„Bhikkhuové, uvázáni dvěma názorovými stanovisky, někteří lidé a bohové ulpívají a jiní zabíhají příliš daleko, zatímco ti, kdo mají zrak, vidí.

A jak jedni ulpívají? Zde se lidé a bohové radují z bytí, těší se z bytí, jsou uspokojeni bytím. Když je vykládána Dhamma za účelem ustání bytí, jejich mysl tím není zaujata, neprojasní se, nezklidní se, nerozhodne se. Takto jedni ulpívají.

A jak druzí zabíhají příliš daleko? Ti, kteří jsou zhrozeni, poníženi a znechuceni tímto samým bytím, vítají nebytí: ,Když toto já po rozpadu těla, po smrti, zmizí, je zničeno a dále již neexistuje—to je klidné, to je vznešené, to je naplnění.‘ Takto druzí zabíhají příliš daleko.

A jak ti, kdo mají zrak, vidí? Zde bhikkhu vidí jsoucno (to, co vstoupilo v bytí) jakožto jsoucno. Když vidí jsoucno jakožto jsoucno, postupuje směrem k odvrácení se od jsoucna, k bezvášnivosti vůči jsoucnu a k jeho ustání. Takto ti, kdo mají zrak, vidí.“

„Ti, kdo vidí jsoucno jakožto jsoucno
a to, co překračuje jsoucno,
jsou osvobozeni v souladu se skutečností
díky úplnému odstranění toužení po bytí.
Když bhikkhu plně porozuměl jsoucnu
a je prostý toužení po bytí i nebytí,
když už pro něj není jsoucna,
nevstupuje do dalšího bytí.“