DhammaTalks.net

Žádné Já èi ne-Já?

Z angliètiny pøeložil Jakub Bartovský.

Jednou z prvních pøekážek, na kterou narazí západní zájemci o buddhismus, je uèení o anattá (sanskrt: anátman), èasto pøekládané jako „žádné Já“. Toto uèení bývá pøekážkou hlavnì ze dvou dùvodù. Za prvé, myšlenka o neexistenci Já nezapadá do kontextu jiných buddhistických nauk, jako je nauka o karmì a znovuzrození: Není-li tu žádné Já, co potom zakouší následky karmy a je znovuzrozováno? Za druhé, nezapadá do našeho vlastního židovsko-køes�anského kontextu, jehož základním pøedpokladem je existence vìèné duše èi Já: Není-li tu žádné Já, co je potom smyslem duchovního života? Mnoho knih se snaží na tyto otázky odpovìdìt, ale podíváte-li se na pálijský kánon – nejstarší dochovaný záznam Buddhova uèení –, zjistíte, že se jimi vùbec nezabývá. Na jediném místì, kde je Buddha pøímo dotazován na existenci èi neexistenci Já, odmítá na tuto otázku odpovìdìt. Když ho pozdìji žádají o vysvìtlení, tak øíká, že být pøesvìdèen o existenci èi neexistenci Já znamená upadat do extrémních forem nesprávného názoru, jež znemožòují praxi na buddhistické stezce. Otázka by proto mìla být ponechána stranou. Abychom pochopili, co jeho mlèení k této otázce øíká o významu anattá, musíme se nejprve podívat na jeho uèení o tom, jak by mìly být kladeny a zodpovídány otázky, a jak by mìly být intepretovány jeho odpovìdi.

Buddha rozdìlil všechny otázky do ètyø skupin: ty, které vyžadují kategorickou odpovìï (ano èi ne); ty, které vyžadují analytickou odpovìï, která blíže vyjasní a upøesní pùvodní otázku; ty, které vyžadují protiotázku, jež vrátí míè zpìt na tazatelovo høištì; a ty, které musejí být odloženy stranou. Tato poslední skupina zahrnuje takové otázky, jež nevedou k ukonèení utrpení a strasti. První povinností uèitele, když dostane nìjakou otázku, je zjistit, do které skupiny náleží, a pak na ni odpovìdìt vhodným zpùsobem. Napøíklad neodpovídá „ano“ èi „ne“ na otázku, která by mìla být ponechána stranou. Jste-li tím, kdo klade otázku, a dostanete na ni urèitou odpovìï, mìli byste nejdøíve zjistit, nakolik by tato odpovìï mìla být interpretována. Buddha øekl, že dva typy lidí nesprávnì vykládají jeho uèení: ti, kteøí èiní vývody z výrokù, z nichž by nemìlo být nic dalšího vyvozováno; a ti, kteøí neèiní vývody tam, kde by byly na místì.

Toto jsou tedy základní pravidla pro interpretaci Buddhova uèení. Když se však podíváme, jakým zpùsobem vìtšina autorù zachází s naukou o anattá, zjistíme, že tato pravidla naprosto ignorují. Nìkteøí autoøi se snaží svou interpretaci upravit v tom smyslu, že Buddha prý pouze popíral existenci vìèného èi individuálního Já. Tím však dávají analytickou odpovìï na otázku, kterou Buddha ponechával stranou. Jiní se snaží èinit vývody z onìch nìkolika výrokù v rozpravì, z nichž by mìlo vyplývat, že žádné Já neexistuje; avšak bylo by vhodnìjší mít za to, že pokud tlaèíme tyto výroky k tomu, aby odpovìdìly na otázku, jež by mìla být odložena stranou, èiníme vývody na místì, které k tomu není vhodné.

Buddha, místo aby odpovìdìl „ne“ na otázku o existenci Já – všeobsáhlého èi individuálního, vìèného èi nikoliv –, usoudil, že tato otázka je už od zaèátku zavádìjící. Proè? Protože jakkoliv vymezíte hranici mezi „Já“ a tím „cizím“, samotná myšlenka Já vždy zahrnuje jistou míru sebeidentifikace a lpìní, a tudíž i utrpení a strasti. To platí pro všeobsáhlé Já, jež neuznává nic „cizí“, stejnì jako pro individuální Já; nebo� ztotožòuje-li se èlovìk s celou pøírodou, dotýká se ho bolestnì každý poražený strom. Platí to i pro naprosto „cizí“ vesmír, v nìmž se pocit marnosti a odcizení stává tak oslabujícím, že to èiní hledání štìstí – vlastního èi druhých – zcela nemožným. Z tìchto dùvodù Buddha nedoporuèoval vìnovat pozornost otázkám jako „Existuji?“ èi „Neexistuji?“, nebo� a� už si je zodpovíte jakkoliv, povedou pouze k utrpení a strasti.

Abychom se vyhnuli utrpení plynoucímu z otázek „Já“ a „cizí“, Buddha navrhuje lepší zpùsob rozèlenìní naší zkušenosti: ètyøi ušlechtilé pravdy týkající se strasti, její pøíèiny, jejího ustání a cesty vedoucí k jejímu ustání. Než abychom tyto pravdy nahlíželi jako vztahující se k sobì èi jiným, mìli bychom je podle Buddhy prostì uvidìt tak, jak jsou samy o sobì, jak jsou pøímo zakoušeny, a pak vykonat úkol u každé z nich. Strast by mìla být plnì pochopena, její pøíèina opuštìna, její ustání uskuteènìno a cesta vedoucí k jejímu ustání rozvinuta. Tyto úkoly tvoøí kontext, v nìmž lze nejlépe pochopit uèení o anattá. Pokud rozvíjíte stezku ctnosti, soustøedìní a porozumìní až ke stavu klidné vyrovnanosti, a pak používáte tento klidný stav k tomu, abyste nahlíželi zkušenost v perspektivì ètyø ušlechtilých pravd, otázky, jež se vynoøují v mysli, nejsou „Existuje Já? Co je mé Já?“, nýbrž „Zpùsobilo lpìní na tomto konkrétním jevu utrpení a strast? Jsem to skuteènì já, patøí mi to, je to mé Já? A je-li to strastné – ne však já èi moje –, proè se toho dále držet?“ Tyto poslední otázky si zasluhují pøímé odpovìdi, jelikož vám pomohou porozumìt strasti a postupnì odbourávat lpìní a pøipoutanost – zbývající pocit sebeidentifikace –, jež je vyvolávají, dokud nakonec nezmizí veškeré stopy sebeidentifikace a vše, co zbyde, je neomezená svoboda.

V tomto smyslu uèení o anattá není žádnou naukou o neexistenci Já, nýbrž strategií ne-Já pro zbavení se utrpení díky opuštìní jeho pøíèiny, vedoucí k nejvyšší, bezsmrtné blaženosti. Tam ustávají všechny otázky Já, absence Já i ne-Já. Když je tu takováto dokonalá svoboda, kdo by se staral o subjekt této zkušenosti, èi zda to je nebo není Já?
 

Source : http://dhamma.wz.cz

Home | Links | Contact

Copy Right Issues © DhammaTalks.net