DhammaTalks.net

 

Zvyky ušlechtilých

 

Thánissaró Bhikkhu

 

Přeložil Bhikkhu Gavésakó.

 


Buddhismus během svých dějin často fungoval jako civilizační nástroj. Nauka o kammě, tj. že všechny úmyslné činy mají své následky, vštípila principy morálky a soucitu mnoha národům. Avšak na hlubší rovině se buddhismus vždy pohyboval na pomezí civilizace a divočiny. Sám Buddha dosáhl svého probuzení v lese, pronesl svou první řeč v lese a také zemřel v lese. Vlastnosti, které mu umožnily – tělesně i duševně – přežít, když se neozbrojen vydal do lesů, měly klíčový význam také při jeho objevení Dhammy. Patřila mezi ně vytrvalost, odhodlanost a ostražitost; upřímnost a prozíravost; schopnost čelit pocitu osamocení; odvaha a vynalézavost při střetu s vnějším nebezpečím; soucit a úcta vůči jiným bytostem žijícím v lese. Tyto vlastnosti tvořily „domovskou kulturu“ Dhammy.

Mnohokrát došlo k tomu, že jak se buddhismus šířil a přizpůsoboval různým společenským zvyklostem, někteří jeho následovníci měli pocit, že původní poselství Dhammy se jaksi vytratilo, a proto se vrátili zpět do lesů, aby znovu oživili jeho domovskou kulturu. Tyto lesní tradice existují dodnes, obzvláště v théravádových zemích jihovýchodní Asie a Šrí Lanky. Asketičtí mniši závislí na almužně laiků tam nadále putují zbytky deštného pralesa a hledají probuzení v témže prostředí, v jakém ho kdysi nalezl sám Buddha. Thajská meditační (kammatthána) tradice, která k sobě přitáhla největší množství západních žáků a začíná se usazovat i zde na Západě, je jednou z těchto lesních tradic. Na jejím počátku, v prvních desetiletích tohoto století, stál Adžán Man Bhúridattó. Způsob jeho praxe byl přísný a samotářský. Následoval důsledně vinaju (mnišskou disciplínu) a také mnohé z třinácti klasických asketických praktik (dhutanga), jako je sbírání almužní stravy, pouze jedno jídlo denně, nošení rouch z odhozených hadrů či přebývání v lese. Vyhledával odlehlá místa v divočině Thajska a Laosu, vyhýbal se zodpovědnostem usedlého klášterního života a trávil dlouhé hodiny ve dne a v noci meditací. Navzdory své samotářské povaze k sobě přitáhl velkou skupinu žáků, kteří byli ochotni snášet útrapy života v lesích, jen aby mohli být se svým učitelem.

Měl také své nepřátele, kteří ho obviňovali z toho, že se odchyluje od tradičních thajských buddhistických zvyků. Na to on odpovídal, že se nehodlá přizpůsobovat zvykům jakékoliv společnosti, neboť jsou to zvyky lidí, jejichž mysl ovládá chtivost, nenávist a zaslepenost. Šlo mu o nalezení a následování domovské kultury Dhammy či toho, co označoval jako zvyklosti ušlechtilých: oněch způsobů praxe, jež umožnily Buddhovi a jeho žákům dosáhnout probuzení. Tento výraz – zvyklosti ušlechtilých – je odvozen z jedné události v Buddhově životě: Nedlouho po svém probuzení se vrátil zpět do svého rodného města Kapilavatthu, aby vyložil Dhammu své rodině, kterou opustil před šesti lety. Strávil noc v blízkém lese a po úsvitu se vydal do města sbírat almužnu. Dozvěděl se o tom jeho otec, král Suddhódana, a okamžitě mu šel vyčinit. „Tohle je ostudné,“ řekl král. „Nikdo v naší rodinné tradici nikdy nechodil za žebrotou. Je to proti našim rodinným zvyklostem.“ „Králi,“ odpověděl mu Buddha, „já se nyní hlásím k tradici ušlechtilých (arija-vamsa) a ne k tradici naší rodiny; jejich zvyky se řídím.“

Adžán Man strávil mnoho let svého života hledáním těchto zvyků. Narodil se roku 1870 v severovýchodní provincii Ubon jako syn rolníků pěstujících rýži a v roce 1892 se tamtéž stal mnichem (bhikkhu). V té době v Thajsku existovaly v zásadě dva typy buddhismu. První můžeme nazvat zvykovým buddhismem – obřady a rituály předávané po mnoho staletí od učitele k učiteli s minimální návazností na pálijský kánon. Podle těchto zvyklostí vedli mniši usedlý život ve vesnických klášterech a sloužili vesničanům jako léčitelé a věštci. Občas mniši vyrazili na výlety nazývané „dhutanga“ (thaj. tudong), které však měly málo společného s klasickými dhutangovými praktikami. Spíše šlo o neukázněné toulání po kraji, jež mělo pomoci rozptýlit nahromaděné tlaky usedlého života. Kromě toho mniši i laici praktikovali formy meditace, které se odchylovaly od stezky uklidnění a vhledu, jak ji známe z pálijského kánonu. Jejich praktiky, zvané vičá ákhom neboli magické dovednosti, zahrnovaly šamanistické iniciace a zaříkávání za účelem ochrany a získání nadpřirozených sil. Nibbána v nich figurovala pouze jako entita, kterou vzývali v šamanských rituálech.

Druhým tehdejším typem buddhismu byl reformní buddhismus, založený na pálijském kánonu a iniciovaný po roce 1820 princem Mongkutem, jenž se později stal králem Rámou IV. (a ještě později ústřední postavou v muzikálu The King and I). Princ Mongkut před svým nástupem na trůn strávil 27 let jako mnich. Když začal studovat pálijský kánon, pocítil zklamání nad úrovní praxe, kterou viděl kolem sebe v thajských klášterech. Proto se nechal znovu ordinovat mezi Mony, což byla etnická menšina žijící na thajsko-barmském pomezí a v několika vesnicích na druhém břehu řeky proti Bangkoku, a studoval vinaju a klasické dhutangové praktiky pod vedením monského učitele. Později si jeho bratr, král Ráma III., začal stěžovat, že je pod úroveň člena královské rodiny přidat se k etnické menšině, a tak pro mnicha-prince nechal postavit klášter na stejném břehu řeky, jako leží Bangkok. Tam k sobě Mongkut přitáhl malou, ale silnou skupinu stejně smýšlejících mnichů a laiků, což vedlo ke zrodu hnutí Dhammajut („v souladu s Dhammou“).

Na svém počátku bylo hnutí Dhammajut neformálním sdružením lidí zaměřených na studium pálijštiny, vinaje, klasických dhutangových praktik, racionální interpretaci Dhammy a meditační praktiky zachycené v pálijském kánonu, jako je rozjímání o kvalitách Buddhy či bdělá pozornost vůči tělu. Žádný z členů tohoto hnutí však nemohl potvrdit, že nauky pálijského kánonu skutečně vedou k osvobození. Mongkut sám byl přesvědčen, že stezka k nibbáně je již uzavřená, avšak považoval za záslužné obnovit alespoň vnější formy původní buddhistické tradice. Přijal sliby bódhisattvy a zasvětil své zásluhy dosažení buddhovství v budoucnosti. Mnoho jeho následovníků přijalo podobné sliby v naději, že se budou moci stát žáky onoho budoucího Buddhy.

Po smrti svého bratra roku 1851 odložil Mongkut mnišské roucho a nastoupil na trůn. Ráma IV. měl nyní možnost reformovat celý zbytek thajské Sanghy, ale neučinil tak. Místo toho tiše podporoval zakládání nových středisek Dhammajutu v hlavním městě a v provinciích, a díky tomu – v době Adžána Mana – existovalo v Ubonu již několik klášterů této linie.

Adžán Man neměl zájem o zvykový buddhismus, a proto se přidal k řádu Dhammajut pod vedením jednoho z žáků prince Mongkuta. Na rozdíl od mnohých, kteří se k tomuto řádu tehdy připojili, mu nešlo o budování kariéry prostřednictvím studia a oficiálních funkcí. Život na vsi mu dal poznat utrpení koloběhu života a smrti, a jeho jediným cílem bylo nalézt cestu ven z tohoto koloběhu. Proto brzy opustil akademické prostředí městského chrámu a přidružil se k učiteli žijícímu v malém meditačním klášteře na kraji města, jehož jméno bylo Adžán Sao Kantasíló (1861-1941).

Adžán Sao, na rozdíl od většiny mnichů řádu Dhammajut, se místo akademických zájmů věnoval praxi meditace. Vštípil Adžánu Manovi přísnou disciplínu a kanonické meditační praktiky, a to v prostředí nebezpečí a odloučenosti, jež skýtala divočina. Nemohl zaručit, že tato praxe povede k dosažení ušlechtilých plodů, ale byl přesvědčen, že kráčí správným směrem.

Adžán Man putoval několik let spolu s Adžánem Sao, a poté se vydal sám hledat učitele, který by mu s jistotou mohl ukázat cestu k ušlechtilým poznáním. Toto hledání zabralo téměř dvacet let a bylo provázeno nemalým strádáním, když putoval džunglemi Laosu, středního Thajska a Barmy. Nepodařilo se mu však najít učitele, kterého hledal. Postupně si začal uvědomovat, že se bude muset řídit Buddhovým příkladem a učit se od samotné divočiny, ne aby se jen přizpůsobil přírodě – neboť příroda je totožná se samsárou –, ale aby pronikl ke skutečnosti, jež je přesahuje. Chtěl-li najít cestu ven ze stárnutí, nemoci a smrti, musel se poučit z prostředí, v němž se stárnutí, nemoc a smrt jeví ostře a zřetelně. Díky kontaktům s jinými mnichy žijícími v lesích si rovněž uvědomoval, že se musí naučit víc než jen zvládat dovednosti fyzického přežití. Musel rozvíjet svou bystrost, tak aby neuvízl v některé ze slepých uliček při své meditační praxi. S vědomím obtížnosti započatého úkolu se navrátil do horské oblasti ve středním Thajsku a uchýlil se tam do jedné jeskyně.

Po dlouhé době svého cvičení v divočině dospěl Adžán Man ke zjištění, že – navzdory reformním a zvykovým domněnkám – stezka k nibbáně uzavřená není. Pravá Dhamma není k nalezení ve starých zvycích či textech, ale v dobře vycvičené mysli. Texty jsou návody k tomuto cvičení, nic více a nic méně. Pravidla disciplíny nejsou pouze vnější konvence; hrají důležitou roli v oblasti fyzického a duševního přežití. V praxi Dhammy nejde jen o potvrzení toho, co říkají texty. Čtení a přemýšlení o obsahu textů nemůže poskytnout skutečné porozumění tomu, o čem hovoří – a není to ani opravdové vyjádření úcty k nim. Skutečný projev úcty k textům znamená ověřit si sám pro sebe, zdali jsou v nich obsažené nauky vskutku pravdivé. V průběhu tohoto ověřování došla jeho mysl k mnoha neočekávaným vhledům, jež nebyly zaznamenány v žádných textech. Tyto vhledy pak bylo rovněž nutno podrobit ověření, až mysl postupně – metodou pokusu a omylu – skutečně dospěla k ušlechtilému poznání. Pouze tehdy, říkal Adžán Man, člověk porozuměl Dhammě.

Tento přístup k Dhammě odpovídá tomu, co dávné kultury označovaly jako „znalost válečníka“ – tj. znalost, která pochází z rozvíjení dovedností v obtížných situacích – na rozdíl od „znalosti písaře“, kterou člověk sedící někde v bezpečí a pohodě může napsat na papír. I válečníci musejí používat slova při svém cvičení, ale považují text za autoritativní jen tehdy, jsou-li v něm obsažené nauky uplatňovány v praxi. Jedna kanonická pasáž potvrzuje tento přístup, když cituje Buddhova slova: „Ty nauky, Gótamí, o nichž víš, že vedou k bezvášnivosti a nikoliv k vášnivosti, že vedou k odpoutání a nikoliv k připoutanosti, že vedou k oprošťování a nikoliv k hromadění, že vedou ke skromnosti a nikoliv k žádostivosti, že vedou ke spokojenosti a nikoliv k nespokojenosti, že vedou k odloučenosti a nikoliv ke sdružování, že vedou k energičnosti a nikoliv k lenosti, že vedou k nenáročnosti a nikoliv k náročnosti – o těch můžeš jednoznačně usuzovat: Toto je Dhamma, toto je vinaja, toto je Mistrovo učení.“

Poslední autoritou při posuzování dané nauky proto není to, zda se nachází v určitém textu, nýbrž závisí na absolutní poctivosti každého jedince při ověřování Dhammy a pozorném sledování výsledků. Když Adžán Man dospěl do bodu, kdy mohl zaručit, že stezka k ušlechtilým plodům je stále otevřená, vrátil se zpět na severovýchod, aby o tom zpravil Adžána Sao a pokračoval v putování. Postupně k sobě začal přitahovat skupinu následovníků. Ti, kteří se s ním setkali, ho obdivovali pro jeho chování a učení, kterým se lišil od všech ostatních soudobých mnichů. V jejich očích ztělesňoval Dhammu a disciplínu ve všem, co dělal a říkal. Způsob, jakým učil své žáky, byl rovněž ve stylu válečníka. Nepředával jim pouze verbální znalosti, ale vystavoval je situacím, ve kterých museli rozvíjet mentální a charakterové vlastnosti, jež byly zapotřebí v boji s vlastními nečistotami. Neučil jen jednu meditační techniku, nýbrž celou škálu dovedností – „všechno počínaje mytím plivátek,“ jak to popsal jeden z jeho žáků – a poté je vyslal do lesů.

Po návratu Adžána Mana na severovýchod začal jeho život ovlivňovat třetí typ buddhismu šířící se z Bangkoku – státní buddhismus. Ráma V. (1868-1910) chtěl přeměnit volný feudální systém na centralizovaný národní stát, který by mohl čelit imperialistickému nebezpečí Anglie a Francie. Jako součást tohoto programu začal spolu se svými bratry – z nichž jeden byl mnichem – zavádět náboženské reformy, jež měly omezit neblahý vliv křesťanských misionářů. Jelikož byli vychováni anglickými učiteli, vytvořili nový studijní program, který podroboval Dhammu a vinaju viktoriánským ideálům racionality a praktičnosti. Jejich nová verze vinaje, kupříkladu, byla kompromisem mezi zvykovým a reformním buddhismem, a měla být odpovědí na kritiku křesťanů, kteří považovali mnichy za nespolehlivé a líné. Mniši byli nabádáni k tomu, aby zanechali putování, usadili se v řádných klášterech a přijali nový studijní program. Protože mniši linie Dhammajut měli v té době v Thajsku nejlepší vzdělání – a rovněž nejužší vazby ke královské rodině –, byli zavazováni k tomu, aby napomáhali vládě v odlehlých oblastech.

V roce 1928 nastoupil do administrativní pozice Dhammajutu na severovýchodě mnich, který nepřál meditaci a putování po lesích. Ve snaze domestikovat žáky Adžána Mana jim nařídil zakládat kláštery a propagovat vládní program. Adžán Man se s malou skupinou žáků proto vydal na sever, kde měli ještě relativní svobodu. Na počátku třicátých let byl Adžán Man ustanoven opatem významného kláštera ve městě Chieng Mai, ale ještě před úsvitem následujícího dne z města zmizel. Na severovýchod se vrátil až v posledních několika letech svého života poté, co místní administrativní úředníci změnili svůj postoj k jeho způsobu praxe. Až do své smrti roku 1949 neupustil od svých dhutangových praktik.

Teprve až v padesátých letech si toto hnutí získalo uznání v Bangkoku, přičemž celostátního významu nabylo postupně v letech sedmdesátých. Lidé v té době ztráceli důvěru ve státní mnichy, z nichž mnozí nebyli ničím více než byrokraty v rouchu. V důsledku toho se mniši kammatthánové tradice stali v očích mnoha lidí – mnichů i laiků – pevnými a spolehlivými představiteli Dhammy ve světě zachváceném zběsilou modernizací.

Buddhistické dějiny prokázaly, že lesní tradice procházejí velmi rychlým životním cyklem. Když jedna ztratí svou vitalitu, je často nahrazena novou. Díky masivnímu ničení thajských lesů v posledních několika desetiletích však může být tato kammatthánová tradice tou poslední, která kdy v Thajsku vznikne. Naštěstí jsme se o ní na Západě dozvěděli včas na to, abychom se poučili o tom, jak pěstovat zvyky ušlechtilých a zakládat autentické lesní tradice v našich vlastních zemích. Tím nejdůležitějším ponaučením by mohla být role divočiny při ověřování a korigování trendů, jež vyrůstají mezi buddhisty žijícími v městském prostředí. Historie kammatthánové tradice vyvrací často opakované tvrzení o tom, že buddhismus byl schopen přežít díky své snadné přizpůsobivosti té či oné hostitelské kultuře. Přežití buddhismu a přežití Dhammy jsou dvě různé věci. Lidé jako Adžán Man – ochotní obětovat vše za účelem objevení a následování Dhammy v její původní podobě – jsou těmi, kteří udrželi Dhammu při životě. Ačkoliv lidé měli vždy možnost věnovat se buddhistickým tradicím podle svého zalíbení, ti, kteří z toho získali ten největší prospěch, byli ti, kteří – místo přizpůsobování buddhismu svým představám – přizpůsobili své vlastní postoje zvykům a tradicím ušlechtilých. Nalézt tyto zvyklosti není snadné, když vezmeme v úvahu tu nepřebernou rozmanitost tradic, jež se vyvinuly v rámci buddhismu v průběhu staletí. Každý jedinec je při jejich ověřování odkázán na své vlastní síly založené na poctivosti, upřímnosti a schopnosti rozlišování. Nic není předem dáno ani zaručeno. A snad samotný tento fakt je znakem pravé hodnoty Dhammy. Pouze lidé obdaření absolutní poctivostí dokážou proniknout k jejímu jádru. Jak to vyjádřil Adžán Lí, jeden z žáků Adžána Mana: „Není-li člověk opravdový vůči Buddhovu učení, Buddhovo učení nebude opravdové k němu – a takový člověk nebude schopen poznat, co je pravým Buddhovým učením.“

 

 

Source : http://dhamma.wz.cz

 

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net