Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, v Džétově háji, Anáthapindikově zahradě.

Tam Vznešený oslovil mnichy: „Mnichové!“—„Pane!“ odpověděli mu mniši. Vznešený pravil:

„Jak by měl, mniši, mnich prodlévat ve zkoumání za účelem dokonalého vyhlazení strasti?“

—„Naše nauky, pane, mají svůj kořen u Vznešeného, mají svůj původ u Vznešeného, mají svou oporu u Vznešeného. Bylo by dobře, pane, kdyby Vznešený objasnil smysl tohoto výroku. Když to uslyší od něho, mniši si to zapamatují.“

„Tak tedy, mniši, poslouchejte, dávejte dobrý pozor a já budu hovořit.“

—„Ano, pane, odpověděli mniši. Vznešený pravil:

„Zde, mniši, mnich zkoumá takto: ‚Tato rozmanitá a různorodá strast vznikající ve světě v podobě stárnutí a smrti—co je jejím zdrojem, co je jejím původem, kde se rodí a kde vzniká? Za přítomnosti čeho je tu stárnutí a smrt? Za nepřítomnosti čeho tu není stárnutí a smrt?‘

Když takto zkoumá, tak chápe: ‚Tato rozmanitá a různorodá strast vznikající ve světě v podobě stárnutí a smrti—zrození je jejím zdrojem, zrození je jejím původem, rodí se ze zrození a vznik ze zrození. Je-li tu zrození, je tu stárnutí a smrt. Není-li tu zrození, není tu stárnutí a smrt.‘

Zná stárnutí a smrt, zná vznik stárnutí a smrti, zná ustání stárnutí a smrti a zná i cestu vedoucí k ustání stárnutí a smrti. Když takto postupuje, tak kráčí podle Dhammy.

Takovýto, mniši, se nazývá ‚mnich, jenž postupuje směrem k dokonalému vyhlazení veškeré strasti, k ustání stárnutí a smrti.‘

A dále zkoumá: ‚Co je zdrojem zrození? Co je zdrojem bytí? Co je zdrojem uchopování? Co je zdrojem toužení? Co je zdrojem pociťování? Co je zdrojem doteku? Co je zdrojem šesti základen? Co je zdrojem jména-a-hmoty? Co je zdrojem vědomí? Co je zdrojem formací, co je jejich původem, kde se rodí a kde vznikají? Za přítomnosti čeho jsou tu formace? Za nepřítomnoti čeho tu nejsou formace?‘

Když takto zkoumá, tak chápe: ‚Nevědomost je zdrojem formací, nevědomost je jejich původem, rodí se z nevědomosti a vznikají z nevědomosti. Je-li tu nevědomost, jsou tu formace. Není-li tu nevědomost, nejsou tu formace.‘

Zná formace, zná vznik formací, zná ustání formací a zná i cestu vedoucí k ustání formací. Když takto postupuje, tak kráčí podle Dhammy.

Takovýto, mniši, se nazývá ‚mnich, jenž postupuje směrem k dokonalému vyhlazení veškeré strasti, k ustání formací.‘

Když, mniši, nevědomý jednotlivec (avidždžágato purisapuggalo) vytváří záslužnou formaci (puňňam sankháram abhisankharoti), vědomí dospívá k záslužnému (charakteru) (puňňúpagam hoti viňňánam). Vytváří-li nezáslužnou formaci (apuňňam sankháram...), vědomí dospívá k nezáslužnému (charakteru). Vytváří-li neochvějnou formaci (áneňdžam sankháram...), vědomí dospívá k neochvějnému (charakteru).

Když je však, mniši, mnichem odstraněna nevědomost (avidždžá pahíná) a vyvstane v něm vědění (vidždžá uppanná), tak, díky vymizení nevědomosti a s vyvstáním vědění, již nevytváří záslužné formace, již nevytváří nezáslužné formace, již nevytváří neochvějné formace.

Když (nic) neformuje (anabhisankharonto) ani nezamýšlí (anabhisaňčétajanto), nic ve světě neuchopuje (na kiňči loke upádijati). Když nic neuchopuje, je nevzrušen (na paritassati). Jsa nevzrušen, dosahuje individuálně úplného vyvanutí (paččattaňňéva parinibbájati) a ví: ‚Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, úkol je splněn. Po tomto zde již není nic dalšího.‘

Když zakouší slastný pocit (sukham védanam), ví (padžánáti), že je nestálý (aniččáti), ví, že k němu není uvázán (anadždžhositáti), ví, že v něm nenachází potěšení (anabhinanditáti).

Když zakouší strastný pocit (dukkham védanam), ví, že je nestálý, ví, že k němu není uvázán, ví, že v něm nenachází potěšení.

Když zakouší ani-slastný-ani-strastný pocit (adukkhamasukham védanam), ví, že je nestálý, ví, že k němu není uvázán, ví, že v něm nenachází potěšení.

Když zakouší slastný pocit, zakouší ho odpoután od něj (visamjutto nam védajati).

Když zakouší strastný pocit, zakouší ho odpoután od něj.

Když zakouší ani-slastný-ani-strastný pocit, zakouší ho odpoután od něj.

Zakouší-li pocit, že jeho tělesné síly jsou vyčerpány (kájaparijantikam), ví: ‚Zakouším pocit, že mé tělesné síly jsou vyčerpány.‘

Zakouší-li pocit, že jeho život je u konce (džívitaparijantikam), ví: ‚Zakouším pocit, že můj život je u konce.‘

Ví: ‚S rozpadem těla, po vyčerpání života, všechny pocity, v nichž jsem nenacházel potěšení, vychladnou právě zde, zbudou pouze tělesné ostatky.‘

Jako kdyby, mniši, někdo vytáhl horký hrnec z hrnčířské pece a postavil ho na rovný kus země, aby z něho vyprchal žár a zbyla pouze nádoba—právě tak, mniši, zakouší-li mnich pocit, že jeho tělesné síly jsou vyčerpány, ví: ‚Zakouším pocit, že mé tělesné síly jsou vyčerpány.‘

Zakouší-li pocit, že jeho život je u konce, ví: ‚Zakouším pocit, že můj život je u konce.‘

Ví: ‚S rozpadem těla, po vyčerpání života, všechny pocity, v nichž jsem nenacházel potěšení, vychladnou právě zde, zbudou pouze tělesné ostatky.‘

Co myslíte, mniši, mohl by mnich, jehož zákaly jsou vyhlazeny, vytvářet záslužné formace? Mohl by vytvářet nezáslužné formace Mohl by vytvářet neochvějné formace?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti formací, s ustáním formací—mohlo by se ukázat vědomí?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti jména-a-hmoty, s ustáním jména-a-hmoty—mohlo by se ukázat šest základen?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti šesti základen, s ustáním šesti základen—mohl by se ukázat dotek?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti doteku, s ustáním doteku—mohlo by se ukázat pociťování?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti pociťování, s ustáním pociťování—mohlo by se ukázat toužení?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti toužení, s ustáním toužení—mohlo by se ukázat uchopování?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti uchopování, s ustáním uchopování—mohlo by se ukázat bytí?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti bytí, s ustáním bytí—mohlo by se ukázat zrození?“—„Ne, pane.“

„A za úplné nepřítomnosti zrození, s ustáním zrození—mohlo by se ukázat stárnutí a smrt?“—„Ne, pane.“

„Dobře, mniši, dobře! Právě tak tomu je, mniši, a ne jinak. Věřte mi, mniši, důvěřujte mi, nemějte o tom žádnou nejistotu ani pochybnosti: právě toto je konec strasti.“