DhammaTalks.net

 

Meditační instrukce

Adžán Man Bhúridattó
Přeložil Bhikkhu Gavésakó

Adžán Man Bhúridattó (1870-1949), jenž oživil meditační praxi v rámci thajské lesní tradice, po sobě kromě svých přímých žáků nezanechal velké množství psaných textů. Zde přeložené pasáže byly zaznamenány v posledních letech jeho života mnichy, kteří praktikovali pod jeho vedením. Jde o instrukce určené v první řadě mnichům, ale i ostatní meditující z nich mohou načerpat inspiraci pro cvičení své mysli a pokrok na stezce ke konečnému cíli.

––––––

Sačitta-parijódapanam étam buddhána-sásanam.
„Očišťovat svou mysl – to je učení Probuzených.“

Buddha, náš učitel, nehovořil o ničem jiném než o těle, řeči a mysli. Učil nás, jak cvičit naši mysl, jak ji používat ke zkoumání těla: to se nazývá nahlížení těla jakžto základ bdělosti (kájánupassaná-satipatthána). Měli bychom důkladně cvičit svou bdělost praxí rozjímání – tomu se říká zkoumání jevů (dhamma-vičaja, jeden z článků probuzení) –, dokud nedosáhne dostatečné síly. Když se bdělost v důsledku rozjímání rovněž stane článkem probuzení (sati-sambodždžhanga), mysl se sama od sebe ustálí ve stavu soustředění. Soustředění má tři úrovně. Ve chvilkovém soustředění (khanika-samádhi) se mysl usebere a ustálí na pevném bodě, setrvá tam pouze na krátký okamžik, a pak se z něj opět stáhne. V přístupovém soustředění (upačára-samádhi) se mysl usebere a ustálí na hlubší úrovni, kde nějakou dobu setrvá, než z ní vystoupí a zaměří se na nějaký mentální obraz (nimitta). V plném pohroužení (appaná-samádhi) se mysl ustálí a upevní na hlubší úrovni, kde se sjednotí a utiší s jasným uvědomováním tohoto stavu, obdařena pěti faktory džhány, jež se postupně zjemňují. Když cvičíme svou mysl tímto způsobem, tak ji zároveň povznášíme, jak se říká v pálijském verši:

Adhičitté ča ájógó étam buddhána-sásanam.
„Pěstovat vyšší stavy mysli – to je učení Probuzených.“

Rozjímání o povaze těla je meditační praxe, kterou moudří jedinci – včetně Buddhy – popisují mnoha způsoby. Například v Mahá-satipatthána-suttě o tom hovoří v rámci nahlížení těla jakožto základu bdělosti. Prvotní meditační témata (múla-kammatthána), jež učitel musí zmínit na začátku ordinační ceremonie, se týkají vlasů, chlupů, nehtů, zubů a kůže. V Dhammačakkappavattana-suttě se praví, že zrození, stárnutí a smrt jsou strastné. Všichni jsme se už zrodili, nebo snad ne? Pokud praktikujeme ve smyslu ópanajikó – tj. uvádíme-li tyto nauky do praxe rozjímáním ve svém nitru –, nemůžeme sejít z cesty, neboť Dhamma je akálikó, vždy přítomná bez ohledu na čas, a álókó, jasná dnem i nocí, ničím nezastřená a nezastíněná.

*****

Může se někdo stát buddhistickým mnichem, aniž by obdržel meditační instrukci? Můžeme jednoznačně říci, že ne. Každý učitel musí zmínit témata meditace novému kandidátovi, než mu předá žluté roucho. Jestliže tak neučiní, nemůže zastávat funkci učitele. Každý, kdo oblékl roucho buddhistického mnicha, musel tedy bezpochyby slyšet něco o meditaci.

Učitel popisuje pět meditačních témat: késá, vlasy; lómá, chlupy; nakhá, nehty; dantá, zuby; a tačó, kůži. Tato pětice meditačních témat končí kůží. Proč? Protože kůže je obzvláště důležitou částí těla. Každý z nás má kůži jako náš vnější obal. Kdybychom neměli kůži, naše vlasy, chlupy, nehty a zuby by nedržely pohromadě. Rozsypaly by se. Naše kosti, svaly, šlachy a ostatní části těla by nevydržely pospolu. Musely by se rozpadnout a rozdělit. Když v nás vyvstane zalíbení ve vztahu k lidskému tělu, je to kůže, která se nám líbí. Představujeme-li si tělo jako něco krásného a přitažlivého, oddáváme-li se náklonnosti, touze a žádosti po něm, je to založeno na naší představě kůže. Vidíme-li tělo, posuzujeme jeho pleť – světlou, červenou, tmavou atd. – na základě našich představ týkajících se barvy kůže. Kdyby tělo nemělo kůži, kdo by je vnímal jako krásné či přitažlivé? Kdo by jím byl okouzlen, nacházel v něm zalíbení či po něm toužil? Hleděli bychom na ně s odporem a znechucením. Kdyby nebylo zabaleno v kůži, svaly, šlachy a ostatní části těla by nedržely pohromadě a nemohly by vykonávat žádnou činnost. Proto říkáme, že kůže je obzvláště důležitá. To, že jsme naživu, je díky kůži. To, že pod vlivem nevědomosti vnímáme tělo jako něco krásného a přitažlivého, je díky kůži. Proto pětice meditačních témat končí právě kůží.

Budeme-li usilovně zkoumat povahu kůže, dokud ji neuvidíme jako něco odpudivého a v našem srdci nevyvstane jasný vhled do její neatraktivnosti, nahlédneme zároveň univerzální pravdy nestálosti, strastiplnosti a ne-jáství. To rozptýlí naše klamné dojmy krásy a přitažlivosti ve vztahu ke kůži. Už kolem ní nebudeme rozvíjet žádné představy či ji vnímat jako krásnou a přitažlivou, neboť jsme nazřeli její pravou povahu. Musíme dbát instrukcí našich učitelů a nebrat je na lehkou váhu, chceme-li nahlédnout tyto univerzální pravdy. Pokud nebudeme dbát instrukcí našich učitelů, nebudeme schopni rozptýlit svou nevědomost a místo toho upadneme do zajetí svůdných smyšlenek a představ, jež nás zapletou do koloběhu znovuzrozování.

Dostalo se nám už tedy dobrého ponaučení počínaje dnem, kdy jsme oblékli mnišské roucho. Není třeba hledat nic dalšího. Jsme-li stále ještě nejistí, hledáme-li pořád ještě něco dalšího, je to jen znak toho, že jsme zmatení a ztracení. Kdybychom nebyli zmatení, co bychom ještě hledali? Člověk beze zmatku nemá, co by hledal. Pouze zmatený člověk musí pořád něco hledat. Čím více hledá, tím více se ztrácí. Ten, kdo místo hledání prostě jen zkoumá to, co je již přítomno, jasně nahlédne onu skutečnost, která je prvotní a nehybná, oproštěná od pout a zákalů plynoucích z mentálních nečistot.

Nebyli to učitelé, kteří se usmysleli dávat tyto meditační instrukce novým kandidátům. Byl to samotný Buddha, jenž ustanovil pravidlo, podle něhož má učitel novému kandidátovi vyložit tato základní meditační témata, jež mají být předmětem jeho rozjímání. Jinak bychom nemohli říci, že jsme odešli z domova do bezdomoví, že jsme se zřekli laického života a cvičíme se za účelem dosažení osvobození. Náš mnišský život by byl pouhou přetvářkou. Ale jelikož Buddha ustanovil toto pravidlo, všichni učitelé pokračovali v této tradici až do dnešního dne. To, co jsme slyšeli od našich učitelů, není nesprávné: je to naprosto pravdivé. My jsme si však jejich učení nevzali k srdci. Zůstáváme nedbalí a zaslepení svojí vlastní vinou, neboť moudří jedinci jasně říkají, že toto učení je pravou stezkou k čistotě.

*****

Všichni jsme sem přišli, abychom se něco naučili, ze své vlastní vůle. Žádný z nás neobdržel zvláštní pozvání. A proto – jelikož jsme sem přišli za účelem cvičení – bychom se opravdu měli věnovat naší praxi, podle příkladu Buddhy a jeho zasloužilých žáků, arahantů. Na začátku byste měli rozjímat o všech čtyřech pravdách – zrození, stárnutí, nemoci a smrti –, jež byly předmětem rozjímání všech ušlechtilých jedinců (arija-puggala) před námi. Zrození: už jsme se zrodili. Co jiného je vaše tělo nežli hromada zrození? Nemoc, stárnutí a smrt náleží k této hromadě. Rozjímáme-li o těchto věcech ve všech čtyřech tělesných polohách – při meditaci vsedě, v chůzi, ve stoje či vleže –, mysl se usebere ve stavu soustředění. Sjednotí-li se pouze krátce, říká se tomu chvilkové soustředění (khanika-samádhi). Jinými slovy, mysl se ustálí na hlubší úrovni, a po krátké chvíli se z ní opět stáhne. Rozjímáte-li neúnavně, dokud se uvnitř či vně neobjeví mentální obraz (uggaha-nimitta) některé části těla, pokračujte ve zkoumání tohoto obrazu, až ho mysl opustí a usadí se na hlubší úrovni, kde nějakou dobu setrvá, než se z ní opět stáhne. Tento stupeň soustředění se nazývá přístupové soustředění (upačára-samádhi).

Pokračujte dále v rozjímání nad tímto mentálním obrazem, dokud se mysl pevně neustálí na hlubší rovině, kde se sjednotí na prvním stupni džhány. Když mysl vystoupí z tohoto stavu, zkoumejte znovu a znovu onen obraz, dokud ho nedokážete rozebrat na části jakožto patibhága-nimitta. Jinými slovy, rozjímejte o osudu těla po smrti: musí se rozpadnout a rozložit, až z něj zbydou pouze kosti. Zkoumejte tuto pravdu uvnitř – ve vztahu k vlastnímu tělu – i vně – ve vztahu k tělům druhých lidí. Vybavujte si jednotlivé části těla: „Tohle jsou vlasy...“, „Tohle jsou nehty...“, „Tohle jsou zuby...“, „Tohle je kůže.“ Kolik šlach je v těle? Kolik kostí? Měli byste být schopni tyto věci jasně vidět. Představujte si tělo, jak se znovu skládá dohromady – vsedě, ve stoje, v chůzi a vleže –, a pak opět umírá a navrací se do svého prvotního stavu: prvků země, vody, žáru a větru. Rozjímáte-li mnohokrát tímto způsobem uvnitř i vně, představujete-li si tělo krátce po smrti i dlouho po smrti, jak se o ně perou psi a supi, vaše mysl postupně získá intuitivní vhled v souladu s vašimi schopnostmi.

*****

V rámci jakých vlastností máme – podle slov Buddhy – založit své opevnění? Když nad tím zauvažujeme, tak zjistíme, že to musí být v rámci velkých základů bdělosti (mahá-satipatthána). Můžeme učinit přirovnání k světským záležitostem: Chce-li si válečník zajistit vítězství v bitvě, musí si nejprve vybudovat dobré opevnění. Má-li takovéto opevnění, může úspěšně odrazit nepřátelský útok; a může tam rovněž načerpat nové síly nutné k útoku na nepřítele, dokud nebude konečně poražen. Takové místo se nazývá opevnění a je obklopeno vysokými kůly, branami, příkopy a hradbami.

Tak je tomu rovněž v záležitostech Dhammy, když postavíme své opevnění na velkých základech bdělosti. Ti, kdo kráčí do bitvy s nepřítelem – mentálními nečistotami (kilésa) –, musí nejprve ustanovit svou bdělost v rámci těla, neboť emoce jako např. smyslná touha vyvstávají právě v těle a mysli. Jelikož pohled na lidské tělo dokáže mysl rozrušit, je zřejmé, že tělo je onou provokací, a proto je musíme zkoumat za účelem rozptýlení překážek (nívarana) a utišení mysli. Tento aspekt praxe byste měli pěstovat a rozvíjet co možná nejvíce. Jinými slovy, zkoumejte toto téma neúnavně a neustále. Když v mysli vyvstane obraz (uggaha-nimitta) některé části těla, učiňte tuto část těla základním tématem svého rozjímání. Není třeba přesouvat pozornost na jiné části těla. Myšlenky typu „Tuto část jsem již viděl, jiné části jsem ještě neviděl, a tak si je budu muset jít prohlédnout“ vás nikam nedovedou. I když zkoumáte tělo do té míry, kdy se rozdělí na jednotlivé částečky složené z prvků (dhátu) země, vody, žáru a větru – to se nazývá patibhága –, měli byste stále rozjímat nad původním obrazem, který vyvstal ve vaší mysli, dokud ho plně nezvládnete. Musíte znovu a znovu zkoumat totéž téma, jako když se učíte recitovat. Naučíte-li se nazpaměť nějakou rozpravu, ale nenamáháte se s jejím opakováním a procvičováním, neudrží se dlouho ve vaší paměti a vaše úsilí přijde nazmar, protože jste byli nedbalí a nezvládli jste ji. Totéž platí v oblasti zkoumání těla. Vyvstane-li mentální obraz některé části těla a vy ho necháte bez povšimnutí zmizet, aniž byste ho učinili předmětem opakovaného zkoumání, nepřinese vám to žádný užitek.

V textech naleznete mnoho zmínek týkajících se rozjímání o povaze těla, jako například v naší ordinační ceremonii. Učitel musí nejprve kandidátovi vysvětlit pět meditačních témat – vlasy, chlupy, nehty, zuby a kůži –, neboť jsou velmi důležitá. V komentáři k Dhammapadě se říká, že nezkušený učitel, který nevyloží svému žákovi praxi rozjímání o povaze těla, může poškodit jeho šanci na dosažení arahantství. Proto, až do dnešního dne, musí učitel nejprve vysvětlit pět meditačních témat.

Na jiném místě se říká, že není žádný takový Buddha či arahant, který by neučinil alespoň jednu část těla svým meditačním předmětem. Skupina pěti set mnichů jednou diskutovala o zemi – že v takové a takové vesnici je zem červená či černá apod. – a Buddha jim dal ponaučení v tom smyslu, že místo mluvení o vnější zemi by měli zkoumat vnitřní prvek země (pathaví-dhátu). Jinými slovy, měli by se věnovat zkoumání tohoto těla, tak aby jejich porozumění bylo pronikavé a naprosto jasné. Poté, co Buddha pronesl svou řeč, všech pět set mnichů dosáhlo plodu arahantství.

Z toho můžeme usuzovat, že rozjímání o povaze těla nelze podceňovat. Každý jedinec, jenž hodlá dosáhnout osvobození od utrpení a strasti, musí zkoumat toto tělo. Chceme-li nabýt veliké síly, musíme ji načerpat zkoumáním tohoto těla. I samotný Buddha, než dosáhl plného probuzení, začal zkoumáním dechu – a co jiného je dech nežli tělo?

Velké základy bdělosti, počínaje praxí nahlížení těla, jsou tedy naším opevněním. Když jsme si vybudovali dobré opevnění – tj. když jsme svou praxí zvládli principy velkých základů bdělosti –, měli bychom dále zkoumat věci z hlediska povahy jejich prvků, za použití metod jasného vhledu.

*****

Povahou všech dobrých věcí je to, že pocházejí z nedobrých věcí, tak jako nádherné lotosy vyrůstají z bláta, jež je špinavé a odpudivé; jakmile se však pozdvihnou nad úroveň bláta, jsou čisté a jasné – ozdoba hlavy hodná krále, jeho zástupce či některého z dvořanů – a nikdy se již nevracejí do bláta. V tom se podobají odhodlanému meditujícímu, jenž se oddává usilovnému snažení. Takový člověk musí zkoumat to, co je nečisté a odpudivé, má-li jeho mysl dosáhnout osvobození od všech nečistých a odpudivých věcí. To, co je „nečisté a odpudivé“, zde představuje tělo. Tělo je hromada nečistot, moči a výkalů. Věci, které jsou vyměšovány skrze vlasy, chlupy, nehty, zuby, kůži atd., jsou jen různé druhy výkalů. Spadnou-li do jídla, lidem se to hnusí. Takové jídlo se musí vyhodit, neboť ho nikdo nechce jíst. Tělo je navíc třeba neustále mýt a drhnout, abychom se s ním mohli ukázat na veřejnosti. Když ho nebudeme pravidelně mýt, bude kolem sebe šířit nepříjemný zápach a nikdo se nebude chtít zdržovat v jeho přítomnosti. Šaty a jiné předměty, dokud jsou mimo dosah těla, jsou čisté a přitažlivé, ale styk s tělem je okamžitě ušpiní. Pokud je čas od času nevypereme, nikdo se k nám nebude chtít přiblížit kvůli nepříjemnému zápachu.

Z tohoto můžeme vidět, že tělo je příbytkem moči a výkalů: asubha – nepřitažlivé, patikúla – odpudivé. Tak je tomu, dokud je ještě naživu; když z něj vyprchá veškerý život, je obtížné najít odpornější předmět. A tak od samého počátku všichni odhodlaní meditující systematicky zkoumají tělo, dokud ho plně nezvládnou. Než se jim vyjasní jeho povaha, zkoumají takovou část či aspekt těla, jež odpovídají jejich temperamentu, dokud se určitý tělesný aspekt neobjeví jako uggaha-nimitta. Zaměří se pak na onen aspekt, horlivě na něm pracují a rozvíjejí ho.

„Horlivě na něm pracují a rozvíjejí ho“ lze chápat následujícím způsobem: Když rolníci pěstují rýži, pracují na půdě, orají půdu a sejí rýži do půdy. Další rok znovu pěstují rýži v téže půdě. Nepěstují rýži ve vzduchu ani kdesi na oblacích. Pěstují ji pouze v půdě, a rýže pak naplní jejich sýpky sama od sebe. Když takto usilovně pracují na půdě, nemusejí prosit: „Rýže, ó rýže, kéž bys naplnila naše sýpky.“ Rýže je naplní sama od sebe. A i kdyby jí to zakázali: „Rýže, ó rýže, ne abys naplnila naše sýpky,“ jestliže dokončili svou práci na půdě, není pochyb o tom, že jejich sýpky budou nakonec plné rýže.

Podobně bychom my, odhodlaní meditující, měli často rozjímat o takovém aspektu těla, jenž odpovídá našemu temperamentu či se nejsnáze jeví našemu vnitřnímu zraku. Za žádnou cenu bychom neměli zanedbávat či opouštět tento bod. „Horlivě na něm pracovat“ se nevztahuje pouze na meditaci v chůzi. Měli bychom si udržovat bdělost a pamětlivost (sati), neustávat v našem zkoumání, ať jsme kdekoli a v kteroukoli dobu. Když sedíme, stojíme, kráčíme a ležíme, při jídle, pití, práci, mluvení a myšlení, bychom si vždy měli udržovat všezahrnující bdělost vůči přítomnému okamžiku: to znamená „horlivě na něm pracovat“.

Když jste takto prozkoumali povahu těla a jeví se vám jasně, měli byste se pokusit rozdělit ho na jednotlivé části, za použití vlastních metodických postupů. Rozložte tělo na prvky země, vody, žáru a větru; zkoumejte ho tak dlouho, dokud to neuvidíte opravdu zřetelně. Můžete k tomuto účelu používat rozmanité přístupy, jež vyhovují vašemu temperamentu, ale za žádnou cenu byste neměli opouštět původní bod, který se objevil před vaším vnitřním zrakem. V této fázi byste na svém rozjímání měli horlivě pracovat a rozvíjet ho. Nezkoumejte jen jednou za čas, a pak opět za dva týdny či za měsíc. Zkoumejte uvnitř i vně, sem a tam, znovu a znovu. Jinými slovy, stáhněte se dovnitř a uklidněte mysl, a pak opět vystupte ven a zkoumejte tělo. Nevěnujte se výlučně jen zkoumání těla či utišování mysli.

Když dokonale zvládnete tento typ rozjímání, následující krok se dostaví sám od sebe. Mysl se mohutným způsobem sjednotí, a v onen moment se také všechno ostatní sjednotí a bude se jevit jako jedno a totéž. Celý svět se teď bude skládat pouze z prvků (dhátu). Zároveň vyvstane obraz, v němž se svět bude jevit plochý jako povrch bubnu, neboť celý svět má jednu a tutéž přirozenou povahu. Lesy, hory, lidé, zvířata – i vy sami – se nakonec srovnají na stejné úrovni. Spolu s tímto nazřením vyvstane poznání, jež odetne veškeré pochybnosti v srdci. To se nazývá jathá-bhúta-ňána-dassana vipassaná: jasný vhled, jenž umožňuje poznání a vidění věcí tak, jak skutečně jsou.

Tento krok není koncem naší cesty. Je to počátek další fáze praxe, kterou musíme jakožto odhodlaní meditující horlivě rozvíjet a pěstovat, tak abychom dokonale zvládli cvičení ve vyšší mysli (adhičitta). Potom uvidíme, že mentální formace, jež vytvářejí dojmy „toto je moje... toto jsem já,“ jsou nestálé, a že kvůli ulpívání jsou strastné – neboť všechny prvky byly už odedávna takové, jaké jsou: rodící se, stárnoucí, chřadnoucí a umírající, vznikající a zanikající, ještě předtím, než jsme přišli na svět. Už od nepaměti měly takovouto povahu. Ale jelikož funkce mysli a pět složek existence – rúpa, védaná, saňňá, sankhárá a viňňána – vytvářely smyšlenky a domněnky ve všech našich nespočetných předchozích životech, mysl jimi byla oklamána a jednala pod jejich vlivem. Není tomu tak, že naše domněnky ulpěly na nás. Ve skutečnosti nemůže být pochybností o tom, že všechny světské jevy, obdařené vědomím či nikoli, byly od nepaměti právě takové, jaké jsou – vznikající a zanikající samy o sobě.

A tak si uvědomíme, že – pubbé ananussutésu dhammésu – tyto přirozené zákonitosti měly takovýto charakter už odedávna. Ačkoli nám o tom nikdo neřekl, my víme, že tomu nemohlo být jinak. Proto Buddha v této souvislosti prohlásil, že to neslyšel od nikoho jiného, že to nepřevzal od žádného učitele – neboť taková byla povaha věcí ještě před jeho příchodem. Můžeme tedy vidět, že přirozené zákonitosti v chování všech prvků nutně musejí být právě takové. Ale jelikož funkce mysli lpěly na všech těchto věcech v průběhu mnoha životů, jejich chování odpovídalo oněm smyšlenkám. Mysl byla tak dlouho pod vlivem latentních sklonů (anusaja), že jimi byla oklamána, a proto byly vytvářeny stavy bytí a zrození díky uchopování (upádána) plynoucímu z různých funkcí mysli.

Odhodlaný meditující takto zkoumá věci z hlediska jejich základní povahy: sabbé sankhárá aniččá, sabbé sankhárá dukkhá – všechny mentální formace, funkce mysli, jsou nestálé. Svět živých bytostí je stálý: je prostě takový, jaký je. Zkoumejte tyto věci z hlediska čtyř ušlechtilých pravd, tak abyste napravili funkce mysli a abyste s jistotou, sami pro sebe, nahlédli, že tyto funkce mysli jsou nestálé a strastné. To, že jste je dosud nerozpoznali jako nestálé a strastné, vás vedlo k následování mentálních formací. Když toto doopravdy uvidíte, napraví to funkce mysli. Dostaví se poznání: sankhárá sassatá natthi – žádné mentální formace nejsou stálé ani trvalé. Mentální formace jsou pouhé funkce mysli, podobné přeludům. Živé bytosti byly naproti tomu trvalou součástí světa už odedávna. Když vidíte obě strany – tj. že živé bytosti jsou prostě takové, jaké jsou, a že mentální formace jsou jen funkce mysli, která je vytváří –, potom thitibhútam, mysl ve svém prvotním, nepodmíněném stavu, může dosáhnout osvobození.

Co se týče výroku, že všechny jevy či přirozené zákonitosti jsou ne-já: Jak by jen mohly být já? Prostě vznikají v souladu se svou přirozeností. Proto Buddha učil: sabbé dhammá anattá – všechny jevy jsou ne-já. Jakožto odhodlaní meditující bychom měli zkoumat věci tak, abychom je jasně viděli tímto způsobem. Poté se mysl sjednotí a umožní nám zřetelně nahlédnout tuto skutečnost vlastníma očima, což bude doprovázeno nepochybným poznáním: to se nazývá vutthána-gáminí vipassaná, jasný vhled vedoucí k vynoření. Měli bychom na tomto stupni pracovat, dokud ho dokonale nezvládneme a dokud neuvidíme věci opravdu jasně, načež se mysl plně sjednotí současně se svým poznáním, obrátí se proti proudu a vyhladí latentní sklony, čímž se domněnky (sammuti) změní v osvobození (vimutti); či dokud se mysl nesjednotí ve svém prvotním stavu, jenž je prostě takový, jaký je, dokud se nebude jevit naprosto jasně. Zároveň vyvstane poznání: khíná džáti ňánam hóti – toto je konec zrození.

Tento stupeň není žádná domněnka ani smyšlenka. Není to něco vytvořeného či vymyšleného, a nelze to dosáhnout pouhým chtěním. Je to něco, co vyvstane, existuje a ví samo od sebe. Usilovná, neúnavná praxe, při níž důmyslně zkoumáme věci vlastními silami, vede k tomuto cíli. Lze to přirovnat k rostlinám rýže. Když jsme je náležitě obdělávali a pečovali o ně, výsledky – rýžová zrna – se dostaví samy od sebe a nelze je získat pouhým chtěním. Pokud je člověk toužící po rýži nedbalý a nestará se o své rostliny, může toužit až do smrti a přesto nezíská žádná rýžová zrna. Totéž platí v případě osvobození: není to něco, co je možno dosáhnout pouhým chtěním. Člověk, jenž hodlá dosáhnout osvobození, avšak praktikuje špatně či se vůbec nevěnuje praxi – a místo toho jen marní čas, dokud ho nezastihne smrt –, nikdy nezakusí chuť osvobození.

*****

Anásavam čétóvimuttim paňňávimuttim ditthéva dhammé sajam abhiňňá saččhikatvá upasampadždža viharanti.
„Zde a nyní vstupují do nezkaleného osvobození mysli (tj. soustředěním) a osvobození porozuměním, jež nahlédli svým vlastním přímým poznáním, a prodlévají v něm.“

Tato kanonická pasáž poukazuje na to, že všichni arahanti bez rozdílu dosahují jak osvobození soustředěním, tak osvobození porozuměním, po vyhlazení mentálních zákalů (ásava) v přítomném okamžiku. Nehovoří se zde o tom, že ta či ona skupina dosahuje osvobození pouze soustředěním či pouze porozuměním. Vysvětlení, jež podávají komentátoři – že osvobození mysli se vztahuje na ty arahanty, kteří nejprve rozvíjejí soustředění, zatímco osvobození porozuměním se vztahuje na arahanty se „suchým vhledem“ (sukkha-vipassaka), kteří rozvíjejí výlučně vhled, aniž by zvládli praxi soustředění –, jde proti smyslu stezky. Osmičlenná stezka zahrnuje jak správný názor (sammá-ditthi), tak správné soustředění (sammá-samádhi). Člověk, jenž hodlá dosáhnout osvobození, musí pěstovat a rozvinout všech osm článků stezky, jinak nebude s to dospět k osvobození. Trojí cvičení (sikkhá) zahrnuje praxi soustředění i porozumění. Ten, kdo chce dosáhnout poznání konce mentálních zákalů (ásavakkhaja-ňána), musí dokonale zvládnout všechny tři součásti trojího cvičení. Proto říkáme, že všichni arahanti bez rozdílu dosahují jak osvobození soustředěním, tak osvobození porozuměním.
 

 

Source : http://www.dharmazdarma.wz.cz/distribution.html
 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net