírně soucitný učitel, který dokáže lidi přivést k tomu, že ho budou nenávidět. Nyní se mě vážně začal ptát na to, co dělám, jak hledím na věci ve světě, a já jsem mu zase kladl otázky plynoucí z mého studia mahájány, práce s umírajícími a sledování přenosu Buddhova učení do západní společnosti.

Ačkoliv nikdy nečetl mahájánové texty, snad s výjimkou Tribunové sútry Šestého patriarchy, jeho znalost mahájánových principů byla přinejmenším velmi dobrá. Říkal jsem si, jaké věci jsme od něj asi mohli slyšet, kdybychom mu během oněch let bývali kladli ty správné otázky. Ohledně práce s umírajícími, která se v té době stávala populární, řekl, že větší prospěch z ní mají ti, kteří navštěvují umírající, rozjímají-li o pravdě nemoci a smrti, spíše než ti, které navštěvujeme a snažíme se jim pomoci. Já sám jsem o tom měl silné pochybnosti; myslel jsem si, že utěšováním umírajících lidí bychom mohli narušit proces odbourávání ega, jenž by jim mohl dát skutečný vhled. Rovněž ty nádherné popisy blaha a vyrovnanosti, jež lidé zakoušeli v posledních chvílích života, ačkoliv jinak se procesu umírání stavěli na odpor a sužoval je strach, se zdály být v rozporu se zákonem kammy.

Luang Pó poznamenal, že asi nemůžeme významněji ovlivnit stav mysli umírajícího člověka, ať už pozitivně či negativně. Vzal svou hůl a píchl mě s ní do prsou: „Kdyby tohle bylo rozžhavené železo a já bych se tě jím dotýkal, a pak bych v druhé ruce pozvedl kus cukroví, nakolik by tě to cukroví mohlo rozptýlit?“ Rovněž řekl, že je velmi těžké pouhým pozorováním poznat, co umírající lidé zakoušejí. Vyprávěl jsem mu o transformacích, kterými umírající lidé údajně procházejí, a jak opouštějí svět s klidným úsměvem na rtech. On na to odvětil: „Když vedou vepře na jatka, také se smějí až do posledního okamžiku. Můžeme říci, že všichni vepři odcházejí do nibbány?“

Říkal, že bychom samozřejmě měli opatrovat umírající s láskou a soucitem a co nejlépe se o ně starat, ale pokud tento fakt neobrátíme směrem dovnitř a nebudeme uvažovat o své vlastní nevyhnutelné smrti, získáme z toho jen malý užitek. V průběhu celého svého pobytu se opakovaně navracel k tématu brzké smrti.

Později jsem přemýšlel o této epizodě a říkal jsem si, že mě svým protivným chováním snad zkoušel. Když jsem byl vystaven jeho kritice, zlehčování a negativitě, snažil jsem se obhajovat svou laickou praxi. Také mi to pomohlo přetnout všechny zbývající touhy po mnišském životě. Možná reagoval na mou rozpolcenou mysl a nutil mě k tomu, abych tento stav překonal. Totéž okamžitě řekl i můj zenový učitel, když jsem mu o tom později vyprávěl. Luang Pó byl také velmi unavený a první týden hodně spal. Byl jsem si samozřejmě vědom toho, že v Thajsku měl jen zřídka čas na skutečný odpočinek, ale teď vypadal tak naprosto vyčerpaně, že jsem si začal říkat, že už možná nemá sílu na to, aby učil druhé. Stačilo mu jen sedět večer v křesle a sdílet svou Dhammu s námi dvěma. Někdy nám řekl, abychom zapnuli televizi, a pak před ní v tichosti seděl a sledoval přihlouplé programy či reklamy v jazyce, kterému nerozuměl. Zanedlouho však už zase energicky učil, zřejmě proto, že viděl, že tu byli lidé se skutečným zájmem, a také asi proto, že jeho tělo neztratilo všechny své kdysi tak úžasné zotavující schopnosti. Ten odpočinek mu skutečně pomohl. Začal jsem na něm pozorovat, jak sledoval televizi a lidi na našich výletech, že pomalu získával vědomosti o západním způsobu života. Někdy poukázal na konkrétní věci, aby osvětlil své učení, jindy zase pronášel obecné výroky, jako třeba: „Lidé na Západě jsou v tak žalostném stavu“ nebo „V téhle společnosti skutečně chtějí vyzkoušet všechno.“

Na několik dní nám byl zapůjčen vedlejší dům, a jeden večer, když Adžán Pabhákaró odešel za svou rodinou, jsem seděl sám vedle Luang Pó. Ze svého křesla odtušil: „Budeme sedět v samádhi.“ Seděl jsem na zemi vedle něj a nebyl jsem si jist, jestli spí či nikoliv; nevyzařovalo z něj příliš mnoho energie. Konečně se pohnul a začali jsme hovořit. Často začínal rozhovory větou: „Co myslíš, Varapaňňó?“ A pak třeba dodal: „Jak tady můžeme šířit buddhismus?“ Řekl, že těch pár učitelů, které na Západě potkal, na něj neudělalo velký dojem. Ačkoliv učili, jak mají lidé praktikovat meditační techniky, nedokázali je dostatečně vyburcovat (myslím, že použil výraz „zasáhnout jejich srdce“) a dostat se ke kořeni věcí. Vzpomněl jsem si, že Sasaki Róši jednou řekl, že lidé tady sice praktikují zenovou meditaci, ale ještě se nezačali zajímat o mahájánový zen. Když se ho někdo zeptal, co si myslí o zenu na Západě, tak odpověděl, že podle něj zen ještě na Západ nepřišel.

Řekl jsem mu, že někteří učitelé své žáky poučují, že jelikož vše je prázdné, neexistují ve skutečnosti takové věci jako lpění či utrpení. Tak to nelze dělat, řekl na to Luang Pó, musíme používat konvence. Řekl jsem mu také, že mnoho lidí tvrdí, že jelikož mysl je ve své podstatě čistá a všichni máme buddhovskou přirozenost, není zapotřebí praktikovat. Jeho odpověď zněla: „Dejme tomu, že máš něco čistého, jako tenhle tác. Já přijdu a hodím na něj kus hnoje. Řekneš potom: ,Tenhle tác je ve své podstatě čistý, a tak se nemusím namáhat s jeho čištěním‘?“ Jindy jsem mu vyprávěl o tom, jak si někteří lidé myslí, že jsou šťastní, a nechtějí proto praktikovat. On na to odvětil, že je to jako dítě, které nechce chodit do školy a říká svým rodičům: „To je v pořádku, cítím se takhle fajn.“ Pak jsou tu někteří, kteří říkají, že utrpení je Dhamma a tudíž dobré, proto bychom ho měli „ctít“ a nesnažit se ho ukončit. On na to řekl: „Správně. Já takovým lidem říkám, ať ho neopouštějí a drží se ho co možná nejdéle, a pak ať zkoumají, jak se cítí.“ Připustil, že nibbána a samsára jsou neoddělitelné jako dlaň a hřbet ruky, ale řekl, že musíme ruku otočit na druhou stranu. Nakonec pravil, že když lidé předkládají takovéto neporazitelné argumenty a nechtějí vidět pravdu, „nech je prostě být – kam se kdy takto dostanou?“ Takoví lidé na to musí přijít sami.

Když se setkal s vipassanovým učitelem Munindrou, dal mu některé rady ohledně učení. Aby se člověk dostal k jádru věci a přitom lidi neodradil, je třeba trochu uvolnit atmosféru. Neříkejte tomu buddhismus, je to prostě sačča-dhamma neboli pravda. Řekněte jim: „Tohle není jen nějaký můj názor,“ „Odpusťte mi, že takto hovořím,“ apod. Mluvte o věcech, které se lidí týkají, ale nepoukazujte na chyby příliš osobně. Například pití alkoholu: můžete říci, že když „někdo“ pije, může mu to přinést jisté uspokojení, ale... Nebo „i já jsem dělal takové věci, dokud jsem si neuvědomil, že jsou škodlivé.“ Učit druhé není samozřejmě problém jen tady na Západě. Několikrát se zmínil o tom, jak těžké je učit lidi v Thajsku, a často říkal: „Už nevím, s kým bych o tom měl hovořit.“ S postupem času se zdálo, že se mu učení na Západě začíná líbit, a jednou poznamenal, že si v Thajsku někdy připadá jako uvázaná opice, na kterou se lidé chodí dívat jen pro zábavu. Také opakoval své přirovnání buddhismu v Thajsku k velkému letitému stromu, který může sice vypadat majestátně, ale dává pouze malé, kyselé plody. Buddhismus na Západě viděl jako mladý stromek, který ještě nenese žádné plody, ale má značný potenciál.

Když jsem poznamenal, že ideál bódhisattvy je skutečně hluboký, řekl na to: „Neuvažuj tímto způsobem. Je to tvé vlastní myšlení, které je povrchní či hluboké, dlouhé či krátké. Není to zase tak složité, ale ty se zaplétáš do svých vlastních pochybností.“ Měli bychom nejdříve pomoci všem ostatním bytostem dosáhnout nibbány? „Buddha nás po svém Probuzení neopustil; pomáhal druhým lidem dosáhnout osvobození. Ale to, co můžeme pro druhé udělat, má své meze. Jestliže teď spasíme všechny bytosti na světě, příští Buddha se nebude mít kam narodit.“ Když jsem se ho zeptal, zda se v nějakém příštím životě vrátí jako učitel, odpověděl: „Ne, jsem unavený. Jeden život jako učitel mi stačí.“ Zdálo se mi, že to myslí vážně.

Následující ráno vypadal Luang Pó sklesle. Předchozí večer mu někdo ukázal časopis Playboy, a v něm to vzbudilo dojem velké beznaděje, když viděl takovýto morální úpadek – projev hluboké zaslepenosti. Seděl na trávníku s Adžánem Pabhákaró a říkal, že by možná měli zrušit zbytek cesty a vrátit se domů; jak je možné učit takovéhle lidi? Pak se ale objevilo pár mladých lidí, kteří přinesli jídlo a chtěli hovořit o Dhammě. To ho značně povzbudilo a od té chvíle začal učit s opravdovým nadšením. Večer jsem s ním byl sám a on prohlásil, že během své cesty bude lidem říkat, aby jen seděli a prováděli formální meditační praxi. Poznamenal jsem, že většina ostatních učitelů dělala právě toto. Když ale skutečně začal hovořit k lidem, mluvil značně odlišně.

Po obědě jsme společně meditovali a on pak odpovídal na otázky. Hovořil především o správném porozumění. Řekl, že mnoho lidí přistupuje k meditaci jako zloděj, který, když ho chytnou, si najme chytrého právníka, aby ho z toho vysekal. Jakmile je na svobodě, začne znovu krást. Luang Pó to rovněž přirovnal k boxerovi, který dostane nakládačku, vylíže se ze svých ran a jde znovu boxovat, což mu přinese jen další rány. A tak to jde pořád dokola. Účelem meditace je více než jen občasné zklidnění a zahojení, je to nazření a odstranění příčin, které nám způsobují potíže a neklid.

Věděl, že lidé mnohdy chodí od učitele k učiteli, zkouší jednu metodu za druhou, a proto často zdůrazňoval, že moudrost nelze získat sbíráním informací či střídáním mnoha různých metod meditace. Je třeba pochopit základní principy a pak je uvádět v praxi. Vyprávěl příběh o jednom poutníkovi v Buddhově době. Když uslyšel o nějakém učiteli, vypravil se za ním, aby praktikoval pod jeho vedením. Pak uslyšel o jiném učiteli žijícím jinde, a tak zase následoval jej. Někdo mu pak řekl ještě o dalším učiteli, který měl být velmi skvělý, a tak za ním opět odešel. Nakonec narazil na Buddhu a svěřil se mu, že je celý zmatený a unavený. Buddha mu poradil: „Zapomeň na to, co minulo, neočekávej nic v budoucnosti a sleduj to, co vzniká a zaniká v přítomném okamžiku.“ Díky této praxi překonal poutník své pochybnosti.

Luang Pó rovněž kladl důraz na trpělivost. Jeden člověk se ho zeptal na „vstup do proudu“, první stupeň osvícení. On na to odpověděl, že účelem praxe jsou samozřejmě prožitky osvícení, jako je „vstup do proudu“ (v thajštině dosl. „spadnutí do proudu“), ale vyžaduje to vytrvalost. Kdyby takové věci byly snadné, dělal by je každý. Řekl: „Začal jsem chodit do kláštera, když mi bylo osm, jsem mnichem už přes 40 let. Vy zápaďáci chcete meditovat jeden nebo dva dny a jít rovnou do nibbány... Není to tak, že si sednete a jednoduše spadnete do proudu; nikdo vás nemůže praštit do hlavy a tím vás osvítit.“ Bavilo ho poslouchat úryvky z mahájánových súter, které jsem mu občas předčítal. Často říkal, že to jsou vyjádření hluboké moudrosti, ale občas je obrátil zpátky na mě, abych nebyl uspokojen pouhým pojmovým chápáním.

Když jsem mu řekl, že podle mahájány došel arahant jenom na půli cesty, zeptal se mě: „A došel někdy někdo až na konec cesty?“ Když jsem se zmínil, že Sáriputta, ztělesnění moudrosti v pálijských textech, vystupuje v mnoha mahájánových sútrách jako hlupáček, odvětil: „Lidé, co čtou takovéhle věci, jsou ti opravdoví hlupáci.“ Nemyslím si, že hovořil o samotných sútrách, ale spíše poukazoval na ty, kteří uchopují slova, aniž by porozuměli jejich hlubokému významu. Řekl jsem: „V Diamantové sútře se praví, že ten, kdo vidí všechny formy jako neskutečné, vidí Tathágátu.“ On se na mě shora ostře podíval a zeptal se: „Opravdu je tomu tak?!“ Nejednou se mě otázal, jestli vím, kdo sepsal ty sútry. Odvětil jsem, že prý pocházejí od samotného Buddhy. A on na to: „Víš, kdo je to Buddha?“ Musel jsem být zticha.

„Nepospíchej příliš s odhazováním nečistot,“ řekl mi jednou. Zeptal jsem se proč, a on na to odpověděl, že bych se měl s trpělivostí naučit rozpoznávat utrpení a jeho příčiny, a pak je zcela opustit, stejně jako je lepší pro vaše trávení, když pomalu a důkladně žvýkáte jídlo. V Seattlu měl Luang Pó jednu veřejnou přednášku, především na téma mravnosti (síla). Začal tím, že všechny tak trochu dobrácky pokáral: „Vy zajisté víte, že byste neměli dělat ty věci, které děláte.“ Trochu jsem tím byl zaskočen a určitě to nebylo tak zajímavé jako řeč o meditaci, prázdnotě apod., ale postupem času, když se znovu a znovu vracel k tomuto tématu, jsem to začal více oceňovat. Také v příštích měsících a letech jsem si uvědomil, jak dobře uhodil hřebík na hlavičku. Myslím, že to bylo v této době, kdy rovněž začal varovat lidi před meditačními učiteli. V následujících přednáškách a rozhovorech tomu věnoval hodně prostoru. Viděl velký rozdíl mezi tím, když někdo jen praktikuje meditaci a vyučuje meditační techniky, a tím, když včleníme praxi do celého svého života, tak aby byl Dhammou. Domníval se, že ti, kteří nejsou ještě oproštěni od svých tužeb, budou přirozeně učit ostatní v souladu se svými vlastními názory a budou vycházet vstříc jejich starým návykům a požadavkům.

Někdo mu položil otázku týkající se pěti etických předsevzetí. On na ni odpověděl velmi přímo a nedvojznačně, jak jsem to ještě od nikoho dříve neslyšel. Pravidla týkající se sexuality a alkoholu jsou často nejasně chápána a vysvětlována. Mnoho lidí si myslí, že požívání opojných prostředků je v pořádku, pokud to nevede k skutečnému opojení (což je obtížné definovat). Luang Pó na to řekl, že je-li někdo znám jako zloděj, není dobré dávat mu příležitost ke krádeži. Opojné nápoje a jiné omamné látky vždy vedou k nedbalosti, je to v jejich povaze, a tak proč je užívat, byť v jen malém množství? Co se týče sexuálního chování, řekl, že nejlepší je úplná zdrženlivost, je-li toho člověk schopen. Pokud ne, měl by být spokojen se svým partnerem. Uvažujte: „Jedna žena nebo jeden muž je víc, než můžete zvládnout, tak proč byste ještě chtěli další?“

Luang Pó byl pozván na oběd do domu, kde se scházela místní meditační skupina. Vedl tam meditační sezení, hovořil k lidem a odpovídal na jejich otázky. Přirovnal meditaci klidu (samatha) ke slepici zavřené do klece. Slepice v kleci nestojí na místě, ani neleží na zemi jako mrtvá. Pohybuje se, ale její pohyb je omezen, lze ho kontrolovat a sledovat. Doporučoval rozjímání o těle, když se mysl utiší a zklidní. Vynořuje-li se mnoho myšlenek, je možno použít různé metody, jako např. meditaci kasina. Člověk zaměří svou pozornost na barevný kotouč nebo na plamen svíčky, dokud jej nevidí i se zavřenýma očima. Pak lze tento barevný vjem rozšiřovat a zužovat, a nakonec s ním všechno spálit.

Anebo je také možné nechat myšlení prostě být, jen si ho být vědom. Sedíte a zatoulá se k někomu do domu. Zeptejte se ho: „S čím jsi přišlo zpět?“ Rozpoznejte, že myšlení je nestálé a není to vaše já. Jak by mohlo někdy být vaším já? Jak dlouho budete muset čekat, než se stane vaším já? Nemusíte toho vědět moc, řekl Luang Pó, jen pozorujte to, co je zde a nyní, dokud se neobjeví bezvášnivost a ztráta zájmu o pět osobnostních skupin (khandha). To je smyslem celé praxe.

Někdo se zeptal, co je pravým sídlem duše. On na to odpověděl: vhled, že žádná duše (já) neexistuje. Jiná otázka se týkala žádostivosti. Můžeme se soustředit na energii v těle a tím jí porozumět, či použít tuto energii k Probuzení? Luang Pó doporučil prostě ji nechat být, nesnažit se ji uchopit za žádným účelem. Energie bezvášnivosti (virága), řekl, je větší než energie vášně.

Jeden večer hovořil na téma smrti. Byl si vědom toho, jak lidé na Západě lpí na mládí a životě, a nabádal nás, abychom si neustále připomínali nevyhnutelný fakt smrti. „Představte si, že nějaký jasnovidec, který už přesně předpověděl smrt stovky lidí, vám řekne, že za sedm dní zemřete. Dokázali byste potom spát? Zaručuji vám, že byste oblékli mnišské roucho a meditovali dnem i nocí. Ve skutečnosti všichni směřujeme na popraviště. To je naprosto jisté.“ Řekl také, že často kárá své laické žáky v Thajsku, protože o těchto věcech slyšeli mnichy hovořit celý svůj život, a přesto se jich zmocnil strach, když onemocněli, a rozrušilo je, když někdo zemřel. „Pokud jste se správně cvičili, neměl by být přítomen žádný strach ani zármutek. Musíte-li jít na léčení do nemocnice, řekněte si: ,Uzdravím-li se, je to v pořádku, zemřu-li, je to také v pořádku.‘ Ujišťuji vás, že kdyby mi lékaři řekli, že mám rakovinu a zbývá mi jen pár měsíců, nebyl by to pro mě žádný problém. Ještě bych doktory nabádal: ,Dejte si pozor, smrt za vámi také přijde. Někdo jde prostě dřív a jiný později.‘“

Poznamenal, že se dnes všichni bojí rakoviny, a je-li u někoho zjištěn nádor, jeho rodina mu o tom raději ani nechce říkat, všichni ztratí veškerou naději. Jednou ho prý navštívili nějací badatelé hledající lék na rakovinu. „Tito lékaři nezabrání smrti ani nevyléčí smrt. Pouze Buddha byl lékař, který to dokázal. Proč tedy nepoužijeme Buddhův lék? Bojíte-li se nemoci, jako je rakovina, obáváte-li se smrti, měli byste se zamyslet nad tím, odkud tyto věci pocházejí. Jejich příčinou je zrození. A proto neplačte, když někdo zemře – je to přirozené, jeho utrpení v tomto životě skončilo. Chcete-li plakat, čiňte tak, když se někdo narodí: ‚Ó běda, znovu se sem navrátil, znovu bude muset trpět a zemřít.‘“ Nejdůležitější je vzdát se všeho pro Dhammu. „Co každý ze všeho nejvíc miluje? Svůj vlastní život. Dokážeme cokoliv obětovat pro život. Vzdáme-li se svého života pro Dhammu, nebudeme mít už žádné potíže.“

Kappelovi jednou večer pozvali velké množství známých a příbuzných „na recepci“. Místnost byla plná lidí, kteří dělali velký hluk. Nebyl jsem na takové situace zvyklý, a když jsem seděl vedle Luang Pó, on poznamenal: „Já tady nejsem.“ Zeptal jsem se ho, kde tedy je, a on na to odvětil: „Nevím, ale nejsem tady.“

Zmínil jsem se mu jednou tom, že manžel jisté ženy rád leze po skalách a ona se domnívá, že je to pro něj jako meditační praxe. Luang Pó se mě zeptal: „A když leze po skalách, vidí při tom čtyři ušlechtilé pravdy?“ Řekl jsem, že nevím, ale že asi ne. Pak jsem poznamenal, že jsem občas uvažoval o tom, že když někdo provozuje určitou světskou činnost s plnou pozorností, může to vést k hlubokému soustředění. Například u hudebníka mohou při hře na nástroj vyvstávat faktory džhány, jako sjednocení u předmětu, nadšení atd., pouze ona aktivita není prospěšná. Luang Pó odvětil: „Ne, nikdo nehraje na kytaru a zároveň vstupuje do džhány... jenom zápaďáci! Vy nevíte, co je to džhána...“

Osm dní jsme strávili v Barre (IMS), kde odpoledne hovořil s meditujícími a měl i pár večerních přednášek. Ráno dával instrukce lidem, kteří pracovali v meditačním centru. Opět začal hovořit o tom, že všichni směřujeme na popraviště. Když lidé přicházeli, ptal se jich: „Pracovali jste na svém domácím úkolu?“ Nabádal je, aby uvažovali o smrti alespoň třikrát denně – ráno, odpoledne a večer. „Nebuďte jako Paul: jenom se prochází, dívá se na stromy a ptáky, jí a pije, ale neuvažuje o tom, že jednou bude muset zemřít.“

Jednou jsem mu řekl, že myšlenka smrti je pro mě obvykle vzdálená. Kdybych se cítil v ohrožení života, bylo by to pro mě více reálné. „Ty nevidíš to nebezpečí?“ zeptal se mě. „Je tu s každým dechem.“ Pravil jsem, že se mi většinou zdá, jakoby smrt byla někde daleko v budoucnosti, že budu žít velmi dlouho, sto nebo více let. „To je moudrost Dévadatty,“ odvětil Luang Pó.

Ve skupinových rozhovorech většinou dával přímé a jasné odpovědi na komplikované otázky. Doporučoval lidem, aby odložili knihy stranou, spoléhali se sami na sebe, byli odhodlaní a vytrvalí. Jeden muž se zeptal: „Když sedím a pokouším se sledovat svůj dech, má mysl se začne toulat, pak mě začnou bolet kolena a to vyvolá ještě více myšlenek… Jak bych se s tím měl vypořádat?“ Luang Pó odpověděl: „Vypořádej se s tím prostě tak.“ Zazněl smích, ale on řekl, že bychom měli být skutečně odhodlaní a rozpoznat pravou povahu tělesných a mentálních jevů, že jsou pomíjivé a prázdné.

Mnoho lidí hovořilo o problémech, s nimiž se střetávají, když chtějí praktikovat v laickém životě. Luang Pó pravil, že je těžké praktikovat jako laik; je to jako chtít meditovat ve vězení. Usednete k meditaci, a v tu ránu přiběhne dozorčí a křičí na vás: „Zvedni se a běž tam!“ Také to přirovnal k sezení na mraveništi: mravenci koušou, člověka to svědí, ale odmítá se zvednout a přesunout se někam jinam. Anebo jako když někdo přijde k Adžánovi a drží něco horkého v ruce. Stěžuje si: „Je to hrozně horké!“ Adžán mu poradí: „Tak to pusť,“ a on na to: „Já to nemůžu pustit... ale nechci, aby to pálilo!“ Co pak pro něj může Adžán udělat? Znovu zdůraznil, že je nutné jít ke kořenům věcí. Jdete na procházku a zakopnete o vyčnívající pahýl, tak si dojdete pro sekeru a useknete ho. Ale on doroste a vy o něj znovu zakopnete, a tak ho znovu useknete. Kořen však pořád dorůstá, a tak si musíte opatřit traktor a vyorat ho. Poznamenal jsem: „Já nevím, kde vzít nějaký traktor.“ On na to odvětil něco ve smyslu: „Musíš přijít na to, odkud se berou.“ Nakonec řekl, že je to jako tázat se sám sebe: „Měl bych jít dnes? Měl nebo neměl? Možná půjdu až zítra...“ Pak následující den: „Měl bych jít? Ano nebo ne?“ Takhle pokračujete den za dnem až do smrti, a nikdy se nikam nedostanete. Musíte si prostě říct: „Běž!“ – a tím je to vyřešeno.

 

 

Source : http://dhamma.wz.cz/
 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net