DhammaTalks.net

 

Stezka bdělosti a soustředění

 

Thánissaró Bhikkhu

 

Z angličtiny přeložil Jakub Bartovský.

(Upraveno z proslovů v Cambridge Insight Meditation Center a Barre Center for Buddhist Studies v únoru 1996.)

 

Mnoho lidí říká, že Buddha učil dva různé typy meditace: meditaci bdělosti a meditaci soustředění. Meditace bdělosti prý je tou přímou cestou, zatímco praxe soustředění se podobá okružní jízdě, kterou každý podniká na své vlastní nebezpečí, neboť tam může velmi snadno uvíznout a nikdy se už nedostane ven. Když se však podíváte na to, co Buddha skutečně učil, tak uvidíte, že on nikdy nerozděloval tato dvě cvičení. Jsou to dvě součásti jednoho celku. Pokaždé, když vysvětluje úlohu bdělosti (sati) na stezce, tak jasně říká, že účelem této praxe je přivést mysl do stavu správného soustředění (sammá-samádhi), kde se mysl může usebrat a nalézt místo klidného spočinutí, kde se může cítit doma, kde může klidně nahlížet věci a vidět je tak, jak skutečně jsou.

Klíčovým bodem v tomto pojetí „dvou praxí“ je to, jak chápeme slovo džhána, jež je synonymem správného soustředění. Mnozí z nás jistě slyšeli, že džhána je velmi intenzivní stav podobný transu, který vyžaduje pevnou fixaci pozornosti a vyloučení celého zbytku světa. Zdá se to být na hony vzdáleno bdělosti. Ale když se podíváte na to, jak Buddha v kánonu popisuje džhánu, vůbec se to tomu nepodobá. Být v džháně znamená být pohroužen, velmi blaženě, v celistvém pocitu těla. Velmi široká pozornost pokrývá celé tělo. Jedno z přirovnání, jichž Buddha používá k popisu tohoto stavu, uvádí příklad člověka, který hněte těsto tak, aby voda pronikla skrz naskrz moukou. Jiné přirovnání zmiňuje jezero, na jehož dně vyvěrá chladivý pramen a nasycuje celé jezero.

Když prodléváte s celistvým uvědomováním těla, jste neustále v přítomném okamžiku. Jak Buddha říká, ve čtvrté džháně – kdy je tělo prosyceno jasným vědomím – dosáhnou bdělost a vyrovnanost nejvyšší čistoty. Neměl by být tedy žádný problém spojit cvičení bdělosti s celistvým uvědomováním těla, kdy se mysl velmi utiší a zklidní. Buddha sám je kombinuje ve svém popisu prvních čtyř kroků dechové meditace: (1) být si vědom dlouhého dechu, (2) být si vědom krátkého dechu, (3) být si vědom celého těla při vdechu a výdechu, a poté (4) uklidňovat proces dýchání v těle. Tak texty popisují základní cvičení bdělosti (sati). Je to zároveň základní cvičení soustředění (samádhi). Dostáváte se do první džhány – správného soustředění – právě tehdy, když aplikujete správnou bdělost.

Abychom viděli, jak si správná bdělost a správné soustředění v praxi vzájemně pomáhají, můžeme se podívat na tři stupně cvičení bdělosti, jak jsou popisovány v Satipatthána-suttě (Rozpravě o základech bdělosti). Vezměme si kupříkladu tělo. Nejprve pozorujeme tělo samo o sobě a opouštíme chtivost a žal ve vztahu k světu. To znamená brát tělo prostě jako tělo, aniž bychom o něm přemýšleli z hlediska toho, co znamená či čeho je schopno ve světě. Může vypadat krásně nebo ošklivě. Může být silné nebo slabé. Může být obratné či nešikovné – všechny ty věci, o které se staráme, když o sobě uvažujeme. Buddha říká, že bychom tyto věci měli nechat stranou.

Pouze prodlévejte s tělem jakožto tělem, jak zde sedíte. Zavřete oči – čeho jste si vědomi? Je tu pocit „tělesnosti“, když sedíte. To je váš rámec pozornosti. Snažte se u něj setrvat. Přivádějte svou mysl zpět k tomuto pocitu těla, dokud jí to nedojde a nezačne se uklidňovat. Na začátku praxe bude vaše mysl odbíhat k různým jiným věcem, a tak si toho povšimnete, řeknete jí, aby to nechala být, vrátíte se zpět k tělu a tam setrváváte. Pak zase odběhne k něčemu jinému, a tak jí opět řeknete, aby to nechala být, a zaměříte se zpátky na tělo. Nakonec však dospějete k bodu, kdy pevně uchopíte svůj dech a už ho nepustíte. Neustále s ním setrváváte. Od této chvíle, když něco náhodou vstoupí do vašeho vědomí, tak je to stejné, jako kdyby se vám něco otřelo o ruku. Nemusíte si toho všímat. Zůstáváte s tělem jako svým základním rámcem pozornosti. Jiné věci přicházejí a odcházejí, vy jste si jich vědomi, ale neopustíte kvůli tomu svůj dech a nebudete se jimi zabývat. V této fázi jste opravdu pevně ustavili tělo jako svůj rámec pozornosti.

Při tomto cvičení rozvíjíte tři vlastnosti mysli. První z nich je bdělost (sati), což je schopnost něco si zapamatovat, udržet si něco v mysli. Když ustanovujeme tělo jako svůj rámec pozornosti, tak to znamená, že jsme si neustále pamětlivi toho, kde máme být – totiž s tělem –, a nezapomínáme na to. Druhou vlastností je uvědomělost (sampadžaňňa), což je schopnost být si vědom toho, co se odehrává v přítomném okamžiku. Jste u těla? Jste u dechu? Je vaše dýchání uvolněné? Prostě si uvědomujte to, co skutečně probíhá v přítomném okamžiku. Někdy si pleteme bdělost a uvědomělost, ale jsou to dvě různé věci: bdělost znamená pamatovat si, kde chceme držet svoji pozornost; uvědomělost pak znamená být si skutečně vědom toho, co se odehrává. Třetí vlastnost, horlivost (átappa), má dva významy. Za prvé, když zjistíte, že vaše mysl někam odběhla, tak ji okamžitě přivedete zpět. Bez prodlení. Nenecháte ji potulovat se nadarmo kolem. Za druhé, když je mysl se svým správným rámcem pozornosti, horlivost znamená být co nejcitlivější vůči tomu, co se odehrává – ne se jenom „vézt“ v přítomném okamžiku, ale skutečně se snažit proniknout do jemnějších a jemnějších detailů toho, co se děje s dechem nebo s myslí.

Když se s těmito třemi vlastnostmi zaměříte na tělo jakožto tělo, zcela přirozeně se utišíte a spočinete příjemně s tělem v přítomném okamžiku. Tehdy jste připraveni na druhý stupeň tohoto cvičení, totiž uvědomování si fenoménu vznikání a zanikání. Na tomto stupni se snažíte porozumět tomu, jak funguje proces příčiny a následku ve vztahu k přítomnosti. Pokud jde o praxi soustředění: když se vám podařilo mysl trochu utišit, snažíte se zjistit, jak funguje příčina a následek v procesu soustředění, abyste mohli v těchto klidných stavech prodlévat delší dobu a ve všech možných situacích, ať už sedíte v meditaci či nikoliv. K tomu je zapotřebí nejenom pozorovat, jak věci v mysli vznikají a zanikají, ale rovněž se zapojit do jejich vznikání a zanikání.

To můžete vidět na Buddhových instrukcích týkajících se mentálních překážek (nívarana). Nejprve bychom si měli být vědomi toho, jak přicházejí a odcházejí. Někteří lidé si myslí, že jde o praxi „holé všímavosti“, kdy se nesnažíte svou mysl upřít žádným směrem, kdy prostě jen tak sedíte a pasivně sledujete, co se zrovna vyskytne ve vaší mysli. Ve skutečnosti však na to mysl ještě není připravená. V této fázi potřebujete nějaký pevný vztažný bod, který vám pomůže hodnotit mentální procesy, stejně jako když pozorujete pohyb mraků na nebi: musíte si zvolit nějaký pevný bod – štít střechy nebo sloup s osvětlením –, na který budete hledět, abyste poznali, kterým směrem a jak rychle se mraky pohybují. Totéž s přicházením a odcházením smyslné touhy, zlovůle, atd. ve vaší mysli: musíte se snažit udržet si pevný vztažný bod – například dech –, chcete-li si být skutečně vědomi toho, kdy jsou překážky přítomny ve vaší mysli (a zastiňují váš vztažný bod) a kdy nejsou.

Dejme tomu, že při praxi soustředění máte problémy s hněvem. Místo abyste se do něj zaplétali, prostě si jen buďte vědomi, kdy je přítomen a kdy není. Sledujte hněv čistě jako jev – jak přichází, jak odchází. Tím to však nekončí. Další krok – když se stále zaměřujete na dech – spočívá v rozpoznání toho, jak lze hněv rozptýlit. Někdy jej stačí pouze pozorovat; jindy to nestačí a musíte se s ním vypořádat jinými způsoby, jako například zpochybněním důvodů svého hněvu, anebo uvažováním nad jeho negativními stránkami. Když se s ním snažíte takto vypořádat, musíte si „ušpinit ruce“. Musíte se pokusit přijít na to, proč se hněv objevuje, proč mizí a jak ho můžete rozptýlit, protože je vám jasné, že je to neprospěšný stav. To vyžaduje určitou improvizaci. Musíte experimentovat. Je nutné potlačit své ego a netrpělivost, abyste si vytvořili nějaký prostor, v němž můžete činit chyby a učit se z nich, abyste se naučili s hněvem zacházet. Nelze hněv pouze nenávidět a snažit se ho odstrčit, či ho pouze milovat a vítat. Tyto přístupy mohou sice přinést krátkodobé výsledky, ale z dlouhodobého hlediska nejsou zvlášť prospěšné. Zde je zapotřebí vidět, z čeho se hněv skládá, a jak ho můžete rozložit.

Jedna technika, kterou používám – jste-li v situaci, kdy nemusíte okamžitě reagovat –, spočívá v tom, že se sami sebe dobrácky zeptáte: „Fajn, tak proč jsi rozčilený?“ Naslouchejte, co vám mysl odpoví. Pak se ptejte dál: „Ale proč jsi rozčilený kvůli tomuto?“ „No ovšem, jsem rozčilený. Koneckonců...“ „No dobře, ale proč jsi rozčilený kvůli tomuto?“ Když takhle pokračujete, mysl se nakonec přizná k něčemu hloupému, jako například k názoru, že lidé by takoví neměli být – i když takoví zcela zjevně jsou – nebo že by měli jednat podle vašich představ, či k čemukoliv jinému, co se zahanbená mysl před vámi snaží ukrýt. Jste-li však vytrvalí, nakonec se k tomu přizná. Tímto způsobem můžete opravdu porozumět hněvu a to může zlomit jeho moc nad vámi.

Pokud jde o pozitivní vlastnosti jako bdělost, vyrovnanost či soustředění, je to v zásadě stejné. Nejprve si uvědomujete, kdy jsou přítomny a kdy nikoliv, a pak zjišťujete, že když jsou přítomny, cítíte se mnohem lépe než když nejsou přítomny. A tak se snažíte přijít na to, jak přicházejí a jak odcházejí. To činíte tak, že se snažíte vědomě si udržet onen stav bdělosti a soustředění. Jste-li skutečně pozorní – a o to zde jde, být pozorný –, tak postupně zjistíte, že je možné udržet si onen stav, aniž byste se zapletli do myšlenek úspěchu a neúspěchu, aniž by se touha po klidném stavu mysli stala překážkou samotného uklidnění. Chcete uspět, ale potřebujete mít vyvážený postoj vůči úspěchu a neúspěchu, abyste se z nich mohli poučit. Nikdo vás tady neboduje ani neznámkuje. Jste tu, abyste něco poznali sami pro sebe. Tento proces rozvíjení základů bdělosti není tedy „pouhé všímání si“. Spíše je to tak, že se zapojujete do procesu vznikání a zanikání – hrajete si s tímto procesem –, abyste se mohli poučit o tom, jak příčina a následek skutečně fungují v mysli.

Jednou, když jsem byl na vysoké škole, jsem poslal domů dopis, v němž jsem si stěžoval na jídlo, a má matka mi obratem poslala kuchařku Julie Childové. V té knize byla kapitola o vejcích, kde se psalo, že dobrý kuchař se pozná podle toho, jak zná vejce. A tak jsem z lednice vyndal jedno vejce. Můžete ho pozorovat – a můžete se tak o něm něco dozvědět, ne však moc. Abyste se opravdu něco dozvěděli o vejcích, musíte je hodit na pánev a snažit se z nich něco vytvořit. Děláte-li to dost dlouho, tak zjistíte, že vejce se od sebe liší a že určitým způsobem reagují na teplo, na olej, na máslo atd. Když takto pracujete s vejci a snažíte se z nich něco uvařit nebo upéct, tak jim skutečně porozumíte. Podobné je to s hlínou: neznáte ji do detailů, dokud se nestanete hrnčířem a nesnažíte se z ní něco vytvořit.

A podobné je to i s myslí: dokud se ji nesnažíte nějak zformovat, rozvinout a udržet v ní určitý mentální stav, tak ještě neznáte svoji mysl. Nevíte, jak fungují procesy příčiny a následku uvnitř mysli. Musí tam být ten faktor skutečné participace na onom procesu. Tak tomu můžete porozumět. Snažíme se tedy být pozorní a zároveň rozvíjet jistou dovednost. Tato dovednost má dva aspekty. Za prvé, jste si vědomi dané situace, a za druhé, jste si vědomi toho, čím do ní sami přispíváte. Když Buddha hovoří o příčinnosti, tak říká, že každá situace se utváří ze dvou směrů – z příčin, jež přicházejí z minulosti, a z příčin, které vkládáte do přítomného okamžiku. Musíte dbát na oba tyto směry. Nedbáte-li na to, čím přispíváte k dané situaci, nikdy nerozvinete žádnou dovednost. Když jste si vědomi toho, co děláte, sledujete rovněž výsledky. Není-li něco v pořádku, vrátíte se zpět a změníte to – dokud se nedostaví ty výsledky, které potřebujete. V tomto procesu experimentování se hodně přiučíte od hlíny, vajec či čehokoliv jiného, s čím se učíte zacházet.

To samé platí pro mysl. Ovšem, mohli byste se snažit přivést mysl do jakéhokoliv stavu a přitom se o ní něco dozvědět, ale chcete-li rozvinout skutečně pronikavý vhled, pak tím nejlepším stavem je pevné, vyvážené a bdělé soustředění. Faktory blaha, radosti a někdy až nadšení, které vyvstávají, když se mysl skutečně „usadí“, vám pomáhají zůstat pohodlně v přítomném okamžiku, s nízce položeným těžištěm. Když je tam mysl pevně usazena, můžete něco dlouhou dobu sledovat, abyste viděli, z čeho se to skládá. V obvyklém nevyváženém stavu mysli se věci objevují a mizí příliš rychle na to, abyste si jich mohli jasně povšimnout. Ale jak říká Buddha, když se doopravdy zdokonalíte v džháně, můžete ustoupit o krok zpět a podívat se, co se skutečně děje. Můžete například vidět, kde je nějaká připoutanost, kde je nějaký pocit strasti, či kde je nějaká nestálost ve vašem vyváženém stavu. Tady začnete získávat vhled, když vidíte přirozené dělicí čáry mezi různými faktory mysli, a zejména když vidíte dělicí čáru mezi vědomím a předměty vědomí.

Další výhodou tohoto bdělého, soustředěného stavu je to, že když se v něm budete cítit čím dál tím víc doma, začnete chápat, že je možné mít v životě štěstí a radost nezávisle na vnějších věcech – lidech, vztazích, jejich uznání či jakýchkoliv dalších věcech, které náleží k světu. Toto poznání vám pomůže uvolnit připoutanost k vnějším věcem. Někteří lidé se bojí ulpět na takovémto klidném stavu, ale ve skutečnosti je velmi důležité, abyste tady ulpěli, trochu se usadili, a tak mohli začít rozplétat svá ostatní pouta. Teprve když tato připoutanost ke klidu je ta poslední, která zbývá, začnete ji také pomalu uvolňovat.

Dalším důvodem, proč je pevné soustředění nutné k vyvstání vhledu, je to, že když se v mysli objeví porozumění, řekne vám zcela jasně, že jste byli hloupí. Drželi jste se věcí, ačkoli hluboko ve svém nitru jste mohli cítit, že je to pošetilé. Zkuste ale něco takového říct lidem, když jsou hladoví a unavení. Okamžitě vám odseknou: „Ty jsi taky hloupý,“ a tím rozhovor končí. Nic se tím nezíská. Hovoříte-li však s někým, kdo se právě najedl a je odpočatý, můžete mluvit o různých tématech, aniž byste riskovali hádku. S myslí je to stejné. Když byla dobře nakrmena nadšením a blahem pocházejícím ze soustředění, je ochotna se učit. Dokáže přijmout vaši kritiku, aniž by se cítila ohrožena či urážena.

Tuto roli tedy hraje soustředění na druhém stupni cvičení bdělosti: dává vám něco, s čím si můžete hrát, abyste rozvinuli jistou dovednost, která vám pomůže porozumět faktorům příčiny a následku uvnitř mysli. Začnete mysl vnímat jen jako proud příčin, přinášejících své zákonité následky. Vaše myšlenky, vaše emoce, váš pocit osobnosti – to jsou všechno součásti tohoto proudu příčin a následků. A tento vhled začne uvolňovat vaši připoutanost k celému tomu procesu.

Nakonec mysl dospěje k třetímu stupni cvičení bdělosti, kde mysl dosáhne stavu dokonalé vyváženosti – když jste rozvinuli tento stav soustředění a vyváženosti do té míry, že už do něj nic dalšího nemusíte vkládat. V Rozpravě o základech bdělosti – používáte-li tělo jako svůj rámec pozornosti – je to popisováno tak, že jste si prostě vědomi: „Je zde tělo,“ v míře nutné pro poznání a bdělost, aniž byste lpěli na čemkoli ve světě. Jiné texty to popisují jako stav „nezúčastněnosti“ (atammajatá). Mysl dospěje do bodu, kdy si uvědomí, že všechny kauzální procesy v mysli – včetně procesů soustředění a vhledu – jsou jako lepkavé návnady. Když se vám líbí, přilepíte se; když se vám nelíbí, přilepíte se. Co tedy uděláte? Musíte dospět do bodu, kdy už ničím nepřispíváte k přítomnému okamžiku. Odstraníte svou zúčastněnost na něm. Pak se začnou věci v mysli otevírat.

Mnozí lidé chtějí začít a skočit rovnou na tento stupeň, kde už nic nevkládáte do přítomného okamžiku, ale tak to bohužel nefunguje. Nemůžete znát všechny jemnosti, které mysl navykle přidává k přítomnému okamžiku, pokud jste se vědomě nepokusili ovlivnit to, co takto přidáváte. Když se v tom zdokonalujete, začnete si být vědomi těch jemnějších věcí, o nichž jste dříve ani nevěděli. Dosáhnete bodu vystřízlivění, kdy zjistíte, že tím nejlepším způsobem, jak přistupovat k přítomnému okamžiku, je odstranit všechny roviny zúčastněnosti na něm, jež způsobují i ten nejmenší pocit strasti uvnitř mysli. Začnete rozebírat roviny své zúčastněnosti, které jste se naučili na druhém stupni cvičení, až do bodu, kdy věci samy dosáhnou stavu vyváženosti, kdy se s koncem lpění dostaví osvobození.

Je proto důležité vědět, že cvičení bdělosti má tyto tři stupně, a pochopit, jakou úlohu na prvních dvou stupních hraje systematický rozvoj soustředění. Pokud nerozvíjíte správné soustředění (sammá-samádhi), nikdy nezískáte ony dovednosti, jež jsou nutné k porozumění mysli – neboť skutečný vhled vyvstane právě v průběhu kultivace bdělého soustředění. Stejně jako nerozumíte stádu krav, dokud jste ho nějakou dobu nepásli – a poučili se přitom ze svých chyb –, nemůžete znát všechny proudy příčin a následků ve své mysli, dokud jste se nepoučili ze svých úspěchů a chyb, když jste se je snažili přivést do stavu soustředěné bdělosti a bdělého soustředění. A jen když jste skutečně pochopili a zvládli tyto proudy – proudy toužení způsobující utrpení a strast, a proudy bdělosti a soustředění tvořící stezku –, můžete je nechat být a nalézt skutečnou svobodu.
 

Source : http://dhamma.wz.cz

 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net