Jednou Vznešený prodléval v kraji Kuruů, v kuruovském tržním městě Kammásadammě.

Tam Vznešený oslovil mnichy: „Mnichové!“—„Pane!“ odpověděli mu mniši. Vznešený pravil:

„Věnujete se, mniši, vnitřnímu rozjímání (antaram sammasan,ti)?“

Po těchto slovech jeden mnich takto oslovil Vznešeného: „Já se věnuji vnitřnímu rozjímání, pane.“

„A jak se věnuješ vnitřnímu rozjímání?“

Poté mu to onen mnich vyložil, ale neuspokojil tím mysl Vznešeného.

Po těchto slovech ctihodný Ánanda takt ooslovil Vznešeného: „Teď je ten pravý čas, Vznešený, teď je ten pravý čas, Blažený, aby Vznešený promluvil o vnitřním rozjímání. Když to uslyší od něj, mniši si ti zapamatují.“

„Tak tedy, Ánando, poslouchejte, dávejte dobrý pozor a já budu hovořit.“—„Ano, pane,“ odpověděli mniši.

Vznešený pravil: „Zde, mniši, se mnich takto věnuje vnitřnímu rozjímání: ‚Tato rozmanitá a různorodá strast vznikající ve světě v podobě stárnutí a smrti—co je jejím zdrojem, co je jejím původem, kde se rodí a kde vzniká? Za přítomnosti čeho je tu stárnutí a smrt? Za nepřítomnosti čeho tu není stárnutí a smrt?‘ Když takto rozjímá, tak chápe: ‚Tato rozmanitá a různorodá strast vznikající ve světě v podobě stárnutí a smrti—vlastnictví je jejím zdrojem, vlastnictví je jejím původem, rodí se z vlastnictví a vzniká z vlastnictví. Je-li tu vlastnictví, je tu stárnutí a smrt. Není-li tu vlastnictví, není tu stárnutí a smrt.‘ Zná stárnutí a smrt, zná vznik stárnutí a smrti, zná ustání stárnutí a smrti a zná i cestu vedoucí k ustání stárnutí a smrti. Když takto postupuje, tak kráčí podle Dhammy. Takovýto, mniši, se nazývá ‚mnich, jenž postupuje směrem k dokonalému vyhlazení veškeré strasti, k ustání stárnutí a smrti.‘

A dále vnitřně rozjímá: ‚Co je zdrojem vlastnictví, co je jeho původem, kde se rodí a kde vzniká? Za přítomnosti čeho je tu vlastnictví? Za nepřítomnosti čeho tu není vlastnictví?‘ Když takto rozjímá, tak chápe: ‚Toužení je zdrojem vlastnictví, toužení je jeho původem, rodí se z toužení a vzniká z toužení. Je-li tu toužení, je tu vlastnictví. Není-li tu toužení, není tu vlastnictví.‘ Zná vlastnictví, zná vznik vlastnictví, zná ustání vlastnictví, a zná i cestu vedoucí k ustání vlastnictví. Když takto postupuje, tak kráčí podle Dhammy. Takovýto, mniši, se nazývá ‚mnich, jenž postupuje směrem k dokonalému vyhlazení veškeré strasti, k ustání vlastnictví.‘

A dále vnitřně rozjímá: ‚Kde vzniká toto toužení a kde ulpívá?‘ Když takto rozjímá, tak chápe: ‚Kdekoli je ve světě něco milého a příjemného, tam toto toužení vzniká, tam ulpívá. A co je ve světě milé a příjemné? Oko je ve světě milé a příjemné, tam toto toužení vzniká, tam ulpívá.

Ucho... Nos... Jazyk... Tělo... Mysl je ve světě milá a příjemná, tam toto toužení vzniká, tam ulpívá.

Ti asketi a bráhmani, mniši, kteří v minulých dobách (atítamaddhánam) nahlíželi (addakkhum) to, co je ve světě milé (pijarúpam) a příjemné (sátarúpam), jako stálé (niččato), jako slastné (sukhato), jako (své) Já (attato), jako zdraví (árogjato), jako bezpečí (khémato)—ti rozmnožovali toužení (tanham vaddhésum).

Ti, kteří rozmnožovali toužení, rozmnožovali vlastnictví (upadhim vadhésum), ti, kteří rozmnožovali vlastnictví, rozmnožovali strast (dukkham vaddhésum), ti, kteří rozmnožovali strast, nebyli osvobozeni (na parimuččimsu) od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu ani zoufalství, nebyli osvobozeni od strasti (na parimuččimsu dukkhasmáti)—tak pravím.

Ti asketi a bráhmani, mniši, kteří v budoucích dobách (anágatamaddhánam) budou nahížet (dakkhissanti) to, co je ve světě milé a příjemné, jako stálé, jako slastné, jako (své) Já, jako zdraví, jako bezpečí—ti budou rozmnožovat toužení (tanham vaddhissanti).

Ti, kteří budou rozmnožovat toužení, budou rozmnožovat vlastnictví, ti, kteří budou rozmnožovt vlastnictví, budou rozmnožovat strast, ti, kteří budou rozmnožovat strast, nebudou osvobozeni od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu ani zoufalství, nebudou osvobozeni od strasti (na parimuččissanti dukkhasmáti)—tak pravím.

Ti asketi a bráhmani, mniši, kteří nyní (étaráhi) nahlížejí (passanti) to, co je ve světě milé a příjemné, jako stálé, jako slastné, jako (své) Já, jako zdraví, jako bezpečí—ti rozmnožují toužení (tanham vaddhenti).

Ti, kteří rozmnožují toužení, rozmnožují vlastnictví, ti, kteří rozmnožují vlastnictví, rozmnožují strast, ti, kteří rozmnožují strast, nejsou osvobozeni od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu ani zoufalství, nejsou osvobozeni od strasti (na parimuččanti dukkhasmáti)—tak pravím.

Jako kdyby tu, mniši, byla sklenice (s nápojem) pěkné barvy, lahodné vůně i chuti, ale byl by do ní přimíchán jed. A tu by přicházel nějaký člověk, vyčerpaný a vysílený slunečním žárem, unavený, vyprahlý a žíznivý. A tomu by někdo řekl: ‚Zde, milý muži, je sklenice (s nápojem) pěkné barvy, lahodné vůně i chuti, ale byl do ní přimíchán jed. Chceš-li, napij se, a při pití budeš jistě potěšen pěknou barvou, lahodnou vůní i chutí (tohoto nápoje). Ale když ho vypiješ, dojdeš následkem toho smrti nebo smrtelné bolesti.‘

A on by tu sklenici unáhleně, neuvážlivě vypil, nenechal by ji stát, a následkem toho by došel smrti nebo smrtelné bolesti.

Právě tak, mniši, ti asketi a bráhmani, kteří v minulých dobách... v budoucích dobách... nyní nahlížejí to, co je ve světě milé a příjemné, jako stálé, jako slastné, jakko (své) Já, jako zdraví, jako bezpečí—ti rozmnožují toužení.

Ti, kteří rozmnožují toužení, rozmnožují vlastnictví, ti, kteří rozmnožují vlastnictví, rozmnožují strast, ti, kteří rozmnožují strast, nejsou osvobozeni od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu ani zoufalství, nejsou osvobozeni od strasti—tak pravím.

Avšak ti asketi a bráhmani, mniši, kteří v minulých dobách nahlíželi to, co je ve světě milé a příjemné, jako nestálé (aniččato), jako strastné (dukkhato), jako ne-Já (anattato), jako nemoc (rogato), jako hrozbu (bhajato)—ti opustili toužení (tanham padžahimsu).

Ti, kteří opustili toužení, opustili vlastnictví, ti, kteří opustili vlastnictví, opustili strast, ti, kteří opustili strast, byli osvobozeni od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství, byli osvobozeni od strasti (parimuččimsu dukkhasmáti)—tak pravím.

Ti asketi a bráhmani, mniši, kteří v budoucích dobách... nyní nahlížejí to, co je ve světě milé a příjemné, jako nestálé, jako strastné, jako ne-Já, jako nemoc, jako hrozbu—ti opouštějí toužení (tanham padžahanti).

Ti, kteří opouštějí toužení, opouštějí vlastnictví, ti, kteří opouštějí vlastnictví, opouštějí strast, ti, kteří opouštějí strast, jsou osvobozeni od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství, jsou osvobozeni od strasti (parimuččanti dukkhasmáti)—tak pravím.

Jako kdyby tu, mniši, byla sklenice (s nápojem) pěkné barvy, lahodné vůně i chuti, ale byl by do ní přimíchán jed. A tu by přicházel nějaký člověk, vyčerpaný a vysílený slunečním žárem, unavený, vyprahlý a žíznivý. A tomu by někdo řekl: ‚Zde, milý muži, je sklenice (s nápojem) pěkné barvy, lahodné vůně i chuti, ale byl do ní přimíchán jed. Chceš-li, napij se, a při pití budeš jistě potěšen pěknou barvou, lahodnou vůní i chutí (tohoto nápoje). Ale když ho vypiješ, dojdeš následkem toho smrti nebo smrtelné bolesti.‘

Onen člověk, mniši, by si pomyslel: ‚Mohl bych svou silnou žízeň utišit studeným nápojem nebo kyselou smetanou nebo syrovátkou nebo slanou kaší, nebudu ale přece pít něco, co by mi na dlouhou dobu přineslo jen neprospěch a strast.‘

A tu sklenici by uvážlivě nevypil, nechal by ji stát, a následkem toho by nedošel smrti ani smrtelné bolesti.

Právě tak, mniši, ti asketi a bráhmani, kteří v minulých dobách... v budoucích dobách... nyní nahlížejí to, co je ve světě milé a příjemné, jako nestálé, jako strastné, jako ne-Já, jako nemoc, jako hrozbu—ti opouštějí toužení.

Ti, kteří opouštějí toužení, opouštějí vlastnictví, ti, kteří opouštějí vlastnictví, opouštějí strast, ti, kteří opouštějí strast, jsou osvobozeni od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství, jsou osvobozeni od strasti—tak pravím.“