DhammaTalks.net

 

Vnitřní síla

Adžán Lí Dhammadharó

Přeložil Bhikkhu Gavésakó

Obsah:

Řeč z 19. února 1956
Řeč z 6. února 1956
Řeč z 27. srpna 1956
Řeč z 26. července 1956
Řeč z 22. září 1956

 

 

19. února 1956

namó tassa bhagavató araható sammá-sambuddhassa
(Pozdrav Vznešenému, zasloužilému, dokonale probuzenému.)

ájudó baladó dhíró ti
(Moudrý člověk, jenž dává život a sílu...)


Dnes bych chtěl hovořit o jednom aspektu Buddhova učení, abyste měli příležitost naslouchat a posílit tak své tělo i mysl. Životy nás všech závisejí na síle těla a na síle mysli. Bez nich by náš život brzy skončil.

Tělesná síla, ať ji budeme sebevíce rozvíjet čtyřmi podporami a světským bohatstvím, nakonec stejně odejde a zmizí – taková je její přirozenost. Nemůže uniknout stárnutí, nemoci a smrti. Aby tělesná síla mohla existovat, musí jí k tomu napomoci síla mysli. Avšak síla mysli nemusí záviset na čtyřech podporách či na světském bohatství; a nemusí vůbec záviset na síle těla. Přežívá pouze díky „ušlechtilému bohatství“ (arija-dhana). Síla mysli je proto důležitější než síla těla.

Lidé, kteří nejsou sami dost silní, se musejí zpočátku opírat o druhé, dokud nedosáhnou stavu, kdy se budou moci postavit na vlastní nohy. Když se opíráme o druhé, musíme si dobře vybrat své útočiště, v souladu s pálijským veršem „asévaná ča bálánam, panditánaňča sévaná“: Musíme si zvolit dobré osoby za své společníky. Pokud se stýkáme s moudrými lidmi, naučí nás dobrým věcem. Jestliže se spolčujeme s pošetilci, doplatíme na to. Hledání takovéhoto útočiště proto není zcela ideální. Lze to přirovnat k střelci, který míří na ptáka: Může se strefit do jeho křídla nebo do jeho ocasu. Chceme-li mít skutečnou jistotu, musíme se spoléhat na jiný typ útočiště: attá hi attanó náthó, musíme se spoléhat sami na sebe. Toto útočiště Buddha chválil jako to nejvyšší, neboť nás naučí pocitu zodpovědnosti za naše dobré a špatné činy – kammassakó'mhi – a my se již nebudeme muset spoléhat na druhé lidi.

Abychom si vytvořili takovéto útočiště, potřebujeme rozvíjet pět vlastností – důvěru, energii, bdělost, soustředění a porozumění –, které jsou nazývány bala neboli „síly“, jelikož pomáhají mysli, aby směřovala k dobru. Těchto pět vlastností lze také shrnout jako ctnost (síla), soustředění (samádhi) a porozumění (paňňá). Důvěra patří pod ctnost; energie, bdělost a soustředění spadají pod soustředění; a porozumění je prostě porozumění.

Mít důvěru (saddhá) je stejné jako mít bohatství. Ctnost je jako bílé plátno, které zahaluje tělo a činí ho krásným, tak jako okvětní lístky lotosu zahalují vůni jeho pylu. Ctnost je akt zanechání, který odstraňuje vše zlé a neprospěšné z našich činů, tak aby mohly být dobré a upřímné. Toto je ctnost, ale není to ještě to nejvyšší dobro. Když už je naše tělo obdařeno ctností, musíme ještě napřímit svoji mysl.

Energie (virija) znamená píli, rozhodnost, vytrvalost, smělost a neúnavnost ve všem, co děláme, tak abychom rychle postupovali směrem k dobru.

Bdělost (sati) znamená opatrnost a zdrženlivost, tak aby se naše myšlenky, slova a činy neodchýlily od cíle; být si vědom dobra a zla, aby se naše jednání nevydalo neprospěšným a nemoudrým směrem.

Soustředění (samádhi) znamená udržet mysl pevně zaměřenou na jediný předmět – na jedinou stezku (ékájana-magga) –, nenechat ji odchýlit se či ohnout se pod vlivem jejích myšlenek, ať dobrých nebo špatných, týkajících se minulosti nebo budoucnosti; udržet mysl přímou a pevnou.

Tyto tři vlastnosti umožňují narovnání mysli, která se nyní zdržuje myšlenek smyslnosti, zlovůle a ubližování. Tomu se říká úmysl odříkání (nekkhamma-sankappa): Mysl necítí libost ani nelibost nad smyslnými představami či smyslnými objekty, dobrými nebo špatnými. Taková je mysl, jež odešla z domova do bezdomoví. Ať si oblékneme žluté roucho či nikoliv, ať žijeme v domě nebo v klášteře, jsme počítáni jako ti, kteří odešli do bezdomoví.

Poslední vlastností, kterou Buddha nejvíce vyzdvihoval, je porozumění (paňňá). Máme-li ctnost a soustředění, porozumění vyvstane v mysli na prvním, druhém, třetím a čtvrtém stupni džhány. Toto je ono světlo porozumění, které nám umožňuje vidět Dhammu jak uvnitř nás, tak vně. Vidíme se nyní z obou stran. Vidíme ten aspekt, který se rodí; a vidíme také, že je zde aspekt, který se nerodí. Ten aspekt, který stárne; a ten aspekt, který nepodléhá stárnutí. Ten aspekt, který je nemocný; a také ten, který nepodléhá nemoci. Ten aspekt, který umírá; a rovněž ten, který neumírá. Tomu se říká poznání změny příslušnosti (gótrabhú-ňána), jež vidí obě strany, jako kdyby mělo dvoje oči. Ať se podíváme na kteroukoliv stranu, jasně ji vidíme, ale neprodléváme na žádné straně. Prostě vidíme věci v jejich pravé povaze jako formace, které se musí zrodit, zestárnout, onemocnět a zemřít. Tyto čtyři skutečnosti učinily arahanty z mnoha lidí, kteří o nich uvažovali a nahlédli jejich pravou povahu, čímž se oprostili od veškeré nevědomosti.

Povaha těla je taková, že plyne jedním směrem – k rozkladu –, ale mysl s ním nemusí plynout. Mysl může kráčet k cíli podle své síly. Kdo má hodně síly, ten dojde daleko. Kdo ulpí na zrození, bude se muset zrodit. Kdo ulpí na stárnutí, bude muset stárnout. Kdo ulpí na nemoci, bude muset onemocnět. Kdo ulpí na smrti, bude muset zemřít. Ale ten, kdo neulpí na zrození, stárnutí, nemoci a smrti, dosáhne stavu, který se nerodí, nestárne, nepodléhá nemoci ani neumírá. O takovém člověku lze říci, že nalezl poklad ušlechtilého bohatství ve zrození, stárnutí, nemoci a smrti. Takový člověk se nemusí bát chudoby. I když naše tělo může zestárnout, naše mysl nestárne. Má-li tělo onemocnět a zemřít, nechť onemocní a zemře, ale naše mysl neonemocní, naše mysl nezemře. Mysl arahanta je taková, že i kdyby mu někdo rozštípl hlavu, jeho mysl by nepocítila žádnou bolest.

* * *

Je-li mysl zapletená do světa, nutně se střetne s nepříjemnostmi; a když se s nimi střetne, bude se otřásat a pohybovat sem a tam, tak jako kulatý valoun ve velké hromadě kamenů. Ať jsou tedy druzí lidé sebelepší nebo sebehorší, neprodléváme u toho svou myslí, abychom nenechali vyvstat pocitům libosti a nelibosti. Odložte to zcela stranou jako jejich záležitost, a vůbec se tím nezabývejte.

* * *

Pět překážek (nívarana) je jako pět nemocí, které zachvacují mysl a zažírají se do ní, následkem čehož mysl zeslábne a ochabne. Ten, kdo má hluboké soustředění, dokáže vymýtit všechny tyto neduhy. Takovýto člověk se těší plnosti těla i mysli – svobody od hladu, chudoby a nouze – a nemusí hledat dobro u nikoho jiného.

Získáme tím tyto výsledky: (1) Nabydeme ušlechtilého bohatství. (2) Pokud by byl Buddha ještě naživu, byl by jistě potěšen, tak jako otec, jehož syn dosáhl bohatství a soběstačnosti, se už o něj nemusí starat a může v klidu spát.

Abych to shrnul: Světské bohatství je to, co podporuje sílu těla; ušlechtilé bohatství je to, co podporuje sílu mysli. Nechť tedy všichni uplatňujeme toto učení v praxi, cvičíme se a očišťujeme své myšlenky, slova a činy, tak aby byly neposkvrněné a mohly dosáhnout úrovně ušlechtilého bohatství, což tvoří stezku k nejvyšší blaženosti: nibbáně.


 





 

6. února 1956

aniččá vata sankhárá uppáda-vaja-dhamminó
uppadždžitvá nirudždžhanti...

(Nestálé jsou veškeré formace, podrobené vzniku a zániku;
když vznikly, opět zaniknou...)


Dhamma, z jednoho hlediska, je prostředek k zušlechťování mysli, k jejímu očišťování. Z jiného hlediska jsme Dhammou my sami. Každá část našeho těla je součástí světa, a svět je záležitostí Dhammy. Ale to není podstata Dhammy. Podstata Dhammy leží v naší mysli.

* * *

Všechno dobré a prospěšné pochází z našich vlastních myšlenek, slov a činů. Dobro pocházející z našich slov a činů, jako například štědrost a ctnost, leží jen na hrubé či střední úrovni. Nejvyšší úroveň, dobro pěstované v mysli, náleží do oblasti meditace. Z tohoto důvodu je nejdůležitější porozumět záležitostem mysli.

Mysl má dvě stránky: ten aspekt, který se rodí a umírá, a ten aspekt, který se ani nerodí, ani neumírá. Pokud mysl lpí na formacích (sankhárá), bude se nutně rodit a opět umírat. Avšak mysl, která doopravdy vidí a jasně poznává veškeré formace, je může nechat jít, a proto se už nebude ani rodit, ani umírat. Chceme-li překonat utrpení a strast – nerodit se a neumírat –, pak musíme nejprve porozumět pravé povaze formací.

Formace, jak se projevují ve skutečnosti, lze rozčlenit do dvou druhů: formace na úrovni světa, a formace na úrovni Dhammy. Oba druhy mají svou realitu, ale jsou to věci, které vznikají a opět zanikají. Proto Buddha řekl: „aniččá vata sankhárá...“ – což znamená: „Všechny formace jsou nestálé...“ –, jelikož oba druhy těchto formací začínají vznikem, pak se mění, a nakonec se rozpadají. Ten, kdo dokáže soustředit svou pozornost, aby jasně nahlédl tento jev, ovládl svou mysl a porozuměl všem formacím, jistě dosáhne osvobození od veškerého utrpení a strasti.

Formace na úrovni světa jsou věci, které lidé vytvářejí a vyvolávají, jako je například majetek, postavení, slast či chvála. Pokud jde o formace na úrovni Dhammy, máme je všichni v rovné míře, ať je zkrášlujeme či nikoliv – tj. prvky (dhátu), khandhy a smysly (ájatana).

Formace na úrovni světa i na úrovni Dhammy jsou jako měnící se barvy na filmovém plátně. Objevují se a mizí. Zelená. Červená. Žlutá. Bílá. Jedna střídá druhou. Pokud je sledujeme, naše oči se jim musí přizpůsobit, aby je mohly sledovat – a díky tomu vznikají nedorozumění. Přilne-li naše mysl k těmto formacím, objeví se pocity libosti a nelibosti. Změní-li se k lepšímu či k horšímu, naše mysl se změní podle nich – a tak získává rysy nestálosti, strastiplnosti a ne-Já.

Z jiného hlediska lze formace rozdělit do dvou skupin: ty, k nimž se váže mysl, jako například lidé či zvířata; a ty, k nimž se neváže žádná mysl, jako třeba stromy. Já však nesouhlasím s touto obvyklou interpretací, co se týče formací, k nimž se neváže žádná mysl. Vezměte si třeba schodiště v této hale: Řeknete-li, že se k němu neváže žádná mysl, tak si zkuste vzít kladivo a rozbít ho a uvidíte, jestli se někdo ozve. To samé platí pro pole – zkuste zasadit rýži na cizím poli – nebo pro banánovníky a jiné stromy v sadech: Zkuste vzít mačetu a pokácet je, abyste viděli, zda vás jejich majitel za to nechá zavřít či ne. Ke všemu na světě, co je ovlivněno ulpíváním, se váže nějaká mysl. Pouze k planetě Mars, na kterou ještě lpění nedosáhlo, se neváže žádná mysl. Ke všem formacím se váže nějaká mysl – s výjimkou arahantů, k nimž se neváže žádná mysl, protože nejsou připoutáni k naprosto žádným formacím.

Připoutanost k formacím je zdrojem utrpení, neboť všechny formace, jak jsme již řekli, jsou nestálé. Jen když necháme formace jít a nebudeme je uchopovat, můžeme zakusit štěstí a blaženost – blaženost ve smyslu Dhammy, která je chladivá, klidná, pevná a neměnná. Blaženost v běžném světském smyslu se podobá sezení na židli: Budeme se cítit pohodlně, jen když se židle zrovna nekymácí. Jsou dva druhy kymácení mysli: přirozené kymácení a to, které závisí na záměru a jeho plodu. Kolikrát za den se naše mysl kymácí? Někdy se kymácí kvůli přítomným záměrům, jindy kvůli záměrům v minulosti, ale my přesto nevíme, jak dochází k tomuto kývání. Toto je avidždžá, nevědomost, která vytváří mentální formace.

Druhou stranou tohoto všeho je „nezformované“ (visankhára). Co je to „nezformované“? Žádné kymácení, žádná změna, žádné zanikání: to je ono „nezformované“. Formace se mění, ale naše mysl se nemění. Formace jsou strastiplné, ale naše mysl nestrádá. Formace jsou ne-Já, ale naše mysl není ne-Já. Formace, k nimž se neváže žádná mysl: toto je nezformované.

Většina z nás má pouze ty vědomosti, které nám poskytuje šestero učitelů – smysly zraku, sluchu, čichu, chuti, hmatu a představivosti – jež jsou zdrojem změny, nejistoty, nevědomosti a formací. Měli bychom proto uzavřít tyto smysly, neboť formace nejsou s to uvidět jiné formace. Teprve když se dostaneme na druhou stranu, tak skutečně uvidíme.


 





 

27. srpna 1956

Účelem sezení v meditaci je odetnutí rozličných myšlenek, které zaměstnávají naši mysl. Čím více těchto myšlenek odetneme, tím lehčeji se budeme cítit. Všechna břemena, jež obtěžkávají naši mysl – stres a napětí –, postupně zmizí.

* * *

Dobro nepochází z pojmů. Pojmy minulosti a budoucnosti překážejí a škodí našemu dobru. Buddha řekl:

atítam nánvágamejja      nappatikankhé anágatam
paččuppannaňča jó dhammam      tattha tattha vipassati

„Pokud nezabíháme do minulosti a nestaráme se o budoucnost
a soustředíme se jen na přítomný okamžik, pak uvidíme pravdu Dhammy.“

Pojmy, i když se týkají Dhammy, jsou formace, neboť spadají do oblasti mentálních konstrukcí. Jsou tři typy mentálních formací: (1) Přemýšlíme-li dobrým způsobem, říká se jim záslužné formace (puňňábhisankhára). (2) Přemýšlíme-li špatným způsobem, říká se jim nezáslužné formace (apuňňábhisankhára). (3) Přemýšlíme-li způsobem, který není ani dobrý, ani zlý, nazývají se neochvějné formace (ánéňdžábhisankhára) či avjákata – neutrální, neurčité. Slovo ánéňdžábhisankhára má ve skutečnosti vyšší význam, protože označuje čtyři stupně nehmotného pohroužení (arúpa-džhána). Avjákata označuje takové věci, jako je uvažování o tom, zda se mám najíst či se jít vykoupat, což je zcela mimo oblast dobra a zla. Všechny tyto formace pocházejí z nevědomosti a zaslepenosti. Jsme-li skutečně inteligentní a pozorní, neměli bychom je smýšlet.

* * *

Odetnout pojmy znamená nechat naše mentální formace ustat, nechat naše myšlenky zaniknout. Sedíme v meditaci a utišujeme naše tělo a mysl. Je-li tělo klidné, mysl se rovněž zklidní. Je-li srdce naplněno mírem, mysl se jím také naplní. Soustředění nabývá na síle. Mysl se stává zřetelnější. Mentální formace zmizí, ale mysl je nadále přítomna, dobro je stále přítomno. V nibbáně nic nemizí, nic není zničeno, kromě nevědomosti.

* * *

Když mentální formace a nevědomost zmizí, vyvstane poznání. Například poznání svých minulých životů: Vidíme rodokmen této mysli – její minulé existence. Poznání smrti a znovuzrození: Známe dobré a zlé činy druhých lidí, jak umírají a jsou znovuzrozováni. Mysl, která díky cvičení soustředění dosáhla zralosti, se podobá zralému mangovému semenu, které v sobě obsahuje celý svůj rod, své předky i své potomky. Když ho zasadíte, vyrazí z něj opět kořínky, stonek, větve, listy, květy a další plody. Mysl, která ještě nedosáhla zralosti, je jako semeno nezralého manga, jež spadlo ze stromu. Zasadíte-li ho, neporoste. Místo toho jen v zemi shnije. Jelikož není ještě zralé, nedokáže v sobě shromáždit své předky a své potomky.

Lidem, kteří takto znají své vlastní zrození a smrt, nic nechybí. Co jim nechybí? Nechybí jim zrození. Seznámili se s vlastními zrozeními, jimiž prošli v tolika minulých životech a stavech existence – až jsou z toho všeho unaveni a nechtějí se už znovu zrodit. Avšak lidé, kteří ještě nevědí, kteří ještě nemají toto poznání, mají pořád pocit, že jim něco chybí. Chtějí se opět zrodit, a tak znovu a znovu vytvářejí zrození. Co se týče těch, kteří mají toto poznání, těm už to stačilo, ti už vědí, oč jde. Nevytvářejí už žádné další zrození či stavy bytí. Vše, co je dobré, uchovávají v sobě, jako kdybychom zralé mangové semeno umístili do vitríny, či jako bychom oloupali jeho tvrdou skořápku a schovali jsme ho do skříně. Nikdo ho teď již nebude moci zasadit, a my ho můžeme vyndat ven a prohlédnout si ho, kdykoli se nám zachce.

Cvičit mysl tak, aby dosáhla vyšší úrovně, je vrcholem všeho dobrého a prospěšného. Povznést svoji mysl je jako přijít sem nahoru do meditační haly a usadit se tu. Když se zdvihneme nad úroveň země, unikneme tím dešti, slunečnímu žáru a mnoha jiným nebezpečím. Nemohou nás kupříkladu pokousat ani poškrábat psi. Nebo to lze přirovnat k vrcholku vysoké hory. Nic špinavého a nečistého se neudrží na vrcholku hory. Ať je to déšť, rosa či mlha, když spadnou na vrcholek, musí stéci dolů do nížiny a nakonec do moře. Voda nemůže zůstat nahoře v loužích. Zároveň ze všech čtyř stran fouká čerstvý vánek, který udržuje vrcholek suchý a odstraňuje z něj vlhkost. Nebo to lze přirovnat ke špičce vysokého stromu. Většinou nikdo – člověk ani zvíře – nemůže potřísnit špičku stromu močí nebo výkaly, nemůže ji nijak znečistit. A jelikož spička stromu je vysoko, jeho květy a plody se rovněž rodí vysoko. Ten, kdo by chtěl utrhnout nejvyšší listy nebo zničit plody a květy, se asi pěkně zapotí, protože vylézt až nahoru není vůbec snadné. Právě tak, když jsme naplnili svou mysl tím, co je dobré a prospěšné, pak ať nás lidé chválí nebo kritizují, nebudeme si z toho chtít cokoliv brát. Budou-li říkat, že jsme špatní, okamžitě se to vrátí zpět k nim. A to, co je uvnitř nás skutečně dobré, zůstane beze změny jako předtím. Člověk, jehož mysl je naplněna dobrými a prospěšnými věcmi, se podobá někomu, jehož žaludek je plný jídla, a je už proto uspokojen a nechce dál jíst, prostý hladu i touhy. I kdyby mu nabízeli ten nejlahodnější pokrm, nevezme si ani kousek. Či dá-li mu někdo jed, ani se ho nedotkne. Jinými slovy, už se nazajímáme o dobro a zlo pocházející od jiných lidí. Staráme se jen o to dobro, které budujeme uvnitř nás samých.

Zaslepení lidé si myslí, že dobro a zlo jsou věci, které musíme získat od jiných lidí, a ne že pocházejí z našeho nitra. Takoví lidé jenom zavírají oči a pokračují ve svém tápání. Vůbec si neuvědomují to dobro, které leží v nich samých, jako člověk, který hledá mangovník a neví, že mangovník je obsažen v semeni manga. Jakmile si to však uvědomíme, stačí semeno zasadit a zanedlouho z něj vyraší kořínky a stane se z něj strom, s listy a větvemi, květy a plody, z nichž opět vyrostou stovky nových stromů. Za krátkou dobu se z nás stanou milionáři, protože i malá manga velikosti palce již vynášejí nějakou cenu. Lidé kupují a prodávají manga, když jsou ještě nezralá, když jsou polozralá, úplně zralá či dokonce přezrálá. Někdy můžete prodat i napůl shnilá manga, byť za menší cenu než čerstvé plody.

* * *

Lidé, jejichž mysli ještě nedosáhly vyšší úrovně, při setkání s kritikou obvykle ulpívají na této kritice a pořád si ji vnitřně omílají. Většinou si o sobě myslíme, že jsme inteligentní, a přesto krmíme své mysli špatnými náladami a myšlenkami. Špatné nálady jsou jako zbytky jídla a kosti, které jiní lidé vyplivli. Jsme-li skutečně chudí a ubozí, takže musíme prosit druhé lidi o jídlo, měli bychom se živit jejich dobrými náladami, které jsou jako jídlo, jež nikdo nevyplivl. Ale i pak jsme pořád ještě chudáci, hloupí a nevědomí, protože ačkoliv máme pravé dobro ve svém nitru, stále se honíme za dobrem a zlem druhých lidí. To je nesprávný přístup. Správný přístup je takový, že ať ostatní říkají cokoliv, my to prostě necháváme být. Měli bychom nahlížet jejich slova jako jejich majetek, a nikoliv náš. To dobro, které sami rozvíjíme, musí zůstat v nás. Je to jako červivé mango: Inteligentní člověk sní pouze zdravou část a zbytek nechá červům. Jinými slovy, držte se stranou od červů. Takováto inteligence je znakem lidské bytosti – tj. bytosti s povznešenou myslí –, jako když vyjdeme po schodech sem do meditační haly a unikneme tak kočkám a psům, kteří by nás jinak obtěžovali. Tady na nás nemohou skákat a poškrábat nás. Ale sedíme-li dole na zemi, jsme vystaveni slunci a dešti a všem možným rušivým vlivům. Jsme pohromadě s mudrci i s pošetilci. Když moudří lidé praktikují Dhammu, musejí si umět vybírat a volit jen to, co je dobré. Takoví lidé nedopustí, aby se jejich mysli živily něčím zkaženým, protože zkažené věci, pokud je jíme, mohou být jedovaté a nebezpečné. Jíme-li však dobré věci, nemohou nám nikterak uškodit. Mohou nám pouze prospět.

* * *

Dobro, zlo, čistota – všechny pocházejí z nás samých. Buddha proto učil, že každý z nás má svou vlastní kammu. To, co o tom řekl, je naprostá pravda. Nelze s tím jakkoliv polemizovat. „Kamma“ znamená dobré a zlé činy pocházející z našich záměrů. Záměry jsou myšlenky, jež pocházejí z mysli, která je proto zdrojem záměrů a kammy, neboť mysl je tím, co myslí a co vydává rozkazy. Je-li nějaký záměr nepoctivý a nedobrý, čin z něj plynoucí je špatná kamma a bude mít za následek utrpení. Je-li záměr správný a poctivý, čin z něj plynoucí je dobrá kamma a jeho následkem bude štěstí. To, zda budeme trpět nebo zakoušet štěstí, zda budeme dobří nebo špatní, čistí nebo nečistí, proto závisí na našich vlastních činech a záměrech, a nikoliv na tom, co pro nás může udělat někdo jiný. Když toto pochopíme, nebude již přítomen žádný zmatek.


 





 

26. července 1956

Snažte se být bdělí a pozorní, když sledujete vdech a výdech. Nezapomínejte na to, co děláte, a nenechávejte se ničím rozptýlit. Opusťte všechny myšlenky týkající se minulosti a budoucnosti. Tiše si v duchu opakujte „buddhó“, „bud“ při vdechu a „dhó“ při výdechu, dokud se mysl neustálí a neutiší. Pak můžete přestat s opakováním meditačního slova a místo toho sledujte samotné dýchání, zda je rychlé či pomalé, dlouhé či krátké, těžké či lehké, široké či úzké, hrubé či jemné. Držte se takového druhu dýchání, které je příjemné. Pozměňte dýchání, jež je nepříjemné, tak aby plynulo snadně a lehce, za použití své schopnosti rozlišování (dhamma-vičaja-sambodždžhanga). Když takto pozměňujete způsob dýchání, není již třeba opakovat slovo „buddhó“.

Musíte dohlížet na svou mysl, aby se netoulala, neochabovala a nezabývala se vnějšími záležitostmi. Udržujte svou mysl klidnou, bezstarostnou a nezaujatou, jako kdybyste tu seděli úplně sami. Nechte dech proniknout do všech částí těla, od hlavy až po konečky prstů, vepředu, vzadu, do nitra žaludku, skrze celé útroby, podél žil a tepen, a ven všemi póry. Dýchejte dlouze a zhluboka, aby dech naplnil celé tělo. To se pak bude cítit lehce, otevřeně a prostorně, tak jako houba nasáknutá vodou: když ji zmáčkneme, voda vyteče snadno a bez nejmenších zábran.

Nyní se tělo cítí lehce a pohodlně. Mysl je jako chladná voda v zemi, jež proniká ke kořenům stromů a dodává jim čerstvé živiny. Mysl je přímá a pevná, nenaklání se nalevo ani napravo, dopředu ani dozadu. Jinými slovy, nehoní se za žádnými myšlenkami či vnějšími záležitostmi.

Pojmy jsou zdrojem mentálních formací (sankhárá). Mysl se zaměří na nějakou záležitost v minulosti či budoucnosti, a pak ji začne rozebírat jako dobrou či špatnou, libou či nelibou. Vidíme-li něco jako dobré, těšíme se z toho a vítáme to, což je projev nevědomosti. Nahlížíme-li něco jako špatné, jsme z toho rozmrzelí, což zatemňuje a poskvrňuje mysl, která je potom neklidná a popuzená: to je zlovůle. Věci, které narušují klid a pohodu mysli, jsou označovány jako překážky (nívarana) – mentální formace, jež brzdí rozvoj našeho soustředění. Proto je musíme všechny rozptýlit.

Mentální formace, pokud se naše myšlení točí v rámci světa, jsou světskými formacemi. Pokud uvažujeme v rámci Dhammy, jsou to formace na rovině Dhammy. Oba druhy pramení v nevědomosti (avidždžá). Když je tato nevědomost rozptýlena, na jejím místě vyvstane jasné vědění (vidždžá). Musíme se proto snažit prohloubit sílu našeho soustředění, dokud se všechny formace nerozplynou; potom zmizí také nevědomost a bude nahrazena jasným věděním.

Toto vědění je totéž co porozumění (paňňá). Pochází z nitra naší mysli a nikoli od našich učitelů. Vyvstává v klidné mysli zaměřené na jevy v přítomném okamžiku. Toto vědění je velmi hluboké, ale má stále světský (lókija), nikoli nadsvětský (lókuttara) charakter, neboť jde o formu porozumění závislou na pojmech a domněnkách. Je stále spjaté se stavy bytí a zrození.

Naše vědění se může obrátit směrem do minulosti, když nahlédneme své předchozí stavy bytí, v nichž jsme se zrodili. To se nazývá poznání svých minulých životů. Nebo se naše vědění může obrátit do budoucnosti, když uvidíme, jak se jiní lidé znovuzrozují a umírají. To se nazývá poznání smrti a znovuzrození. Oba tyto druhy vědění jsou stále ovlivněny lpěním. Proto se mysl nadále přiklání na tu či onu stranu v závislosti na pocitech libosti a nelibosti, což poskvrňuje náš vhled.

Někteří lidé, když nahlédnou dobré stavy bytí a zrození ve své minulosti, jsou potěšeni, nadšeni a zaujati různými věcmi, které vidí. Pokud se střetnou s něčím, co není příliš dobré, naplní je nelibost a nespokojenost. Tak tomu je, dokud mysl stále lpí na svých stavech bytí a zrození. Když se těšíme z věcí, jež nám připadají dobré či uspokojivé, následujeme tím stezku sebezalíbení. Když se stavíme proti věcem, jež se nám jeví jako špatné či neuspokojivé, následujeme tím stezku sebetrýznění. Oba tyto postoje se odchylují od správné stezky, správného názoru.

Minulé a budoucí záležitosti, i když se týkají Dhammy, jsou stále jen mentální formace, a proto jim nelze důvěřovat. Musíme tedy posílit naši mysl za pomoci soustředění, tak aby dokázala překonat tyto světské druhy porozumění. Mysl pak pokročí směrem k vyššímu, nadsvětskému porozumění – vědění, jež osvobodí mysl od ulpívání. Toto je cesta správné bdělosti (sammá-sati). Když se dozvíme dobré či špatné věci o nás samých či o druhých, neupadneme do stavů libosti či nelibosti. Cítíme pouze rozčarování a ztrátu veškerého zaujetí nad tím, jak se bytosti ve světě rodí a umírají. Vidíme to jako něco nesmyslného a bezpodstatného. Pocity libosti a nelibosti v nás ustanou. Přestaneme lpět na sobě samých a na všem ostatním. Mysl je nyní vyvážená, nezaujatá a nestranná. To se nazývá „šestičlenná vyrovnanost“ (čhalangupékhá). Necháme být věci, které se dějí, které vidíme či poznáváme; necháme je plynout jejich přirozenou cestou, aniž bychom se do nich zaplétali. Mysl pak postoupí k osvobozujícímu vhledu.

Nyní musíte ještě více upevnit sílu své mysli, dokud neopustí veškeré lpění, i na poznáních, k nimž dospěla. Vědění je teď pouze vědění, vidění je pouze vidění. Mysl zůstává nezaujatá. Nenechte ji plynout za svým poznáním směrem navenek. Prostě víme, a tím to končí. Vidíme, a tím to končí. Nechytáme se těchto věcí, jako kdyby byly naše. Mysl pak bude naplněna vnitřní silou a dosáhne utišení – nezaujatá, nezávislá na čemkoli jiném.

Formace zmizí a co zbývá, to je prostý fenomén Dhammy: prázdnota. Tomu se říká nezúčastněnost (atammajatá) či osvobození (vimutti). Mysl je oproštěná od světa a je nesena proudem Dhammy, nepohybuje se nahoru ani dolů, dopředu ani zpět, nestoupá ani neklesá. Mysl je jako kůl pevně zaražený do země. Je-li k němu provazem přivázán strom, který je pak poražen, provaz se přetrhne, ale kůl zůstává nepohnutý. Mysl je podobně neochvějná, žádný předmět ani záležitost jí nedokáží pohnout. Taková je mysl ušlechtilého žáka (arija-sávaka), oproštěného od mentálních zákalů a nečistot.

Ten, kdo bude cvičit svou mysl tímto způsobem, dospěje k uspokojení, klidu a bezpečí, bez jakýchkoli problémů či potíží. Tento stručný návod může kdokoli použít ve své praxi, chce-li dosáhnout osvobození od strasti a utrpení ještě v tomto životě. Zájem o tyto věci nám bude ku prospěchu i v budoucnosti.


 





 

22. září 1956

Když sedíte v meditaci se zavřenýma očima, zavřete pouze svá víčka. Nevypínejte své oči jako ve spánku. Vaše optické nervy musí být nadále aktivní a střízlivé, jinak pomalu usnete.

Zaměřte se na svůj vnitřní meditační předmět – „vdech a výdech“ –, a pak ho spojte se svým vnějším meditačním předmětem – „buddhó“, stavem probuzení, což je jedna z vlastností Buddhy.

Když dokážete pohodlně sledovat svůj dech, nechte ho proniknout celým tělem, dokud se nebudete cítit lehce a uvolněně. Tím udržujete správnou kvalitu při své praxi soustředění (samádhi). Když ustálíte svou mysl tak, že se neodchyluje od dechu, udržujete tím správný předmět; a když bděle, bez přerušení opakujete své meditační slovo, udržujete tím správný záměr. Je-li vaše mysl obdařena těmito třemi faktory, lze říci, že praktikujete meditaci.

Jakmile nasměrujeme svou mysl takovýmto dobrým směrem, nedobré věci, překážky (nívarana), se začnou vkrádat do naší mysli. Překážky lze roztřídit do pěti skupin. My teď ale nebudeme hovořit o jejich názvech, pouze popíšeme jejich obecnou povahu. (1) Překážky jsou věci, které znečišťují a zanášejí mysl. (2) Činí mysl temnou a kalnou. (3) Zabraňují mysli v tom, aby byla plně obdařena faktory meditace.

Překážky pocházejí z vnějších záležitostí, kterým se mysl začne věnovat, když je oslabena naše vnitřní základna. To znamená, že mysl nedokáže setrvat u svého předmětu. Jako když plastový šálek plave na hladině vody v sudu: není-li ničím zatížen, bude se kymácet a naklánět na tu či onu stranu. Kymácení mysli umožňuje překážkám, aby pronikly dovnitř a rozhoupaly naši mysl.

Měli bychom vědět, že když se mysl začne naklánět, může se klonit dvěma směry. (1) Může se zaměstnávat myšlenkami, jež se týkají věcí v minulosti, ať už se odehrály před dvěma hodinami či kdykoli od doby našeho prvního nádechu. Toulavé myšlenky tohoto druhu pro nás mohou mít dvojí význam. Buď se týkají světských záležitostí, našich vlastních či jiných lidí, dobrých či špatných, anebo se pohybují v rámci Dhammy, tj. dobrých či špatných věcí, jež se odehrály a které jsme zaznamenali. (2) Jinak se naše mysl může obrátit k myšlenkám na budoucnost, jež se týkají téhož – našich záležitostí či jiných lidí, dobrých či špatných, světských či nazíraných z hlediska Dhammy.

Když se naše mysl začne takto kymácet, bude to mít dva možné následky: uspokojení či neuspokojení, nálady upadající do sebezalíbení či do sebetrýznění. Proto musíme držet naši mysl v přítomném okamžiku, tak aby překážky nemohly proniknout dovnitř. Ani potom však nebude mysl naprosto vyvážená. Stále se bude do jisté míry naklánět. Toto naklánění není nutně něco špatného (pokud víme, jak ho použít), protože když se mysl takto vyklání, hledá nějaké místo, kde by se mohla usadit. Tomu se v páli říká sambhavésin. Musíme si proto najít nějaké meditační téma (kammatthána), na které se mysl může zaměřit, podobně jako filmové plátno, na něž jsou promítány obrazy, aby se jevily ostře a jasně. To zabrání vnějším záležitostem, aby se vkrádaly dovnitř.

Jinými slovy, cvičíme se v meditaci soustředěním mysli na jediné místo, totiž na dech. Když se zaměříme na dech, nazývá se to vitakka – jako když při vdechu opakujeme „bud“ a při výdechu „dhó“. Vyklánění mysli se nazývá vičára. Když začneme používat vičára, můžeme částečně opustit akt vitakka. To znamená, že přestaneme opakovat „buddhó“ a místo toho začneme pozorovat, jak je tělo ovlivňováno procesem vdechování a vydechování. Cítí se tělo při výdechu lehce a přirozeně? Cítí se při vdechu pohodlně? Pokud ne, snažíme se to zlepšit.

Je-li naše mysl zaměstnána tímto způsobem, nemusíme už používat „buddhó“. Nádech pronikne a nasytí celé tělo, spolu s kvalitami bdělosti a uvědomělosti (sati-sampadžaňňa). Když částečně opustíme vitakka – přestaneme-li opakovat „buddhó“ a pouze sledujeme průběh dechu –, akt rozvažování (vičára) se tím prohloubí. Naklánění mysli se tak stane součástí naší praxe soustředění. Vnější záležitosti utichnou. To, že „utichnou“, neznamená, že naše uši přestanou slyšet. V mysli však zmizí ono nutkání následovat vnější předměty, ať minulé či budoucí. Mysl je pevně usebrána v přítomném okamžiku.

Když se mysl takto ustálí, stane se neobyčejně vnímavou a dovednou. To není něco, co lze získat studiem či čtením knih. Pochází to z praktické zkušenosti, jako když vyrábíme hliněné tašky. Na počátku umíme jen smíchat hlínu s pískem a vyrobit obyčejné ploché tašky. Ale s postupem času se naučíme novým dovednostem: jak tašky pěkně vytvarovat, jak je učinit pevné a odolné. Můžeme dokonce vyrábět tašky různých odstínů a tvarů. Když je takto vylepšujeme a zkrášlujeme, naše výrobky se postupně stanou našimi učiteli.

Stejné je to s pozorováním dechu. Když sledujeme průběh dýchání, obeznámíme se s nádechem, s tím, zda se při něm cítíme pohodlně, jak učinit nádech pohodlným, jak učinit výdech pohodlným, jaký způsob dýchání vede k pocitu sevřenosti a napětí, jaký druh dýchání nás unavuje – neboť dech může mít čtyři podoby. Někdy je vdech dlouhý a výdech dlouhý, někdy je vdech dlouhý a výdech krátký, někdy je vdech krátký a výdech dlouhý, a někdy je vdech krátký a výdech krátký. Měli bychom tedy pozorovat, jak tyto čtyři druhy dechu probíhají tělem a jak prospívají srdci, plícím a jiným částem těla.

Když takto zkoumáme a rozvažujeme, bude naše mysl pod dohledem bdělosti a uvědomělosti. Vyvstane v nás soustředění, porozumění a vědění. Ten, kdo plně rozvine tuto dovednost, může dokonce dýchat bez použití nosu, skrze oči nebo uši. Na počátku praxe však musíme používat dýchání nosem, neboť tento dech je zřejmý. Nejprve se musíme naučit pozorovat zřejmý dech, než můžeme začít sledovat jemnější aspekty dechu v těle.

Energii dechu v těle lze rozdělit do pěti skupin: (1) Příchozí dech (ágantuka-vájas), jenž neustále plyne dovnitř a ven. (2) Energie dechu, která prodlévá v těle, ale může proniknout jeho různými částmi. (3) Energie dechu, která se točí na jednom místě. (4) Energie dechu, která se pohybuje sem a tam. (5) Energie dechu, která vyživuje nervy, žíly a tepny v celém těle.

Když se obeznámíme s různými druhy energie spojené s dýcháním a naučíme se je používat a ovlivňovat tak, aby prospívaly tělu, získáme tím důležitou dovednost. S nabývající zkušeností se dostaví výsledky: pocit naplnění a uspokojení pronikající celým tělem, tak jako benzín nasycuje každé vlákno v plášti benzínové lampy, která pak vydává jasnou bílou zář.

Vitakka je jako nasypání písku do síta. Vičára je jako prosívání písku. Písek v sítu je nejprve hrubý a hrudkovitý. Když ho však prosíváme, stane se jemnějším a jemnějším, až nám nakonec zbydou jen nepatrné částečky. Podobně je tomu, když zaměříme svou mysl na dech. Na počátku je dech hrubý, ale když používáme stále více vitakka a vičára, dech se postupně stane jemnějším, až pronikne do každého póru. Ólárika-rúpa: Objeví se příjemné pocity – cítíme se lehce, prostorně, uvolněně, bez bolestí – a naplní nás pocit příjemného osvěžení v duchu Dhammy, chladivý a něžný. Sukhumála-rúpa: Tento pocit radosti se bude jevit v podobě nepatrných částeček, jako shluk atomů tvořících vzduch a neviditelných prostému oku. Přestože se nyní cítíme pohodlně a uvolněně, tento závoj radosti pronikající tělem se může pro mysl stát novým místem zrození, a proto nemůžeme ještě říci, že jsme unikli strasti a utrpení.

Toto je jeden druh vědění, jež může být výsledkem praxe soustředění. Bude doprovázeno pocitem vnitřního osvěžení: pocitem lehkosti připomínajícím bavlnu. Tato lehkost je něčím velmi neobyčejným. Hínam vá: Hrubý pocit tělesnosti zmizí – panítam vá – a změní se v mnohem jemnější pocit, krásný a nádherný.

Tento typ krásy nemá nic společného s uměním či zkrášlováním zevnějšku. Je to krása ve smyslu zářivosti a projasnění. Osvěžující, něžná, klidná. Tyto vlastnosti vyvolají pocit nádhery v těle, nazývaný sóbhana, což je pocit nadšení a rozzářenosti pronikající všemi částmi těla. Prvky země, vody, žáru a větru v těle jsou vyvážené a nasycené. Tělo se jeví jako krásné, ale opět, není to krása ve smyslu umění. Toto vše se označuje jako paníta-rúpa.

Když tělo dosáhne plnosti a nasycení do této míry, čtyři tělesné prvky dospějí do stavu zralosti a zodpovědnosti ve svých příslušných oblastech a mohou být označeny jako mahábhúta-rúpa. Zem je zodpovědná za oblast země, voda je zodpovědná za oblast vody, vítr je zodpovědný za oblast větru a žár je zodpovědný za oblast žáru. Když všechny čtyři prvky takto dozrají a převezmou zodpovědnost za své záležitosti, můžeme to nazvat ólárika-rúpa. Prvky prostoru a vědomí rovněž dozrají. Je to jako kdyby dosáhly stavu dospělosti. Zralí a dospělí lidé, žijí-li pohromadě, se spolu jen málokdy přou či hádají. Naproti tomu děti se mezi sebou neustále hašteří. Dosáhne-li všech šest prvků stavu zralosti, zem nebude v rozporu s vodou, voda nebude v rozporu s větrem, vítr nebude v rozporu s žárem, žár nebude v rozporu s prostorem, prostor nebude v rozporu s vědomím. Budou žít pohromadě v míru a jednotě.

To je význam věty ékájanó ajam maggó sattánam visuddhijá: „Toto je sjednocená stezka k očištění bytostí.“ Všechny čtyři hmotné prvky dozrají v sjednoceném pocitu tělesnosti, čtyři v jednom. Když mysl nastoupí na tuto sjednocenou stezku, bude se moci dobře obeznámit se záležitostmi těla. Začne nahlížet tělo jako své dítě; mysl je jako jeho rodič. Když rodiče vidí, jak jejich dítě vyspělo a dozrálo, cítí se na ně pyšní. A vidí-li, že se teď dokáže postarat samo o sebe, mohou shodit se svých ramen břemeno starostí o něj. Teď již není třeba hovořit o překážkách, neboť mysl je pevně usebrána v soustředění a překážky nemají šanci vetřít se dovnitř.

Dokáže-li mysl takto opustit tělo, budou naše mysl i tělo naplněny vnitřní září, pocitem klidné radosti vzdálené světským rozkoším; tělo se cítí uvolněně a pohodlně, bez bolestí či únavy. Tato pokojná záře je podstatou vnitřního dobra (puňňa). Je to jako vodní pára, jež stoupá ze zmrzlých předmětů a shromažďuje se v podobě oblaků, které buď volně plují vysoko na nebi nebo padají v podobě deště. Podobně i onen chladivý pocit klidu se rozplyne v zářivý opar. Prvky země, vody, větru, žáru, prostoru a vědomí se změní v jakýsi mlžný opar, jenž je zdrojem „šestibarevné záře“ (čhabbanna-ransí).

Pocit tělesnosti bude jasný a zářivý jako pěkně uzrálá broskev. Síla tohoto jasu se nazívá světlo Dhammy (dhammó padípó). Když rozvineme tuto vlastnost, tělo se cítí pohodlně a mysl je probuzená a střízlivá. Zářivý opar, v němž se skrývá síla, se objeví v našem nitru. Když tato záře nabývá na síle, stane se zdrojem intuitivního vhledu, prostředkem poznání čtyř ušlechtilých pravd. Tato intuice se postupně prohlubuje až do bodu jasného vědění, což je poznání získané z praxe, nikoli převzaté odjinud.

Mysl takového člověka dosáhne kvalit Buddhy, Dhammy a Sanghy, jež vstoupí do jeho nitra a omyjí jeho srdce. O takovém člověku lze říci, že skutečně dospěl k útočišti u Buddhy, Dhammy a Sanghy. Kdokoli toto dokáže, je schopen plného probuzení (sambódhi), aniž by se musel zabývat mnoha jinými věcmi. Budeme-li opatrní, pozorní, vytrvalí, bdělí a obdaření vhledem, budeme schopni otevřít své oči a uši, tak abychom poznali všelijaké věci, a nebudeme se dokonce ani muset znovu zrodit a zase od začátku rozvíjet soustředění. Budeme-li však nedbalí, nepozorní a líní, nezbyde nám než se vrátit zpět a opět začít s praxí nanovo.

* * *

Cvičíme soustředění proto, abychom očistili své srdce od překážek (nívarana). Když překážky zcela utichnou, mysl dosáhne kvality vihára-dhamma, jež se stane jejím domovem. Pak se budeme schopni plně osvobodit od překážek a naše budoucí stavy zrození nebudou nižší než lidské. Nebudeme se muset znovu zrodit ve čtyřech bědných stavech (apája). Dosáhne-li mysl svého vnitřního domova, povznese se na nadsvětskou úroveň (lókuttara), vstoupí do proudu plynoucího k nibbáně. Pokud nebudeme líní a nedbalí, pokud vytrváme v našem meditačním úsilí, budeme se skutečně moci povznést nad světskou rovinu. Dosáhne-li naše mysl kvality „vstupu do proudu“ (sótápatti), nebudeme už nikdy muset klesnout do bědných stavů zrození.

Ti, kteří vstoupili do proudu (sótápanna), jsou jednoduše řečeno lidé, jejichž mysl je vybavena jistotou, ale stále v nich ještě vyvstávají určité druhy neočištěných myšlenek, ačkoli by se nikdy neodvážili pod jejich vlivem navenek jednat. Běžní nevědomí lidé, mají-li nějakou nečistou myšlenku, ji nechají působit v podobě slov a činů: zabíjení, kradení, atd. Přestože ti, co vstoupili do proudu, mohou mít v sobě nějakou nečistotu, nijak se to neprojevuje v jejich činech, tak jako rozzlobený člověk, který drží v ruce nůž, ale nejde s ním nikomu podříznout krk.

Běžní lidé většinou nedokáží vzdorovat svým nečistotám (kilésa). Musejí jednat pod jejich vlivem, když vyvstanou. Když například cítí hněv, neumějí se sním vypořádat. Nechají ho projevit se navenek, a jsou pak schopni opravdu ošklivých a nemorálních věcí. Ti, kteří vstoupili do proudu, ačkoli v sobě mají nějaké nečistoty, jim dokáží vzdorovat. Proč? Protože jsou obdařeni vnitřní sebekázní bdělosti (sati), která jim umožňuje rozlišit dobré od zlého.

Pohne-li se mysl dobrým směrem, jsou si toho vědomi. Pohne-li se nedobrým směrem, jsou si toho vědomi. Vidí, slyší, zakoušejí vůně nosem, chutě jazykem a dotyky tělem, stejně jako obyčejní lidé, ale nenechávají tyto věci vstoupit do svého srdce. Mají onu sebekázeň, jež jim umožňuje vzdorovat mentálním nečistotám, tak jako člověk běžící s miskou vody v rukou, aniž by rozlil jedinou kapku. I když ti, co vstoupili do proudu, mohou „jet na kole“ – tj. sedět, stát, kráčet, ležet, mluvit, myslet, jíst, otevírat či zavírat oči –, trvalá kvalita jejich srdcí tím není nijak narušena. Tato vlastnost už nikdy nezmizí, ačkoli se někdy může zachvět. Toto chvění je tím, co je vede k dalšímu znovuzrození. Budou však zrozeni v dobrých stavech bytí, jako lidé či božské bytosti.

Obyčejní lidé se rodí bez skutečného účelu či důvodu, a opakují to znovu a znovu. Ti, co vstoupili do proudu, však porozuměli významu zrození. Přestože zakoušejí zrození, nechají ho se rozplynout. Jinými slovy, nenásledují impulsy motivované nečistotami. Reagují slabě na nečisté impulsy a silně na dobré. Obyčejní lidé reagují silně na špatné impulsy a slabě na dobré. Například člověk, který se rozhodne vykonat dobrý skutek v klášteře: pokud ho někdo začne zesměšňovat a říkat, že do kláštera chodí jen staromilci či zoufalci, nejspíše od svého záměru upustí. Přestože ho pak jiní lidé budou přesvědčovat, aby šel a vykonal něco dobrého, nebude jim naslouchat. To je proto, že úroveň jeho mysli klesla velmi nízko.

Dobro nibbány, jako magnet, k sobě přitahuje srdce těch, kteří vstoupili do proudu, bez ohledu na to, kolik nečistých impulsů v nich ještě může vyvstat. Toto je popohání v jejich praxi, dokud nedosáhnou konečného cíle. Když dospějí k cíli, je to konec veškerého zrození, stárnutí, nemoci a smrti. Tělesnost ustane, pocity ustanou, vjemy ustanou, formace ustanou, vědomí ustane. Šest prvků rovněž ustane: zem, voda, vítr, oheň, prostor a vědomí – všechny ustanou. Prvky (dhátu), skupiny (khandha) a smyslové základny (ájatana) zcela ustanou. Žádné mentální označování se už teď nevztahuje ke khandhám. Mentální pojímání a označování je tím, co nechává khandhy vběhnout na scénu. Když toto označování ustane, nikdo už nikam neběží. Když se zastaví veškeré pobíhání, je to konec strkání a tahání, narážení a diskutování. Srdce si hledí samo sebe, v souladu se svou přirozeností.

Prvky, khandhy a smyslové základny jsou nezávislé v oblastech své působnosti a zodpovědné za své vlastní záležitosti. Nikdo nepřekračuje svůj vymezený rámec a nezasahuje na území druhého. Jak by pak mohlo docházet k nějakým problémům? Je to jako sirka ležící sama v krabičce: jak by mohla cokoli zapálit? Dokud její hlavička o nic neškrtne, nemůže vzniknout žádný oheň. To neznamená, že se v sirce neskrývá oheň. Je tam a vždy tam byl, ale dokud nepřilne k něčemu hořlavému, nevzplane.

Stejné je to s myslí, která už nelpí na nečistotách: tomu se říká nibbána. To je to nejvyšší dobro, nejvyšší cíl Buddhova učení a také náš nejvyšší cíl. Neučiníme-li pokrok v trojím cvičení – ctnosti, soustředění a porozumění –, nebudeme mít šanci dosáhnout tohoto vrcholu. Pokud však rozvineme tyto aspekty praxe v našem nitru, bude naše mysl obdařena poznáním a věděním, jež nás dovedou až ke konečnému cíli, k nibbáně.

* * *

Ušlechtilí žáci (arija-sávaka), jsou jako lidé, kteří chápou, že dešťová voda není nic jiného než pára, která pod vlivem slunečních paprsků stoupá z mořské hladiny, a pak se sráží v podobě deště. A proto dešťová voda je mořská voda, mořská voda je dešťová voda. Obyčejní nevědomí lidé (puthudždžana) jsou jako ti, kteří nevědí, odkud pochází dešťová voda. Domnívají se, že je někde nahoře na nebi, a tudíž pošetile čekají na to, až zaprší, když se chtějí napít. Nepřijde-li déšť, umřou žízní. To je kvůli jejich vlastní hlouposti. Nevědí, kde hledat nové zdroje – vlastnosti ušlechtilých –, a proto musí sbírat a jíst pořád ty samé staré věci. Točí se takto v koloběhu znovuzrozování, aniž by je napadlo hledat nějakou cestu ven z této hromady utrpení a strádání. Jsou jako červený mravenec, který obíhá dokola po obvodu proutěného koše, jenž měří necelé dva metry, jelikož neví, že koš je kulatý. Proto musíme znovu a znovu zakoušet zrození, stárnutí, nemoc a smrt.

Ušlechtilí žáci naproti tomu vidí, že všechno na světě je jen opakování stále téhož. Bohatství a chudoba, dobro a zlo, slast a strast, chvála a hana, atd. si jen vzájemně střídají místa, sem a tam. To je koloběh nečistot (kilésa-vatta), jenž mate nevědomé lidi. Svět sám se točí dokola: pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle a pak zase zpátky k pondělí. Leden, únor, březen, duben, květen, atd. až k listopadu a prosinci, a pak opět zpět k lednu. Rok krysy, buvola, tygra, atd. až k roku vepře a znovu zpátky k tomu samému roku krysy. Tak je tomu se vším: noc střídá den, den střídá noc. Noc není jistá; náš den je pro jiné lidi nocí, jejich den je zase pro nás nocí. Věci se takhle pořád mění. To je obíhající koleso světa (vatta-čakka), jež vede lidi s nedostatečným věděním k nedorozuměním a sporům.

Když ušlechtilí toto vidí, vede to u nich k ztrátě vášně (virága) a už nikdy se nechtějí zrodit v žádném světě, neboť existují všelijaké světy. Některé jsou ukrutně mrazivé, jiné zase žhavé, a žádné živé bytosti se tam nemohou zrodit. Některé jsou vystaveny pouze světlu slunce, jiné pouze světlu měsíce, a na některé nedopadá vůbec žádné světlo. Takové je poznání „znalce světa“ (lókavidú).

Měli bychom proto nad tím dobře zauvažovat. To, co považujeme za důvěryhodné, bychom pak měli používat ke cvičení našich srdcí, tak aby v nás vyvstaly ušlechtilé stezky a jejich plody (magga-phala). Nebuďte roztržití či nedbalí v čemkoli, čemu se věnujete, neboť život je jako kapka rosy na listu trávy. Jakmile se jí dotknou paprsky slunce, zmizí rychle a beze stopy.

Umíráme s každým nádechem a výdechem. Stačí jen trocha nepozornosti a náš život je u konce, neboť smrt přichází velmi snadno. Číhá na nás v každém okamžiku. Někteří lidé umírají, protože příliš spí nebo příliš jí, kvůli nedostatečné výživě, kvůli přílišnému chladu či horku, protože se příliš veselí nebo trápí. Někteří lidé umírají bolestí, jiní zase bezbolestně. Smrt může přijít i tehdy, když naprosto normálně sedíme a nic neděláme. Vidíte-li takto, že jste obklopeni smrtí po všech stranách, usilujte neúnavně v pěstování dobra jak na úrovni světa, tak na úrovni Dhammy.
 

 

Source : http://dhamma.wz.cz
 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net