DhammaTalks.net

 

Ekonomika darů

 

Thánissaró Bhikkhu

 

Z angličtiny přeložil Jakub Bartovský.
 

 

Podle buddhistického kodexu disciplíny nemohou mniši a mnišky přijímat peníze, ani se účastnit jakéhokoli obchodování s laiky. Žijí zcela v rámci „ekonomiky darů“. Laičtí stoupenci poskytují mnišské komunitě materiální podporu, zatímco mniši poskytují laikům dar učení. V ideálním případě – a do značné míry i ve skutečnosti – jde o výměnu, která přichází skutečně od srdce a je zcela dobrovolná. V textech nalézáme mnoho příběhů, které zdůrazňují to, že výsledky v této ekonomice – lze ji rovněž nazvat „ekonomikou zásluh“ – nezávisí na materiální hodnotě darovaného předmětu, nýbrž na čistotě srdce dárce i přijímajícího. Člověk dává, kolik se zrovna hodí a kolik si může dovolit, kdykoli je tomu nakloněn. Pro mnichy to znamená, že učí ze soucitu to, co má být učeno, bez ohledu na to, jaký to bude mít ohlas. Pro laiky to znamená, že dávají to, co mohou postrádat a oč se chtějí podělit. Za učení se nic neplatí, nejsou ani navrhovány žádné „příspěvky“. Ten, kdo hledí na akt učení či na akt věnování podpory jako na splátku za něco jiného, je považován za kupce. Člověk má dávat, protože dávání zušlechťuje srdce a protože přežití Dhammy jakožto živoucího principu závisí na každodenních aktech štědrosti. Primárním symbolem této ekonomiky je almužní miska. Pro mnicha to vyjadřuje jeho závislost na druhých, nutnost akceptovat štědrost, ať na sebe vezme jakoukoli podobu. Nemusíte do misky dostat to, co zrovna chcete, ale můžete si uvědomit, že vždy dostanete to, co potřebujete, byť by to měla být tvrdá lekce v uskromnění.

Jeden z mých žáků v Thajsku jednou odešel praktikovat o samotě do hor na severu země. Jeho chatrč na úbočí hory byla ideálním místem k meditaci, ale musel sbírat své almužní jídlo v nedaleké vesnici jednoho horského kmene. Jídlo většinou sestávalo pouze z rýže, k níž byla občas přidána vařená zelenina. Po dvou měsících pobytu s takovouto stravou se jeho meditačním tématem stal konflikt v jeho mysli nad tím, zda má zůstat nebo odejít. Jednoho deštivého rána přišel na almužní obchůzce k chatrči, kde byla právě uvařena ranní rýže. Žena v domě na něj zavolala, aby počkal, než nabere nějakou rýži z hrnce. Když tam tak stál v tom lijáku, pofňukával v nitru nad tím, že k rýži nebude žádná příloha. V téže době seděl poblíž kuchyňského ohně malý syn oné ženy, který z hladu plakal. Když vytahovala z hrnce rýži, strčila mu proto kus do pusy. Chlapec okamžitě přestal plakat a začal se culit. Můj žák to viděl a v tu chvíli jako by se mu v hlavě rozsvítilo. „Ty si tady stěžuješ na to, co ti lidé zdarma dávají,“ říkal si. „Nevyrovnáš se ani malému dítěti. Když on může být spokojený s kusem rýže, proč ne ty?“ Díky této lekci, která přišla ten den s darovanou rýží, získal můj žák dostatek síly na to, aby v horách vydržel ještě další tři roky.

Pro mnicha almužní miska rovněž představuje příležitost, kterou dává ostatním k tomu, aby praktikovali Dhammu podle svých možností. V Thajsku je to vidět na jednom z výrazů popisujících sbírání almužního jídla: proad sat, prokazovat bytostem laskavost. Občas se mi v Thajsku stalo, že když jsem na své almužní obchůzce na venkově kráčel kolem malé chýše postavené z trávy, někdo vyběhl ven, aby mi dal kus rýže do mé misky. Před pár lety, ještě jako laik, bych při pohledu na takovou ubohou, malou chýši chtěl jejím obyvatelům finančně pomoci. Teď jsem však byl příjemcem jejich štědrosti. V této nové pozici jsem pro ně mohl dělat méně na materiální rovině než jako laik, alespoň jsem jim však dával příležitost k dárcovské důstojnosti.

Pro dárce se mnichova almužní miska stává symbolem dobra, které vykonali. Několikrát se mi v Thajsku stalo, že mi lidé vyprávěli o svém snu, v němž před nimi stál mnich otevírající svou misku. To, co viděli v misce, se lišilo případ od případu, ale pokaždé byl výklad snu stejný: zásluhy dárce měly přinést zvláště pozitivní plody. Samotná almužní obchůzka je rovněž oboustranným darem. Na jedné straně, každodenní kontakt mnichů s laiky je upomíná na to, že jejich praxe není pouze individuální záležitost, nýbrž věc celé komunity. Vděčí druhým za to, že mají právo a příležitost praktikovat Dhammu, a proto by měli praktikovat co nejpilněji, aby tak splatili tento svůj vděk. Procházet každé ráno vesnicí, kolem domů bohatých i chudých, šťastných i nešťastných, zároveň poskytuje jedinečnou příležitost k úvahám nad lidskou situací a nad nutností nalézt nějakou cestu ven ze strastiplného koloběhu smrti a znovuzrozování.

Pro dárce je almužní obchůzka připomínkou toho, že peněžní ekonomika není tou jedinou cestou ke štěstí. Společnost je udržována ve stavu duševního zdraví, přicházejí-li každé ráno do ulic města mniši ztělesňující mravní charakter velmi odlišný od převládající peněžní ekonomiky. Lehce podvratná vlastnost tohoto zvyku tak pomáhá lidem udržet si zdravý smysl pro hodnoty.

Ekonomika darů, symbolizovaná almužní miskou a almužní obchůzkou, umožňuje také jistou specializaci, dělbu práce, jež přináší prospěch oběma stranám. Ti, kteří o to stojí, se mohou vzdát mnoha privilegií života v domácnosti a za to získat volný čas, základní podporu a výcvik v komunitě, což jsou nezbytné podmínky pro intenzivní praxi Dhammy. Ti, kteří zůstanou laiky, mohou čerpat prospěch z každodenního kontaktu s těmito praktikujícími mnichy. Vždycky mi připadalo zvláštní, že svět uznává specializaci téměř v každém oboru – dokonce i v oblastech jako je běhání, skákání či házení míčem –, ale nikoli v Dhammě, kde je to odsuzováno jako „dualismus“, „elitářství“ apod. Buddha založil mnišský řád hned v prvním dni své učitelské dráhy, neboť chápal užitečnost specializace. Bez ní je praxe často omezována a rozpouští se pod tlakem peněžní ekonomiky. Dhamma se omezuje na to, co je populární a co vyhovuje rozvrhu diktovanému požadavky rodiny a práce. V takovéto situaci všichni nakonec zchudnou na úrovni srdce.

Skutečnost, že materiální prostředky tečou v ekonomice darů pouze jedním směrem, znamená, že tato výměna může být snadno zneužita. Proto je v mnišském kodexu tolik pravidel, jež brání mnichům v tom, aby nadměrně využívali štědrosti laických dárců. Jsou pravidla zakazující žádat o finanční příspěvky v nevhodných situacích, veřejně oznamovat dosažení vysokých duchovních stavů, či dokonce zakrývat lepší jídlo v misce rýží v naději, že dárci věnují ještě něco navíc. Většina těchto pravidel byla ustanovena na žádost laických dárců či v reakci na jejich stížnosti. Učinili svou investici v ekonomice zásluh a měli proto zájem na ochraně svých investic. To platí nejen pro starou Indii, ale rovněž pro dnešní západní svět. Při svém prvním kontaktu se Sanghou většina lidí nechápe smysl disciplinárních pravidel, jež považují za zbytky dávných indických předsudků. Když však nahlédnou tato pravidla v kontextu ekonomiky darů a sami se do této ekonomiky zapojí, často se stanou živými obhájci těchto pravidel a aktivními zastánci „svých“ mnichů. Tento systém může sice do jisté míry omezovat svobodu mnichů, ale znamená to rovněž, že se laičtí dárci zajímají nejen o to, co mnich učí, nýbrž i to, jak žije – což je dobrá záruka toho, že učitelé budou dělat to, co kážou. Tím praxe zůstává věcí celé komunity. Jak pravil Buddha:

„Hospodáři, mniši, jsou pro vás velmi užiteční, neboť vám věnují roucha, almužní jídlo, přístřeší a léky pro případ nemoci. A vy, mniši, jste velmi užiteční pro hospodáře, neboť je učíte Dhammu dobrou na začátku, dobrou uprostřed a dobrou na konci, obdařenou smyslem a výrazem, a vykládáte svatý život, který je naprosto dokonalý a čistý. Takto je svatý život veden ve vzájemné závislosti, za účelem překonání proudu, k správnému ukončení veškeré strasti.“   Iti. 107

Během historie buddhismu se ekonomika darů mnohokrát zhroutila, obvykle tehdy, když se jedna ze stran příliš upnula na materiální stránku této výměny a zapomněla na kvality srdce, jež jsou jejím skutečným základem. A mnohokrát byla opět obnovena, když si lidé uvědomili její výhody v podobě živoucí Dhammy. Svou povahou je ekonomika darů jakýmsi skleníkovým výtvorem, který vyžaduje jemnou péči a citlivé postřehnutí z něj plynoucího prospěchu. Považuji za úžasné, že takováto ekonomika trvá již déle než 2600 let. Nikdy nebude více než alternativou převládající peněžní ekonomiky, především proto, že její výsledky jsou tak nehmatatelné a vyžadují tolik trpělivosti, důvěry a disciplíny, aby mohly být skutečně oceněny. Ti, kteří požadují okamžitou kompenzaci za určité služby či zboží, budou vždy vyžadovat peněžní systém. Upřímní buddhističtí laici však mohou hrát dvojí roli: účastnit se peněžní ekonomiky, aby si vydělali na živobytí, a zároveň přispívat do ekonomiky darů, kdykoli uznají za vhodné. Tímto způsobem mohou udržet přímý kontakt s učiteli, což jim zajistí to nejlepší vedení jejich vlastní praxe, a to v atmosféře, kde mezi jedinci panuje atmosféra vzájemného soucitu a péče, založená na čistotě srdce.
 

 

Source : http://dhamma.wz.cz

 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net