|
|
|
|
Rozpravy o cvičení mysli |
|
|
Adžán Mahá Bua
|
|
|
Z thajštiny přeložil Thánissaró Bhikkhu. Z angličtiny přeložil Jakub Bartovský. |
|
Obsah:
|
|
|
Od nevědomosti k prázdnotě Adžán Mahá Bua (27. března 1964)
Každý z nás, než začne cvičit a také v počátečních fázích cvičení, jistě bude sužován nevědomostí a nejistotou, neboť to jsou ony vlastnosti, jež vedou do stavů bytí a zrození, do nichž se všechny živé bytosti rodí. Když stojíme teprve na začátku svého cvičení, nemáme dostatek počátečního kapitálu na to, aby naše inteligence okamžitě převzala každou situaci, a tak se nevědomost často dostane ke kormidlu. A co se týče této nevědomosti: pokud jsme nikdy necvičili svoji inteligenci, aby nám ukázala správnou cestu, nevědomost ovládající naši mysl nás jistě zavede tím nesprávným směrem. Na začátku mé vlastní praxe jsem měl pochybnosti o tom, zda Buddhovo učení – jak metody cvičení, tak konečné výsledky – je skutečně tak dokonalé, jak to on něm Buddha tvrdil. Tato nejistota vězela hluboko v mém srdci, a to v době, kdy jsem se rozhodoval, zda mám či nemám doopravdy usilovat o ty nejvyšší stupně Dhammy – krátce řečeno, zda mám usilovat o dosažení nibbány. Než jsem začal takto uvažovat o nibbáně, tyto pochybnosti jsem skoro neznal, zřejmě proto, že jsem vůbec ještě neměl namířeno tímto směrem. Ale poté, co jsem oblékl mnišské roucho a začal jsem studovat Dhammu – především život Buddhy, příběh jeho velkého odříkání vedoucí k Probuzení vůči stezkám (magga), plodům (phala) a nibbáně; a také životy ušlechtilých žáků, kteří vyslechli Dhammu od Buddhy a vydali se cvičit na různá místa, dokud rovněž nedosáhli Probuzení a nestali se tak svědky Buddhy a jeho učení – když jsem o tomto četl, vyvstal ve mně silný pocit důvěry a chtěl jsem se cvičit, abych byl takový jako oni. Ale jak jsem měl postupovat v tomto cvičení podle jejich vzoru? Přinese Dhamma – tj. cvičení, které by vedlo mysl k procitnutí vůči vyšším stupňům Dhammy, jak tomu bylo u Buddhy a jeho žáků – tytéž výsledky, anebo bude bezvýsledná a způsobí jenom zbytečné obtíže těm, kteří se jí věnují? Či přinese plné plody v souladu s dobře vyloženou naukou (svákkháta-dhamma)? To byla má hlavní nejistota. Ale co se týče důvěry v Probuzení Buddhy a jeho žáků, o tom jsem byl plně přesvědčen i jako obyčejný, nevědomý člověk. V počátečních fázích mé praxe mě zatěžovaly hlavně pochyby o tom, zda stezka praxe, na kterou jsem se vydal podle vzoru Buddhy a jeho žáků, mě skutečně dovede k témuž cíli. Nebyla už teď zcela zarostlá trním a křovím? Nezměnila se v něco jiného, než je Dhamma vedoucí ven z utrpení (nijjánika-dhamma), ačkoliv Buddha a jeho žáci tuto stezku následovali až do říše míru a bezpečí? To byla má nejistota ohledně příčin v oblasti cvičení. Co se týče výsledků cvičení, tázal jsem se, zda stezky, plody a nibbána stále existují, tak jako v Buddhově době. S těmito pochybami, které vězely hluboko v mém srdci, jsem se nedokázal nikomu svěřit, jelikož jsem cítil, že by je pro mě nikdo nevyřešil a nerozptýlil by tím nejistotu v mém srdci. Proto jsem vkládal všechny své naděje do setkání se ctihodným Adžánem Manem. Ačkoliv jsem se s ním ještě nikdy nesetkal, donesla se ke mně jeho pověst, která se již nějakou dobu šířila z Chiang Mai a podle které šlo vskutku o neobyčejného mnicha. Lidé, kteří mi o něm vyprávěli, ho většinou nelíčili v rámci běžných stupňů ušlechtilosti. Všichni hovořili o jeho arahantství. To mě přimělo k tomu, že po dokončení svých studií, jak jsem si předsevzal, půjdu a budu se cvičit pod jeho vedením, abych rozptýlil pochybnosti, jež mě v té době hluboce trápily. Slíbil jsem si, že dokončím třetí stupeň studia páli. Co se týče studia Dhammy, nezáleželo mi na tom, zda uspěji či neuspěji při zkouškách. Jakmile složím pálijské zkoušky třetího stupně, budu se už jen cvičit. Naprosto odmítnu dále studovat či skládat jakékoli vyšší zkoušky. Toto jsem si předsevzal. A tak cílem mého vzdělání byl třetí stupeň pálijských studií. Nemohu říci, zda to byl můj dobrý nebo špatný osud, ale u zkoušek jsem neuspěl dva roky po sobě, a až napotřetí se mi je podařilo složit. Co se týče tří stupňů studia Dhammy, nakonec jsem jimi prošel, neboť jsem studoval a skládal zkoušky z obou předmětů zároveň. A stalo se, že když jsem dorazil do Chiang Mai, ctihodný Čao Khun Dhammačedi z Udorn Thani pozval ctihodného Adžána Mana, aby strávil období dešťů (vassa) v Udornu, a on proto opustil svou samotu a dorazil do Wat Chedi Luang v Chiang Mai právě v době mého příchodu. Když jsem se o tom dozvěděl, naplnila mne veliká radost. Příští den, když jsem se vrátil ze své ranní almužní obchůzky, mi jeden z mnichů řekl, že ctihodný Adžán Man prošel tou samou cestou na své almužní obchůzce jen chvíli přede mnou. To ve mně ještě umocnilo touhu se s ním setkat. Byť bych s ním nehovořil tváří v tvář, stačilo by mi ho zahlédnout před jeho odjezdem do Udorn Thani. Další den brzy ráno, než se ctihodný Adžán Man vypravil na svou almužní obchůzku, jsem rychle posbíral nějaké almužní jídlo a vrátil jsem se do svého příbytku. Odtud jsem pozoroval cestu, po které se měl vracet, jak mi o tom řekli jiní mniši, a zanedlouho jsem ho vskutku spatřil. Vykoukl jsem ze svého úkrytu, abych si ho prohlédl, naplněn hladem tak dlouho odkládané touhy ho vidět. A pak jsem ho skutečně uviděl. V ten okamžik ve mně vyvstala naprostá důvěra v něj. Nepromarnil jsem své zrození jako lidská bytost, říkal jsem si, neboť jsem nyní spatřil arahanta. Ačkoliv mi nikdo neřekl, že je arahant, mé srdce o tom pojalo pevné přesvědčení, jakmile jsem ho uviděl. V tentýž moment mne zalil nepopsatelný pocit náhlé extáze, až se mi z toho zježily chlupy po celém těle – ačkoliv mne ještě nespatřil svýma fyzickýma očima. Několik dní poté Adžán Man opustil Wat Chedi Luang a vydal se společně se svými žáky do Udorn Thani. Já jsem zůstal studovat ve Wat Chedi Luang. Když jsem složil své pálijské zkoušky, vrátil jsem se do Bangkoku s úmyslem odejít a cvičit se v meditaci, jak jsem si předsevzal. Ale jeden starší mnich, který mi chtěl laskavě pomoci v dalších pálijských studiích, mi řekl, že mám zůstat v Bangkoku. Snažil jsem se najít nějakou cestu ven, neboť jsem cítil, že podmínky mého slibu byly splněny ve chvíli, kdy jsem složil své pálijské zkoušky. V žádném případě jsem už nemohl dále studovat či se připravovat na další stupeň pálijských zkoušek. Vždy již bylo v mé povaze vážit si pravdivosti. Když si jednou dám nějaký slib, tak ho také dodržím. Ani života si tak necením jako svého předsevzetí. A tak jsem nyní musel najít nějaký způsob, jak opustit Bangkok za účelem cvičení. Onen starší mnich, který byl mým učitelem, dostal zrovna tehdy pozvání do vnějšíh provincií, což byla pro mě jedinečná příležitost zmizet. Kdyby byl přítomen, bylo by pro mě těžké odejít, protože jsem mu byl za mnohé zavázán a asi bych nedokázal překonat svou úctu k němu. Ale jakmile jsem viděl tuto šanci, rozhodl jsem se ten večer učinit předsevzetí a očekával jsem nějaké znamení od Dhammy, které by posílilo mé odhodlání. Když jsem skončil svou recitaci, slíbil jsem si, že pokud můj odchod z Bangkoku za účelem meditace, v souladu s mým dřívějším předsevzetím, má proběhnout hladce a naplnit má očekávání, měla by se mi buď v meditaci nebo ve snu zjevit nějaká neobvyklá vize. Ale kdyby se mi nepodařilo odejít nebo kdybych se měl ve svém cvičení dočkat zklamání, přál jsem si, aby vize ukázala důvod tohoto zklamání a neuspokojení. Pokud by však měl můj odchod naplnit má očekávání, přál jsem si, aby vize byla neobyčejně zvláštní a podivuhodná. Poté jsem zasedl k meditaci, ale ačkoli jsem meditoval dlouho, žádná vize se neobjevila, a tak jsem ulehl ke spánku. Jakmile jsem zavřel oči, zdál se mi sen, v němž jsem se vznášel vysoko na nebi nad velkým městem. Nebyl to Bangkok, ale nevím, které jiné město to mohlo být. Rozprostíralo se až po obzor a bylo velmi mohutné. Přelétl jsem třikrát nad městem, a pak jsem se vrátil na zem. Jakmile jsem se dotkl země, probudil jsem se. Byly čtyři hodiny v noci. Rychle jsem vstal s pocitem naplnění a uspokojení v srdci, protože když jsem přelétával nad oním městem, viděl jsem mnoho zvláštních a podivuhodných věcí, které vám nemohu detailně popsat. Když jsem procitl, cítil jsem se šťastně, radostně, a byl jsem velmi spokojen se svou vizí, neboť jsem byl nyní přesvědčen o tom, že mé naděje se jistě naplní. Nikdy předtím jsem neměl takovou úžasnou vizi – a navíc se ještě shodovala s mým předsevzetím. Tu noc jsem skutečně žasl nad svou vizí. Další den, hned po jídle, jsem se šel rozloučit s mnichem, který měl na starost klášter, a on mě ochotně propustil. Vydal jsem se do provincie Nakhorn Ratchasima, kde jsem strávil období dešťů v okresu Cakkaraad. Začal jsem cvičit soustředění (samádhi) a byl jsem překvapen nad tím, jak se má mysl postupně zklidňovala a utišovala. Jasně jsem viděl, jak se mé srdce noří do stavu klidu a míru. Poté mě onen starší mnich, můj učitel pálijštiny, požádal, abych se vrátil do Bangkoku a pokračoval ve svých studiích. Dokonce byl tak laskavý, že mě navštívil, načež pokračoval ve své cestě do dalších provincií. Na zpáteční cestě jsem se k němu měl připojit a doprovázet ho do Bangkoku. Měl jsem z toho hlavu plnou starostí, a tak jsem se vypravil do Udorn Thani, abych našel ctihodného Adžána Mana. Avšak pokrok, který jsem učinil ve svém soustředění, se ztratil v mé rodné vesnici Baan Taad, pouze proto, že jsem si musel vyrobit jeden klod. Nestrávil jsem v Baan Taad ještě ani celý měsíc, když jsem začal cítit, že má mysl se nechce usadit v soustředění tak lehce jako dříve. Někdy se mi podařilo ji zklidnit, jindy zase ne. Když jsem viděl, že to nevypadá příliš slibně a že to půjde spíš jen z kopce dolů, rychle jsem svou rodnou ves opustil. Na cestě z Nakhorn Ratchasima do Udorn Thani jsem chtěl dohonit ctihodného Adžána Mana, který strávil období dešťů ve Wat Noan Nives, v Udorn Thani. Již jsem ho však nezastihl, jelikož přijal pozvání do Sakon Nakhorn ještě před mým příjezdem, a tak jsem asi tři měsíce strávil ve Wat Thung Sawaang, v Nong Khai. V květnu roku 1942 jsem se z Nong Khai vypravil do města Sakon Nakhorn, a odtamtud jsem odjel do kláštera v Baan Khoak, okrsek Tong Khoam, okres Muang, v provincii Sakon Nakhorn, kde prodléval ctihodný Adžán Man. Když jsem dorazil do kláštera, on ještě meditoval v chůzi za večerního šera. „Kdo je to?“ zeptal se, a tak jsem mu řekl, kdo jsem. On poté opustil svou meditační stezku a zavedl mě do haly – měl tam svůj pokoj, v němž spal – a hovořil tam se mnou. Projevoval velikou laskavost a soucit vůči tomu nesmírně zaslepenému člověku, který ho vyhledal. Dal mi ponaučení v Dhammě hned onen první večer, jehož hlavní body vám teď zopakuji, pokud si je dokážu vybavit. Je to poselství, které zůstává blízké mému srdci až do dnešního dne. „Už jsi hodně studoval,“ řekl mi, „dost na to, aby sis zasloužil titul ‘Mahá’. Teď ti řeknu něco, nad čím by ses měl hluboce zamyslet. Nemysli si, že podceňuji Buddhovu Dhammu, ale v této chvíli, ať jsi ji studoval sebevíce, bude pro tebe jako učence pouze překážkou v meditaci, protože neodoláš a budeš ji používat k posuzování věcí, když se snažíš utišit svou mysl. Budeš-li tedy rozvíjet klid ve své mysli, měl bys vzít všechnu nastudovanou Dhammu a odložit ji prozatím stranou. Až přijde doba k jejímu použití, vproudí opět do tvé mysli a sloučí se dokonale s praxí. Zároveň ti bude sloužit jako měřítko, podle něhož bys měl formovat své srdce. Ale zatím by ses vůbec neměl zabývat tou Dhammou, kterou jsi studoval. Když budeš uklidňovat svou mysl nebo používat porozumění (paňňá) ke zkoumání povahy pěti khandh, měl by ses nejprve zaměřit na oblast těla, jelikož všechna Dhamma v textech poukazuje právě na tělo a mysl, ale mysl ještě nemá žádný pevný základ a nedovede proto správně uplatnit Dhammu naučenou z textů. Z Dhammy se stanou pouhé domněnky a pojmy, které tě povedou k nekonečné spekulaci, až se z tebe stane člověk bez jakýchkoli základů, neboť mysl je upnutá na teorii způsobem, který odporuje Buddhově cestě. Chtěl bych, aby ses zamyslel nad tím, co jsem ti dnes řekl. Pokud budeš vytrvale cvičit, přijde den, kdy se ti tato má slova vtisknou do srdce.“ To je zatím vše, co vám řeknu z jeho ponaučení. Okamžitě ve mně vyvstal pocit důvěry v něj, jakmile jsem ho ten večer spatřil tváří v tvář, a to jak díky mé důvěře v Dhammu, kterou mě laskavě učil, tak díky pomoci, kterou mi poskytoval, když jsem se cvičil pod jeho vedením. Zůstal jsem s ním s nepopsatelným pocitem uspokojení – ale také s nepopsatelnou hloupostí v mé mysli. On sám byl velmi laskavý a pomáhal mi s Dhammou, kdykoliv jsem ho o to požádal. Má počáteční praxe s ním byla záležitostí střídavého pokroku a úpadku mysli. Má mysl se jen málokdy pevně soustředila na delší dobu. První období dešťů, které jsem s ním strávil, bylo celkově mým devátým, jelikož prvních sedm období dešťů jsem strávil studiem a jedno období v Nakhorn Ratchasima poté, co jsem začal cvičit. Během tohoto prvního období dešťů s ctihodným Adžánem Manem se v oblasti mého soustředění střídal jen pokrok s úpadkem. Po deštivém období jsem více než dva měsíce strávil na jedné hoře, načež jsem se opět vrátil k němu, přičemž má mysl stále postupovala vpřed a vracela se zpět jako předtím. Nemohl jsem přijít na to, proč se vždy znovu vrátila zpět, ačkoliv jsem se snažil cvičit opravdu naplno. Některé noci jsem vůbec neusnul kvůli obavám z toho, že má mysl poklesne na nižší úroveň, a ona tak přesto učinila. Zvláště když se mysl začala uklidňovat, ještě jsem zvýšil své úsilí, z obavy před poklesem mysli – a ani tak jsem neuspěl. Po chvíli mysl zase pokročila vpřed, načež se opět vrátila zpět. Když pokročila vpřed, zůstala na té úrovni pouze tři dni, a pak mi přímo před očima klesla zpět. Začal jsem se starat a ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že se takto vrací zpět. Bylo to snad proto, že jsem opustil své meditační slovo? Možná v té chvíli ochabla má bdělost (sati). Uvědomil jsem si to a slíbil jsem si, že za všech okolností musí má mysl být pod kontrolou meditačního slova. Ať jsem potom dělal cokoliv, ať jsem byl či nebyl ve stavu soustředění – dokonce i když jsem zametal v klášteře nebo jsem vykonával nějakou práci –, nedovolil jsem své mysli, aby se odchýlila od buddhó, slova, které jsem si opakoval ve své meditaci. Když se tedy mysl pohroužila do klidného stavu, a pokud v tomto klidném stavu mohla stále opakovat slovo buddhó, nedopustil jsem, aby se od něj odchýlila. A pokud měla mysl jakkoli poklesnout, musel jsem to vidět právě tam. Jakmile jsem si tohoto povšimnul a dal jsem si zmíněné předsevzetí, začal jsem opakovat slovo buddhó. Když jsem si je opakoval, má mysl se dokázala rychle utišit, mnohem rychleji než kdykoliv předtím. Meditační slovo jsem opustil až tehdy, když se mysl pohodlně usadila ve stavu uklidnění. V té chvíli, ať jsem si mentálně opakoval buddhó či nikoliv, bylo již vědomí tohoto utišení samo o sobě pevně „buddhó“. Netvořily se vůbec žádné myšlenky. Tehdy jsem přerušil své mentální opakování. Jakmile mysl naznačila, že chce vystoupit z tohoto stavu – jinými slovy, jakmile se lehce zachvěla –, okamžitě jsem znovu začal opakovat meditační slovo, abych udržel mysl na tom správném místě. Zároveň jsem dával bedlivý pozor na to, v jakém bodě mysl poklesne zpět. Již jsem se nestaral o pokrok či úpadek mysli. Ať mysl sebevíce pokročila nebo poklesla, nebyl jsem ochoten opustit své meditační slovo. A i když měla mysl poklesnout, nechal jsem ji, protože když jsem byl dříve rozhodnut, že ji poklesnout nenechám, stejně poklesla bez ohledu na mé přání. Teď jsem se již nestaral o to, zda má mysl pokročí vpřed nebo se vrátí zpět. Prostě jsem ji jen přiměl k tomu, aby si byla vědoma buddhó. Snažil jsem se sledovat pokrok či úpadek pouze v rámci mysli zaměřené na buddhó. Tam jsem to musel jasně vidět. Do tohoto místa jsem vložil svou důvěru. Přestal jsem se starat o nějaký pokrok či úpadek. Jak čas postupně ubíhal, mysl, která střídavě postupovala vpřed a klesala zpět, najednou nepoklesla. To mě přivedlo k poznání: skutečnost, že mysl tak často klesala zpět, byla důsledkem opuštění meditačního slova; má bdělost (sati) musela jistě v tom okamžiku ochabnout. Od té chvíle jsem proto neustále udržoval pozornost u svého meditačního slova. Ať jsem šel kamkoliv či jsem dělal cokoliv, nenechal jsem svou bdělost ochabnout. I kdybych měl být na pokraji smrti, nedopustil bych, aby se má pozornost odchýlila od buddhó. Pokud měla mysl poklesnout na nižší úroveň, toto bylo jediné místo, kde jsem se to snažil sledovat. Nezabýval jsem se tou věcí žádným jiným způsobem. Následkem toho si má mysl dokázala vybudovat pevný základ díky meditačnímu slovu buddhó. Pak přišlo mé druhé období dešťů s ctihodným Adžánem Manem. Ještě než začaly deště, má už mysl byla klidná a pevná ve svém soustředění, aniž by jakkoli klesala zpět. A i kdyby tak byla činila, odmítal jsem opustit své meditační slovo. Došlo to tak daleko, že jsem byl schopen sedět v meditaci v jediné pozici, od pozdního večera až do rozbřesku. Během mého druhého období dešťů s ctihodným Adžánem Manem jsem považoval celonoční sezení v meditaci za nejdůležitější metodu v mém cvičení. Pak jsem v tom postupně polevil, když jsem tělo začal vidět jako nástroj, který by se mohl opotřebovat, kdybych ho používal neumírněně. I tak jsem však zjistil, že zesílení mého úsilí pomocí celonočního sezení dalo mé mysli více energie než jakákoli jiná metoda. V době, kdy jsem sedával v meditaci celou noc až do rána, jsem dosáhl jasného pochopení pocitů bolesti, které se objevují při dlouhém sezení v jediné pozici, jelikož bolest, která se tehdy objevovala, byla velmi zvláštní a výjimečná. Porozumění (paňňá), které zkoumalo bolest a zápasilo s ní, pracovalo neustále a bez umdlévání, dokud neproniklo všemi aspekty bolesti v těle – které teď bylo jedinou masou bolesti. Porozumění současně pronikalo k pocitům v srdci a poznávalo je. To velmi posílilo mou bdělost, mé porozumění a mé odhodlání v úsilí se cvičit. Zároveň mi to dodalo odvahu a důvěru do budoucnosti, neboť jsem věděl, že bolesti v okamžiku smrti se nebudou nijak lišit od bolestí, které jsem zakoušel a zkoumal v přítomnosti. Na těchto bolestech nebude nic zvláštního či výjimečného, co by mě mohlo zmást či oklamat v momentu smrti. To bylo mé další poznání. Bolest, jakmile ji mé porozumění dokonale prohlédlo, okamžitě zmizela a mysl spočinula v naprostém klidu a míru. V tomto bodě by se dalo říci, že mysl je prázdná, ale je prázdná pouze během soustředění (samádhi). Když vystoupí ze stavu soustředění, tato prázdnota zmizí. Mysl proto obnoví své zkoumání a pokračuje v něm tak dlouho, dokud nedosáhne jistoty ve svém soustředění. (Zde svůj výklad trochu zestručním, abych nemluvil příliš dlouho.) Jakmile je soustředění opravdu silné, porozumění zintenzivní své zkoumání různých aspektů těla, až je všechny uvidí jasně a bude moci jednou provždy přetnout svou připoutanost k tělu. Tehdy se mysl začíná vyprazdňovat, ale ještě to není dokonalá prázdnota. V mysli se pořád ještě objevují různé představy, dokud nezíská dostatečnou zkušenost díky neúnavnému cvičení. Obrazy v mysli se pak začínají den ode dne vytrácet, až nakonec zmizí úplně. Žádné mentální obrazy se pak neobjevují ani uvnitř, ani vně mysli. Tomu se rovněž říká prázdná mysl. Tento druh prázdnoty je vnitřní prázdnotou mysli, která dosáhla své vlastní úrovně. Není to prázdnota soustředění, tj. sezení a cvičení soustředění. Když sedíme v soustředění, tak je to prázdnota soustředění. Ale když mysl nechá jít tělo díky onomu plnému pochopení, jež má za následek zmizení všech vnitřních obrazů a představ, a díky síle její bdělosti a jejího porozumění, které si jasně uvědomují tyto věci, říká se tomu prázdnota mysli spočívající na své vlastní úrovni. Je-li dosaženo tohoto stupně, mysl je skutečně prázdná. Ačkoliv se tělo stále objevuje, je tu pouze pocit jeho přítomnosti. Žádný obraz těla se neobjevuje v mysli. Prázdnota tohoto druhu je prázdná na úrovni mysli – a je neustále takto prázdná, bez přerušení. Je-li tato prázdnota totožná s nibbánou, pak je to nibbána toho daného meditujícího či toho konkrétního stupně mysli, ale není to ještě Buddhova nibbána. Pokud by někdo považoval prázdnotu soustředění za nibbánu, když se mysl usadí v utišeném stavu, byla by to pouze nibbána soustředění toho daného meditujícího. Proč nejsou tyto dva druhy prázdnoty prázdnotou Buddhovy nibbány? Protože mysl prázdná v soustředění je nevyhnutelně spokojená a připoutaná ke svému soustředění. Mysl prázdná na své vlastní úrovni je nevyhnutelně pohroužená a upoutaná k tomuto druhu prázdnoty. Musí nejprve učinit tuto prázdnotu předmětem svého zkoumání, aby ji mohla překonat. O tom, kdo nazývá tuto prázdnotu nibbánou, lze říci, že je připoután k nibbáně v této prázdnotě, aniž by si toho byl vědom. Je-li tomu tak, jak může být tento druh prázdnoty nibbánou? Nechceme-li zůstat na této rovině nibbány, musíme rozprostřít pocity (védaná), vjemy (saňňá), mentální formace (sankhárá) a vědomí (viňňána) k podrobnému prozkoumání, abychom je viděli jasně a ve všech detailech – neboť ta prázdnota, o které zde hovoříme, je prázdnotou pociťování, jelikož pocity slasti stále naplňují tuto prázdnotu. Vjemy naší mysli ji označují jako prázdnou. Mentální formace se zabývají touto prázdnotou jako svým předmětem. Vědomí umožňuje, že jsme si jí vědomi uvnitř, a není pouze vědomím o vnějších věcech – proto je tato prázdnota také prázdnotou mentálního předmětu. Jestliže tyto věci a tuto prázdnotu jasně zkoumáme jako sankhára-dhammy, neboli formace, otevře nám to cestu, po níž jednoho dne jistě dospějeme k jejich překonání. Zkoumáme-li je tímto způsobem, tyto čtyři khandhy a tato prázdnota – jež zastírají pravdu – se nám postupně odhalí a odkryjí, až budou zcela zjevné. Mysl pak určitě nalezne způsob, jak se od nich oprostit. Dokonce ani základna všech sankhára-dhamm, která je plná těchto zformovaných věcí, neodolá naší bdělosti a porozumění, neboť je s těmito věcmi provázaná. Bdělost a porozumění (sati-paňňá) radikálního druhu si prorazí cestu dovnitř – stejně jako oheň, který spaluje vše, co mu přijde do cesty –, dokud nevymýtí kořen všech těchto zformovaných věcí. Teprve pak zastaví své tažení. Co na této úrovni funguje jako protivník Buddhovy nibbány? Prostě věci, k nimž je mysl upoutána: pocit, že „má mysl je prázdná“, „má mysl je spokojená“, „má mysl je čistá a průzračná“. Ačkoliv můžeme vidět mysl jako prázdnou, je stále ještě spjata s jistou ne-prázdnotou. Mysl může vypadat jako spokojená, ale pořád ještě závisí na strasti. Může se jevit jako čistá a průzračná, ale stále ještě prodlévá s nečistotami – aniž bychom si toho byli vědomi. Prázdnota, spokojenost a průzračnost jsou tudíž vlastnosti, které zastírají mysl, neboť jsou to příznaky bytí a zrození. Ten, kdo chce odetnout bytí a zrození, by měl tyto věci zkoumat, tak aby jim porozuměl a nechal je jít. Nesnažte si je přivlastnit, nebo se změní v oheň a popálí vás. Pokud vaše porozumění pronikne těmito třemi pány bytí a zrození, jak se objevují v mysli, dospějete k samému jádru bytí a zrození, které se rozsype a ztratí se z mysli, jakmile porozumění vypátrá základ, na němž spočívá. Když tyto věci zmizí díky síle porozumění, vyvstane jiná forma prázdnoty. V této prázdnotě se neobjevují znaky žádné konvenční skutečnosti (sammati). Tato prázdnota se liší od těch dvou předchozích. Nevím, zda lze tuto prázdnotu nazvat prázdnotou Buddhy, nebo čí prázdnota to vlastně je; pouze mohu říci, že je to prázdnota, kterou každý meditující musí zakusit sám pro sebe. Tato prázdnota nemá žádný čas ani období. Je akálika – ne-časová –, ale v průběhu času. Prázdnota soustředění se může změnit v rámci pokroku a úpadku. Prázdnota na nehmotné či bezpředstavové (arúpa) úrovni, která slouží jako součást naší cesty, se také může změnit nebo může být překonána. Ale tato prázdnota uvnitř se nemění – protože v ní není žádné Já, ani žádný pocit, že tato prázdnota jsem já. Je tu pouze poznání a vidění věcí tak, jak jsou (jathábhúta-ňánadassana) – vidění této prázdnoty v souladu s jejími přirozenými principy, a všech jevů tak, jak skutečně jsou, jak pomíjejí a vůbec celkově existují. Dokonce i ctnost, soustředění a porozumění – vlastnosti, které používáme k napřímení svého srdce – jsou nazřeny ve své pravé povaze a ponechány své přirozenosti. Naprosto nic nezůstane skryto na tomto posledním stupni prázdnoty. Chtěl bych, abychom všichni uvažovali o těchto třech druzích prázdnoty a snažili se jich dosáhnout – a to především ten poslední druh prázdnoty, která je prázdnotou v principech přírody, kde se nás již nikdy nemůže dotknout žádná jiná osoba či jakákoliv konvenční skutečnost. Naše pochybnosti, od těch počátečních stupňů Dhammy až k této konečné prázdnotě, se vyjasní, přičemž naše vlastní poznání a vidění zaujmou místo soudce. Tím dospívám ke konci svého výkladu, který začal vyprávěním o mé vlastní nevědomosti, a pak se stočil k této poslední prázdnotě, kde již selhávají mé schopnosti dále vysvětlovat. A tak bych teď rád skončil, protože čas se již nachýlil. Nechť vás všechny provází
štěstí a spokojenost.
|
|
|
source : http://dhamma.wz.cz
|
|