Úvod—Dva páry jedinců

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, v Džétově háji, Anáthapindikově zahradě. Tam ctihodný Sáriputta oslovil mnichy: „Přátelé, mnichové!“ „Příteli!“ odpověděli mu mniši. Ctihodný Sáriputta pravil:

„Jsou tyto čtyři druhy jedinců, které lze nalézt ve světě. Které čtyři?

Zde je, přátelé, nějaký (1) jedinec s poskvrnou, který nechápe (nappadžánáti) v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna (adždžhattam angana).‘

A nějaký (2) jedinec s poskvrnou, který chápe (padžánáti) v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna.‘

Zde je, přátelé, nějaký (3) jedinec bez poskvrny, který nechápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna.‘

A nějaký (4) jedinec bez poskvrny, který chápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna.‘ Zde, přátelé, ten (1) jedinec s poskvrnou, který nechápe v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna,‘ je označován za nižšího (hínapuriso) z oněch dvou jedinců s poskvrnou. A ten (2) jedinec s poskvrnou, který chápe v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna,‘ je označován za vyššího (setthapuriso) z oněch dvou jedinců s poskvrnou.

Zde, přátelé, ten (3) jedinec bez poskvrny, který nechápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna,‘ je označován za nižšího z oněch dvou jedinců bez poskvrny. A ten (4) jedinec bez poskvrny, který chápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna,‘ je označován za vyššího z oněch dvou jedinců bez poskvrny.“

Po těchto slovech ctihodný Mahá Moggallána takto oslovil ctihodného Sáriputtu: „Jaký je důvod, příteli Sáriputto, jaká je příčina toho, že z těchto dvou jedinců s poskvrnou je jeden označován za nižšího a druhý za vyššího? A jaký je důvod, jaká je příčina toho, že z těchto dvou jedinců bez poskvny je jeden označován za nižšího a druhý za vyššího?“

(1) „Když, příteli, nějaký jedinec s poskvrnou nechápe v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že nerozvine vůli, nevyvine úsilí, nevzbudí v sobě energii (na vírijam árabhissati) k odstranění oné poskvrny a zemře s vášní (sarágo), s nenávistí (sadoso), se zaslepeností (samoho), s poskvrnou (sángano) a se znečištěnou myslí (samkilitthačitto).

Jako kdyby si, příteli, někdo přinesl bronzovou misku z obchodu či z kovárny, pokrytou prachem a špínou, a pak by jí ani nepoužíval, ani nevyčistil, ale odhodil by jí do špinavého kouta. Nebyla by ta bronzová miska za nějakou dobu ještě znečištěnější a špinavější?“ „Ano, příteli.“ „Právě tak, příteli, když nějaký jedinec s poskvrnou nechápe v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že nerozvine vůli, nevyvine úsilí, nevzbudí v sobě energii k odstranění oné poskvrny a zemře s vášní, nenávistí, zaslepeností, s poskvrnou a se znečištěnou myslí.

(2) Když, příteli, nějaký jedinec s poskvrnou chápe v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že rozvine vůli, vyvine úsilí, vzbudí v sobě energii (vírijam árabhissati) k odstranění oné poskvrny a zemře bez vášně (arágo), bez nenávisti (adoso), bez zaslepenosti (amoho), bez poskvrny (anangano) a s neznečištěnou myslí (asamkilitthačitto).

Jako kdyby si, příteli, někdo přinesl bronzovou misku z obchodu či z kovárny, pokrytou prachem a špínou, a pak by jí používal a vyčistil, a neodhodil by jí do špinavého kouta. Nebyla by ta bronzová miska za nějakou dobu čistá a jasná?“ „Ano, příteli.“ „Právě tak, příteli, když nějaký jedinec s poskvrnou chápe v souladu se skutečností: ‚Je ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že rozvine vůli, vyvine úsilí, vzbudí v sobě energii k odstranění oné poskvrny a zemře bez vášně, nenávisti, zaslepenosti, bez poskvrny a s neznečištěnou myslí.

(3) Když, příteli, nějaký jedinec bez poskvrny nechápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že zaměří svou pozornost (manasí karissati) na znak (představu) krásy (subha-nimitta), jeho mysl pokazí vášeň a zemře s vášní, nenávistí, zaslepeností, s poskvrnou a se znečištěnou myslí.

Jako kdyby si, příteli, někdo přinesl bronzovou misku z obchodu či z kovárny, čistou a jasnou, a pak by jí ani nepoužíval, ani nevyčistil, ale odhodil by jí do špinavého kouta. Nebyla by ta bronzová miska za nějakou dobu znečištěná a špinavá?“ „Ano, příteli.“ „Právě tak, příteli, když nějaký jedinec bez poskvrny nechápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že zaměří svou pozornost na znak krásy, jeho mysl pokazí vášeň a zemře s vášní, nenávistí, zaslepeností, s poskvrnou a se znečištěnou myslí.

(4) Když, příteli, nějaký jedinec bez poskvrny chápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že nezaměří svou pozornost (na manasí karissati) na znak [představu] krásy, jeho mysl nepokazí vášeň a zemře bez vášně, nenávisti, zaslepenosti, bez poskvrny a s neznečištěnou myslí.

Jako kdyby si, příteli, někdo přinesl bronzovou misku z obchodu či z kovárny, čistou a jasnou, a pak by jí používal a vyčistil, a neodhodil by jí do špinavého kouta. Nebyla by ta bronzová miska za nějakou dobu ještě čistější a jasnější?“ „Ano, příteli.“ „Právě tak, příteli, když nějaký jedinec bez poskvrny chápe v souladu se skutečností: ‚Není ve mně vnitřní poskvrna,‘ lze od něj očekávat, že nezaměří svou pozornost na znak krásy, jeho mysl nepokazí vášeň a zemře bez vášně, nenávisti, zaslepenosti, bez poskvrny a s neznečištěnou myslí.

Toto je důvod, příteli Moggalláno, toto je příčina toho, že z těchto dvou jedinců s poskvrnou je jeden označován za nižšího a druhý za vyššího. A toto je důvod, toto je příčina toho, že z těchto dvou jedinců bez poskvny je jeden označován za nižšího a druhý za vyššího.“

Poskvrna

„Říká se, příteli, ‚poskvrna, poskvrna,‘ ale co toto slovo označuje?“

„Poskvrna je označení pro oblast špatných, neprospěšných přání (pápakánam akusalánam iččhá-vačaránam).

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Jestli se dopustím nějakého prohřešku, kéž se o mně druzí mniši nedozvědí, že jsem se dopustil prohřešku.‘ A je možné, že se o něm druzí mniši dozvědí, že se dopustil prohřešku. On je kvůli tomu podrážděný (kupito) a rozmrzelý (appatíto): ‚Mniši o mně vědí, že jsem se dopustil prohřešku.‘ Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Dopustil jsem se prohřešku. Kéž mne druzí mniši napomenou v soukromí, a ne uprostřed obce mnichů.‘ A je možné, že ho druzí mniši napomenou uprostřed obce mnichů, a ne v soukromí. On je kvůli tomu podrážděný a rozmrzelý: ‚Mniši mne napomínají uprostřed obce mnichů, a ne v soukromí.‘ Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Dopustil jsem se prohřešku. Kéž mne napomene ten, který je mi rovný, a ne někdo, kdo mi není rovný.‘ A je možné, že ho napomene někdo, kdo mu není rovný, a ne ten, který je mu rovný. On je kvůli tomu podrážděný a rozmrzelý: ‚Napomíná mne někdo, kdo mi není rovný, a ne ten, který je mi rovný.‘ Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Kéž by Mistr učil mnichy Dhammu kladením otázek právě mně, a ne někomu jinému.‘ … Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Kéž by mniši vstoupili do vesnice za almužnou právě se mnou v čele, a ne s někým jiným.‘ … Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Kéž bych právě já získal v jídelně nejlepší místo na sezení, nejlepší vodu, nejlepší pokrm, a ne někdo jiný.‘ … Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Kéž bych právě já mohl v jídelně po jídle pronést poděkování, a ne někdo jiný.‘ … Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Kéž bych právě já mohl učit Dhammu mnichy… mnišky… laiky… laičky, jež přišli do kláštera, a ne někdo jiný.‘ … Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Kéž bych právě já byl ctěn, uznáván, považován a uctíván mnichy… mniškami… laiky… laičkami, a ne někdo jiný.‘ … Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Je možné, že v nějakém mnichovi vyvstane takovéto přání: ‚Kéž bych právě já získal nejskvělejší roucho… nejskvělejší almužní jídlo… nejskvělejší přístřeší… nejskvělejší léky pro případ nemoci, a ne někdo jiný.‘ … Ona podrážděnost a rozmrzelost, příteli, je zde poskvrnou.

Poskvrna, příteli, je označení pro oblast těchto špatných, neprospěšných přání .

Jestliže je na nějakém mnichovi vidět nebo se o něm lze doslechnout, že neopustil (appahíná) oblast těchto špatných, neprospěšných přání, tak přestože žije v lese, v odlehlých přístřeších, chodí za almužnou bez zastávek od domu k domu, nosí jen odhozené hadry a halí se do hrubého roucha, jeho společníci v čistém životě ho nectí, neuznávají, nepovažují si ho a neuctívají ho (na púdženti).

A z jakého důvodu? Jelikož na tomto ctihodném je vidět nebo se o něm lze doslechnout, že neopustil oblast těchto špatných, neprospěšných přání.

Jako kdyby, příteli, někdo přinesl bronzovou misku z obchodu či z kovárny, čistou a jasnou, vložil by do ní mrtvolu hada nebo psa nebo člověka, přikryl by jí jinou miskou a odnesl by ji zpět na trh. Když by to lidé viděli, říkali by: ‚Co to tam neseš jako nějaký poklad?‘ Pak by zvedli víko misky, odkryli ji a podívali by se dovnitř, a při tom pohledu by je naplnila taková nelibost, takový odpor a hnus, že ani hladoví by neměli pomyšlení na jídlo, nemluvě o těch najedených.

Právě tak, příteli, jestliže je na nějakém mnichovi vidět nebo se o něm lze doslechnout, že neopustil oblast těchto špatných, neprospěšných přání… jeho společníci v čistém životě ho nectí, neuznávají, nepovažují si ho a neuctívají ho. …

Jestliže je na nějakém mnichovi vidět nebo se o něm lze doslechnout, že opustil (pahíná) oblast těchto špatných, neprospěšných přání, tak přestože žije na kraji vesnice, přijímá pozvání a nosí roucha darovaná hospodáři, jeho společníci v čistém životě ho ctí, uznávají, považují si ho a uctívají ho (púdženti) .

A z jakého důvodu? Jelikož na tomto ctihodném je vidět nebo se o něm lze doslechnout, že opustil oblast těchto špatných, neprospěšných přání.

Jako kdyby, příteli, někdo přinesl bronzovou misku z obchodu či z kovárny, čistou a jasnou, vložil by do ní vybranou rýži s různými polévkami a omáčkami, přikryl by jí jinou miskou a odnesl by ji zpět na trh. Když by to lidé viděli, říkali by: ‚Co to tam neseš jako nějaký poklad?‘ Pak by zvedli víko misky, odkryli ji a podívali by se dovnitř, a při tom pohledu by je naplnila taková libost, vůbec žádný odpor či hnus, že i najedení by chtěli jíst, nemluvě o těch hladových.

Právě tak, příteli, jestliže je na nějakém mnichovi vidět nebo se o něm lze doslechnout, že opustil oblast těchto špatných, neprospěšných přání… jeho společníci v čistém životě ho ctí, uznávají, považují si ho a uctívají ho. …“

Závěr—Moggallánova pocta Sáriputtovi

Po těchto slovech ctihodný Mahá Moggallána takto oslovil ctihodného Sáriputtu: „Napadá mě přirovnání, příteli Sáriputto.“ „Nuže ho vyslov, příteli Moggalláno.“ „Jednou, příteli Sáriputto, jsem prodléval u Rádžagahy, v horské rozsedlině. Časně z rána jsem se ustrojil, vzal jsem svou misku a roucho a vstoupil jsem do Rádžagahy za almužnou. Tehdy Samíti, syn koláře, hobloval loukoť a ádžívaka [drsný asketa] Panduputta, syn bývalého koláře, mu přihlížel. Pak v mysli ádžívaky Panduputty vyvstala tato myšlenka: ‚Kéž by Samíti, syn koláře, ohobloval tento ohyb, tento záhyb, tuto vadu na této loukoti tak, aby byla bez ohybů, bez záhybů, bez vady, poze z čistého jádrového dřeva.‘ A jak tato myšlenka vyvstala v mysli ádžívaky Panduputty, syna bývalého koláře, právě tak Samíti, syn koláře, ohobloval ten ohyb, záhyb a vadu na oné loukoti. Poté, příteli, byl ádžívaka Panduputta potěšen a pravil: ‚Hobluje, jako kdyby znal [přání] mého srdce svým srdcem.‘

Právě tak, příteli, jsou zde lidé bez důvěry (assaddhá), kteří odešli (pabbadžitá) z domova (agárasmá) do bezdomoví (anagárijam) jen kvůli živobytí, a ne z důvěry (na saddhá), kteří klamou (sathá), jsou pokrytci a podvodníci, nevyrovnaní, nafoukaní, těkaví, hrubí a upovídaní, nestřežící brány svých smyslových schopností (indrijésu aguttadvárá), neumírnění v jídle (bhódžane amattaňňuno), neoddaní bdělosti (džágarijam ananujuttá), nehledící si asketického života, bez úcty ke cvičení, rozmařilí a nevázaní, první, kteří poklesnou, zanedbávající úkol odloučení, líní (kusítá) a ochablí (hínavírijá), postrádající uvědomění (mutthassatí) a jasné chápání (asampadžáná), nesoustředění (asamáhitá) a s rozptýlenou myslí (vibhantačittá), hlupáci (duppaňňá) a žvanilové (elamúgá). Ctihodný Sáriputta svou řečí o Dhammě vyhlazuje [jejich chyby], jako kdyby znal [přání] mého srdce svým srdcem.

Jsou zde však i synové z dobrých rodin (kulaputtá), kteří z důvěry (saddhá) odešli z domova do bezdomoví, kteří neklamou (asathá), nejsou pokrytci ani podvodníci, nejsou nevyrovnaní ani nafoukaní ani těkaví, nejsou hrubí ani upovídaní, střeží brány svých smyslů (indrijésu guttadvárá), jsou umírnění v jídle (bhodžane mattaňňuno), oddaní bdělosti (džágarijam anujuttá), hledí si asketického života, s úctou ke cvičení, nejsou rozmařilí ani nevázaní, vyhýbají se poklesnutí, jsou v čele pokud jde o odloučení, jsou energičtí (áraddhavírijá) a odhodlaní (pahitattá), mají ustavené uvědomění (upatthitassatí) a jasné chápání (sampadžáná), jsou soustředění (samáhitá), se sjednocenou myslí (ékaggačittá), obdařeni moudrostí (paňňavanto), nejsou žvanilové (anelamúgá). Ti, když vyslechnou tuto řeč o Dhammě od ctihodného Sáriputty, jsou jí napojeni a nasyecni, v řeči i v mysli. Je vskutku dobré, že ctěný Sáriputta své společníky v čistém životě takto pozvedá z neprospěšného a upevňuje je v prospěšném.

Jako kdyby, příteli, mladá žena či muž, v rozkvětu mládí, hledící si ozdob, s umytou hlavou, dostali věnec lotosů, jasmínů či růží, vzali by ho oběma rukama a posadili by si ho na hlavu. Právě tak, příteli, jsou zde dobří synové, kteří z důvěry odešli z domova do bezdomoví… Ti, když vyslechli tuto řeč o Dhammě od ctihodného Sáriputty, jsou jí napojeni a nasyecni, v řeči i v mysli. Je vskutku dobré, že ctěný Sáriputta své společníky v čistém životě takto pozvedá z neprospěšného (akusalá vutthápetvá) a upevňuje je v prospěšném (kusale patitthápetí).“

Takto se tito dva velcí tvorové (mahá-nágá) vzájemně zaradovali ze svých dobře pronesených slov.