|
|
|
| Buddha a jeho Dhamma | |
|
Phra Alan Nyanavajiro
|
|
|
Stručný úvod do Buddhova učení S menšími úpravami přeloženo z anglického originálu THE BUDDHA AND HIS DHAMMA, Third print: Malaysia 1994. Přeložil Ladislav Král, korektury provedli Jiří Roztočil, Žaneta Málková. © Občanské sdružení SATI Pardubice, 2005.
|
|
|
Počátek
Zakladatel buddhismu Siddhattha
Gótama (v sanskrtu Siddhártha Gautama) se narodil v severní Indii asi
před dvěma a půl tisíci lety. Říká se, že přesným místem jeho narození
byl háj Lumbiní, který dnes leží v Nepálu kousek od indických hranic.
Gótamův otec, král Suddhódana, byl vládcem drobného království Sákjů.
Přirozeně ho potěšilo, když se mu narodil dědic, který by po něm mohl
nastoupit na trůn. Z toho důvodu nebyl příliš nadšen, když věštci po
prohlídce dítěte předpověděli, že jestliže se nestane světovládcem, bude
velkým duchovním učitelem. Suddhódana věděl, že zážitky obtížných a
bolestných životních situací by obrátily Gótamovu mysl duchovním směrem,
proto učinil vše, co bylo v jeho moci, aby ochránil mladého prince před
těžkostmi života. Gótama byl proto vychováván v uzavřeném světě bezpečí
a luxusu. Žil v překrásných palácích, nosil oblečení z honosného
materiálu, jedl jen nejvybranější pokrmy a většinou se bavil a trávil
čas tím nejpříjemnějším způsobem.
Gótama vyrostl a nakonec se oženil
s mladou princeznou Jasódharou, která mu porodila syna jménem Ráhula.
Avšak jednoho dne Gótama přesvědčil svého sluhu Čannu, aby ho v jeho
voze dovezl do místní vesnice, kterou doposud nikdy nenavštívil. Podle
legendy uskutečnil celkem čtyři výlety do vesnice, což mělo úplně změnit
jeho dosavadní život. Čtyři znamení Na prvním výletě potkal starého muže, na druhém nemocného a na třetím skupinu lidí nesoucích mrtvé tělo ke kremaci. Protože před tím nikdy neviděl stáří, nemoc a smrt, byl přirozeně hluboce otřesen. Když zjistil, že to je společný úděl celého lidstva, život v paláci se pro něj stal nesnesitelným. Byl úplně posedlý faktem utrpení a nalezení cesty k jeho ukončení. Na čtvrtém výletě do vesnice se setkal s asketou, mnichem, který se všeho vzdal, aby se mohl plně věnovat duchovnímu životu. Ačkoli neměl žádný majetek, vyzařoval z něho klid, který v Gótamovi vyvolával dojem, že se nějakým způsobem vyrovnal s nepříjemným faktem utrpení.
Odchod Gótama se rozhodl, že bude následovat příklad askety. Jednoho dne se pozdě v noci vytratil z paláce, vyměnil svou přepychovou jemnou róbu za jednoduché mnišské roucho a oholil si krásné černé vlasy. Potom, když si ponechal jen misku na jídlo, vydal se na velkou výpravu. Gótama navštívil všechny slavné duchovní učitele té doby a naučil se všemu, co vyučovali. V průběhu tohoto hledání podrobil své tělo velkému strádání a trýzni. Žil v hlubokých lesích spalován poledním sluncem a v noci třesoucí se zimou; spal na lůžkách z trní; někdy žil na pohřebištích; hladověl, až byl tak hubený, že když se dotkl břicha, mohl cítit svou páteř. Ale stále nemohl nalézt odpověď na základní otázku, kterou hledal. Nakonec pochopil, že když bude takto pokračovat, pravděpodobně dřív zemře, než najde odpověď. Proto si vzal trochu jídla, což vzbudilo odpor u jeho duchovních společníků, kteří ho okamžitě opustili. Když nabral dost sil, došel na místo dnes zvané Bódh Gaya, kde usedl pod veliký strom. Rozhodl se, že nevstane, dokud nenalezne odpověď, kterou hledá.
Velké osvícení Během květnové úplňkové noci Gótama vstoupil do hluboké meditace a získal různé druhy vědomostí. Rozpomenul se na své minulé životy; také viděl, jak pracuje kamma (v sanskrtu karma); spatřil, jak překonat touhu, připoutanost k existenci a ulpívání na nesprávných názorech. Nakonec při východu jitřenky dosáhl osvícení a prohlásil: „Zrozování je ukončeno, svatý život byl naplněn, co bylo třeba udělat bylo uděláno, již není potřeba nic dalšího učinit...“ Už nebyl Gótamou, ale Buddhou - „Probuzeným“. Někdy se říká, že realizoval nibbánu (v sanskrtu nirvánu), vyhlazení chtivosti, hněvu a nevědomosti. Avšak pravá povaha nibbány nemůže být slovy popsána; každý člověk ji musí poznat svým vlastním srdcem.
Buddha není Bůh, prorok nebo
nějaká podobná bytost. Je jedinečnou bytostí, která se objevuje za
určitých podmínek, aby učila Dhammu - učení, které osvobozuje člověka z
pout bolesti a utrpení. První rozprava Nejprve se Buddha zdráhal sdělit ostatním lidem to, co objevil. Cítil, že by nebyli schopni porozumět. Buddha pochyboval o schopnosti lidstva porozumět jeho Dhammě (v sanskrtu Dharmě), protože kvůli mentálnímu znečištění chtivostí, hněvem a nevědomostí nejsou lidé schopni vidět pravdu, která je neustále přítomná. Avšak nakonec byl Buddha přesvědčen, že existují i „bytosti s málo prachem v očích“, kterým by mohl pomoci. Nejprve šel tedy do Isipatany, kde v Gazelím háji přednesl první rozpravu svým předchozím společníkům. Potom následujících čtyřicet pět let svého života až do své smrti v osmdesáti letech putoval po pláních severní Indie, aby v ostatních probouzel semena osvícení. Brzy shromáždil následovníky, kteří tvořili původní Sanghu – mnišský řád – a všichni se stali osvícenými učiteli Dhammy – nauky Buddhovy.
Čtyři ušlechtilé pravdy Základ Buddhova učení tvoří následující Čtyři ušlechtilé pravdy:
První ušlechtilá pravda o existenci neuspokojivosti Buddhismus jako praktické náboženství začíná se základní pravdou o neuspokojivosti, kterou všichni pociťujeme. Buddha nepopíral, že v našich životech můžeme zažívat šťastná období, ale jasná skutečnost, že takové okamžiky jsou dočasné, znamená, že jsou neuspokojivé. Proto šťastná, příjemná období brzy povedou k nepříjemným, nešťastným chvílím. Pravda je, že na světě je mnoho utrpení: nemoci, stáří, smrt, oddělení od milovaných, setkávání s nepříjemnými lidmi nebo situacemi, nebo když nejsou naplněna naše přání, a nakonec ztráta všech těchto lidí nebo věcí, které jsou nám blízké a drahé. Vše toto může být nazváno „utrpením“. Dokonce i při událostech v našem každodenním životě příjemné brzy přechází v nepříjemné. To jistě neznamená, že se máme vyhýbat příjemným zážitkům, spíše bychom měli usilovat o pochopení pravé povahy naší existence. Buddha říká, že existují tři charakteristické znaky existence. Jsou to nestálost, neuspokojivost a ne-já. První, nestálost, poukazuje na základní skutečnost, že není nic na světě, co by bylo trvalé. Civilizace a lidé přicházejí a odcházejí. Naše vztahy s druhými nejsou tím, čím bývaly. My samotní nezůstáváme totožnými lidmi, a to jak tělesně, tak duševně. Nejsme stejní jako jsme byli před deseti lety, nebo dokonce před deseti minutami. Naše tělesné a duševní stavy se neustále mění podle vnějších podmínek a naší vlastní mysli. Jelikož jsme měnící se bytosti v měnícím se světě, nemůžeme stylem života zaměřeným jen na uspokojování momentálních potřeb najít trvalé štěstí a bezpečnost. Neuspokojivost, jak jsme ji výše rozebrali, prostupuje vším a právě tato vlastnost existence přiměla Buddhu, aby se vydal na svou duchovní výpravu. Třetí znak, ne-já, je mnohem komplikovanější. Buddhisté nevěří, že existuje cokoliv věčného či trvalého v lidských bytostech; neexistuje duše, kterou bychom mohli ztotožnit sami se sebou nebo považovat za svou vlastní. Celá představa „JÁ“ je ve skutečnosti chybný názor, který se pokouší vytvářet já z nestálého a dočasného seskupení tělesných a mentálních složek. Vezměme si za příklad auto. Auto může být rozloženo na jednotlivé součástky – náprava, kola, hřídel, volant atd. Potom už žádné auto neexistuje; vše, co máme, je hromada součástek. Stejným způsobem je „JÁ“ vytvořeno z různých složek jako je tělo, pociťování, vnímání, mentální formace a vědomí. Všechny věci v univerzu, hmotné i nehmotné, jsou jen energií, která se projevuje rozličnými způsoby. Celá existence, podobající se tekoucímu proudu vody, nestálá a bez přebývajícího a neměnného já je určitě stav, který je nanejvýš neuspokojivý. Nepochopení těchto pravd nepřinese nic jiného než disharmonii a zármutek.
Druhá ušlechtilá pravda o příčině neuspokojivosti V jednom slavném verši Buddha vyjádřil radost, kterou pocítil, když dosáhl osvícení: „Mnoha zrozeními jsem putoval v této existenci, hledající, ale nenacházející stavitele tohoto domu (t.j. příčinu přerozování). Žalostné je být zrozen znovu a znovu. Ach, staviteli domu! Už jsi byl nalezen, už nikdy nepostavíš tento dům znovu. Všechny tvé krovy jsou zlomeny a stěny zbořeny. Mysl dosáhla nepodmíněného a uzřela konec žádostivosti.“ Tak Buddha nalezl v žádostivosti kořen všeho neuspokojivého. Je to touha, která způsobuje přerozování, a která je spojena s vášnivou chtivostí a nachází nové potěšení nyní zde, potom jinde. Existují tři druhy žádostivosti. První nejhrubější forma je jednoduchá připoutanost ke smyslovým potěšením. Způsob, jakým lidé žijí a myslí – vše je věnováno smyslovým potěšením. Považujeme materiální statky za nanejvýš důležité a obětujeme se k čemukoli, co nás učiní bohatší a populárnější. Ačkoli přirozeností naší mysli je, že nikdy, opravdu nikdy nemůžeme být uspokojeni. Když jsme byli dětmi, toužili jsme po čokoládě a mysleli si: „Až budu dospělý jako moji rodiče, budu mít tolik čokolády, kolik chci a budu šťastný.“ Nyní, kdybychom měli takové množství čokolády, asi by nás to už nenadchlo. Tak se rozhodneme, že když nás tohle neučiní šťastnými, získáme nové auto... dům... televizi... muže nebo ženu; potom budeme šťastní. Je velice snadné si všimnout, že i když lidé mají vše, co si přejí, nebo víc než mohou vůbec potřebovat, stále se horečně a usilovně snaží, aby získali ještě více. Druhá a třetí forma žádostivosti, která je mnohem jemnější, je touha po věčné existenci a touha po ne-existenci.
Třetí ušlechtilá pravda o zániku neuspokojivosti Buddha zjistil, že existuje jeden stav, který nemá žádnou příčinu ani následek a je nazýván nibbána, jediný stav, který je trvalý, nepodmíněný a šťastný. Prohlásil: „Nibbána je nejvyšší blaho.“ Vedlo se a vede mnoho spekulací o povaze nibbány, ale je zřejmé, že leží mimo dosah představ, což znamená, že nemůže být plně vyjádřena slovy. Mnohem prospěšnější je následovat cestu vedoucí k realizaci nibbány.
Čtvrtá ušlechtilá pravda o osmidílné stezce Ušlechtilá osmidílná stezka, praxe, která vede k realizaci nibbány, je někdy nazývána jako Střední cesta, protože se vyhýbá extrémům požitkářství a sebetrýznění. Zahrnuje:
Těchto osm stupňů duchovní cesty je podstupováno těmi, kteří se chtějí zdokonalit na cestě vedoucí k osvícení. Všech osm stupňů je často shrnuto do tří oddílů nazývaných jako Morálka, Soustředění a Moudrost.
Morálka Praxe pravé řeči, pravého jednání a pravého živobytí – tři stupně označované jako morálka – jsou základním předpokladem pro dosažení vnitřního klidu. Pravá řeč neznamená pouze říkat pravdu, ale také vyhýbání se frivolním, hrubým a planým řečem. Mnohem lepší je držet ušlechtilé mlčení, než někoho zranit vlastními slovy, jak řekl Buddha. Pravé jednání se zaměřuje na čestné, morální a nenásilné jednání. Je v tom zahrnuto zdržování se zabíjení živých bytostí, nepoctivých činů jako krádeže, podvádění, korupce a sexuální promiskuity, požívání alkoholu a drog, jelikož oboje zatemňuje mysl a způsobuje hodně neštěstí nejen v rodinném životě. Pravé živobytí znamená, že by si měl každý obstarávat prostředky pro život poctivým způsobem. Práce, která zahrnuje zabíjení živých tvorů, obchod se zbraněmi nebo jedy, není doporučována. Bude očividné, že následováním těchto tří stupňů se mysl očistí od výčitek svědomí a pocitu viny. To je základ pro následující stupeň, kterým je soustředění.
Soustředění Soustředění jako oddíl cesty je nepostradatelná součást buddhistického mentálního tréninku. V tomto oddíle je zahrnuto pravé úsilí, pravá všímavost a pravé soustředění. Pravé úsilí je zaměřeno na zabránění vyvstání neprospěšných stavů mysli a na povzbuzení prospěšných stavů. Pravá všímavost je praktikována, aby byly viděny všechny stavy mysli a těla, jak vznikají a vyvíjejí se. Všímavost je vlastně klíčem k porozumění celému Buddhovu učení. Jestliže je při meditaci přítomná všímavost, je tím vytvořena příležitost pochopit zmíněné tři charakteristiky existence a spatřit realitu. Nakonec je v tomto oddíle zahrnuto pravé soustředění. Mysl je přirovnávána k divoké opici, skákající od jednoho rozptýlení k druhému, vždy hledající nové potěšení. Soustředění, vedoucí ke zklidnění mysli, je nezbytným předpokladem pro pochopení pravé povahy existence.
Moudrost Získat pravé porozumění a pravé myšlení, které tvoří oddíl moudrosti, znamená dosáhnout vědění a vhled do Buddhova učení prostřednictvím přímého zážitku pravdy. Víra zde má malý význam. Když je přítomna moudrost spojená se soustředěním, nečistoty, které znečišťují a zatemňují mysl, mohou být pomalu uklizeny. Toto není intelektuální cvičení, ale naprostá přeměna mysli v osvícený stav.
Sangha Sangha je indické slovo, které může být volně přeloženo jako společenství nebo komunita. V buddhismu je používáno v několika významech. Nejběžněji je jím označována komunita buddhistických mnichů a mnišek. Striktně tento výraz znamená společenství Buddhových žáků, kteří realizovali určitý stupeň osvícení. Již za Buddhových časů ti, kteří si přáli zabývat se duchovní cestou s plným odhodláním, byli ordinováni jako mniši nebo mnišky. V buddhistických zemích jsou mniši snadno rozeznatelní podle své oholené hlavy a šafránově obarveného roucha. Nejprve mohou vstoupit do kláštera jen na zkoušku a jestliže po určité době zjistí, že takový život jim vyhovuje, mohou se závazně rozhodnout a přijmout mnišskou ordinaci. Dostanou nové jméno, mnišskou róbu a zaváží se žít podle pravidel stanovených ve Vinaji, což je sbírka textů pojednávajících o mnišské disciplíně. V souvislosti se šířením buddhismu na západě se stalo zvykem přeneseně nazývat sanghou komunitu lidí, kteří se společně věnují praxi Buddhova učení v každodenním životě.
Buddhismus v současnosti Základní principy buddhismu, které byly v této brožurce načrtnuty, jsou společné všem buddhistickým školám, ale nejvíce odpovídají théravádovému buddhismu, který je rozšířen zejména na Srí Lance, Myanmaru (Barmě), Thajsku, Laosu, Kambodži a částečně v Malajsii. Druhou významnou školou buddhismu je Mahájána, která je praktikována hlavně v Číně, Vietnamu, Koreji a Japonsku. Na základě Mahájány se vyvinula třetí významná buddhistická škola Vadžrajána, která je rozšířena v Tibetu, Bhútánu, Mongolsku a Burjatsku. V současné době v Evropě, Severní Americe a Austrálii vzrůstá počet zájemců o Buddhovo učení. Mnoho lidí v těchto zemích považuje buddhismus za ideální náboženství pro budoucnost lidstva, protože požaduje pochopení a nikoli slepou víru, která je zdůrazňována v tradičních náboženstvích západního světa. Vědecké objevy, které mohou být z pohledu těchto tradičních náboženství vnímány jako hrozba, nemají nepříznivý dopad na buddhismus, protože ten je více zaměřen na skutečnost lidského utrpení než na vyhlašování teorií, které nemají reálný základ a jsou bezvýznamné pro řešení problémů, jimž čelí lidstvo. Na druhou stranu nedávné objevy v určitých oborech jako je kvantová fyzika nebo psychologie vyjadřují názory podobné těm, které jsou už dávno známé v buddhismu. Protože buddhismus zdůrazňuje, že všechny bytosti jsou na sobě vzájemně závislé a bez respektování tohoto faktu nemohou dosáhnout blahobytu, dovolávají se buddhismu ti, kteří jsou unavení neustálými souboji různých ideologií a nekončící devastací životního prostředí. Důkazem rostoucího zájmu o buddhismus na západě je skutečnost, že v současné době se v mnoha západních zemích vyskytuji buddhistické kláštery i značný počet mnichů. Zájem v západních zemích o buddhistické meditační techniky má zpětně pozitivní vliv na přístup k Buddhovu učení v tradičních buddhistických zemích. Napomáhá oslabování některých tradičních závojů, které mají tendenci skrývat čisté techniky pod roušku obřadů a rituálů. Výsledkem je, že mládež na východě začíná v buddhismu nacházet mnohem více, než se původně domnívala. Zjišťuje totiž, že buddhismus má velký význam pro pochopení nejen jejich vlastních problémů, ale i problémů celého lidstva. |
|
|
Source : http://www.dharmazdarma.wz.cz/buddhadhamma.html
|
|