Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, Džétově háji, Anáthapindikově zahradě. Tehdy byl ctihodný Sáriputta ve vesnici Nálaka, v kraji Magadha, a byl stižen těžkou chorobou, vážnou nemocí. Jeho pečovatel byl Čunda Samanuddésa.

Tehdy ctihodný Sáriputta dosáhl konečného odpoutání (parinibbána), skrze tuto vážnou nemoc. Čunda Samanuddésa vzal almužní misku a roucho ctihodného Sáriputty a odešel do Sávatthí, Džétova háje, Anáthapindikovy zahrady.Tam přistoupil ke ctihodnému Ánandovi, pozdravil ho a usedl stranou, a takto ctihodného Ánandu oslovil: „Pane, ctihodný Sáriputta dosáhl konečného odpoutání. Zde je jeho miska a roucha.“ „S touto záležitostí, příteli Čundo, bychom měli jít za Vznešeným. Pojďme, příteli Čundo, navštívíme Vznešeného, seznámíme Vznešeného s touto skutečností.“ „Ano, ctihodný pane,“ řekl Čunda Samanuddésa. Pak ctihodný Ánanda a Čunda Samanuddésa přistoupili k Vznešenému, pozdravili ho a usedli stranou. Pak ctihodný Ánanda oslovil Vznešeného: „Pane, Čunda Samanuddésa mi řekl toto: ‚Pane, ctihodný Sáriputta dosáhl konečného odpoutání. Zde je jeho miska a roucha.‘ Potom, pane, mé tělo zesláblo jako stéblo, všechno kolem se zatemnilo a věci pro mě již nebyly jasné, když jsem uslyšel o konečném odpoutání ctihodného Sáriputty.“

„Jak je to, Ánando? Když Sáriputta dosáhl svého konečného odpoutání, odebral tím tvůj díl ctnosti nebo tvůj díl soustředění nebo tvůj díl moudrosti nebo tvůj díl osvobození nebo tvůj díl poznání a vidění osvobození?“

„To ne, pane. Když ctihodný Sáriputta dosáhl svého konečného odpoutání, neodebral tím můj díl ctnosti, ani můj díl soustředění, ani můj díl moudrosti, ani můj díl osvobození, ani můj díl poznání a vidění osvobození. Ale pane, ctihodný Sáriputta byl pro mě učitel a instruktor, ten, který povzbuzuje, inspiruje a těší, nepolevující v přednášení Dhammy, pomocník svých společníků v čistém životě. Vzpomínáme, jak povznášející, potěšující a nápomocné bylo jeho poučování v Dhammě.“ „Neučil jsem již dříve, Ánando, že od všech věcí, které jsou nám blízké a drahé, musíme být odloučeni a trpět jejich oddělením od nás? Jak by mohlo být možné, aby neodešlo [nezaniklo] to, co je zrozené, co vstoupilo v bytí, co je zformované a je předmětem zániku? To vskutku není možné. Je to, Ánando, jako kdyby se z mocného stromu odlomila velká větev, tak Sáriputta dosáhl svého konečného odpoutání od tohoto velkého a věhlasného společenství mnichů. Vskutku, Ánando, jak by mohlo být možné, aby neodešlo [nezaniklo] to, co je zrozené, co vstoupilo v bytí, co je zformované a je předmětem zániku? To vskutku není možné.

Proto, Ánando, prodlévejte, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemějte jiné útočiště. Mějte Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemějte jiné útočiště. A jak, Ánando, mnich (bhikkhu) prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště? Jak má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště? Zde, Ánando, mnich prodlévá, nazíraje tělo jakožto tělo (káje kajánupassí), prodlévá, nazíraje pociťování jakožto pociťování (védanásu védanánupassí), prodlévá, nazíraje mysl jakožto mysl (čitte čittánupassí), prodlévá, nazíraje mentální jevy jakožto mentální jevy (dhammésu dhammánupassí), s horlivostí (átápí), jasným chápáním (sampadžáno) a uvědoměním (satimá), když opustil žádostivost a žal vůči světu.

Takto, Ánando, mnich prodlévá, sám sobě ostrovem, sám sobě útočištěm a nemá jiné útočiště, takto má Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemá jiné útočiště. Ti, kdo prodlévají, sami sobě ostrovem, sami sobě útočištěm a nemají jiné útočiště, kdo mají Dhammu jako ostrov, Dhammu jako útočiště a nemají jiné útočiště, ti rozptýlí temnotu—mniši, jež jsou horliví v cvičení.“