Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval Rádžagaze, v Bambusovém háji, u Veverčího krmítka.

Tehdy se Vznešený časně z rána ustrojil, vzal svoji misku a roucho a vstoupil do Rádžagahy za almužnou.

Nahý Kassapa již z dálky viděl Vznešeného přicházet. Přistoupil k němu, a když si vyměnili pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních frází, postavil se po straně.

Nahý Kassapa, stojící po straně, takto oslovil Vznešeného: „Rádi bychom se zeptali ctěného Gótamy na jednu věc, pokud nás ctěný Gótama nechá přednést naši otázku.“—„Teď není vhodný čas na otázky, Kassapo, vstoupili jsme mezi domy.“

Podruhé... Potřetí Nahý Kassapa takto oslovil Vznešeného: „Rádi bychom se zeptali ctěného Gótamy na jednu věc, pokud nás ctěný Gótama nechá přednést naši otázku.“—„Teď není vhodný čas na otázky, Kassapo, vstoupili jsme mezi domy.“ Po těchto slovech Nahý Kassapa oslovil Vznešeného: „Vždyť se nechceme ctěného Gótamy ptát zase na tolik věcí.“—„Ptej se tedy, Kassapo, jak se ti zlíbí.“

„Nuže, ctěný Gótamo, je strast dílem vlastním?“ „Nikoli, Kassapo,“ řekl Vznešený.

„Tak tedy, ctěný Gótamo, je strast dílem druhého?“ „Nikoli, Kassapo,“ řekl Vznešený.

„Nuže, ctěný Gótamo, je strast dílem vlastním i druhého?“ „Nikoli, Kassapo,“ řekl Vznešený.

„Tak tedy, ctěný Gótamo, není strast ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniká?“ „Nikoli, Kassapo,“ řekl Vznešený.

„Nuže, ctěný Gótamo, neexistuje tedy žádná strast?“ „Nikoli, Kassapo, strast není neexistující, strast existuje.“

„Pak tedy ctěný Gótama ani nezná ani nevidí strast?“—„Nikoli, Kassapo, není pravda, že neznám ani nevidím strast, já znám strast, Kassapo, já vidím strast.“

„Nuže, ctěný Gótamo, když jsem se tě zeptal: ‚Je strast dílem vlastním?‘, odpověděl jsi: ... (opakují se všechny otázky)

Pověz mi o strasti, ó Vznešený! Pouč mne o strasti, ó Vznešený!“

„Jestliže, Kassapo, ‚tentýž (člověk) jedná, tentýž zakouší (následky činů)‘, pak běží o někoho, kdo je tu od samého počátku. Řekne-li se o něm, že ‚strast je dílem vlastním‘, dostáváme se tím k věčnému trvání.

Jestliže, Kassapo, ‚jiný (člověk) jedná, jiný zakouší (následky činů)‘, pak běží o někoho, kdo je stižen (bolestivým) pocitem. Řekne-li se o něm, že ‚strast je dílem druhého‘, dostáváme se tím k úplnému zániku.

Tathágata, Kassapo, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem (madždžhéna dhammam deséti):

S nevědomostí jako svou podmíkou jsou tu formace... Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti ustávají formace... Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“

Po těchto slovech Nahý Kassapa takto oslovil Vznešeného: „Výborně, pane, výborně! Jako kdyby někdo, pane, převrácené postavil, skryté odhalil, bloudícímu cestu ukázal či do temnoty lampu vnesl, aby kdo oči má, tvary uviděl—právě tak Vznešený vysvětlil Dhammu mnoha způsoby. Já se tedy, pane, utíkám k Vznešenému jako svému útočišti, k Dhammě i k obci mnichů. Nechť je mi udělen odchod (do bezdomoví), nechť je mi udělen vstup (do obce) v přítomnosti Vznešeného!“

Kdo dříve příslušel k jiné škole, Kassapo, a přeje si odchod (do bezdomoví), přeje si vstup (do obce) v této Dhammě a disciplíně, ten nejprve zůstává na zkušební dobu čtyř měsíců. Po uplynutí čtyř měsíců zkušební doby mu mniši mohou, rozhodnou-li se tak, umožnit odchod (do bezdomoví) a uvést ho do mnišského stavu. Avšak jsou mi zde známy rozdíly mezi jednotlivci.“

„Jestliže, pane, ten, kdo dříve příslušel k jiné škole a přeje si odchod (do bezdomoví), přeje si vstup (do obce) v této Dhammě a disciplíně, nejprve zůstává na zkušební dobu čtyř měsíců a po uplynutí čtyř měsíců zkušební doby mu mniši mohou, rozhodnou-li se tak, umožnit odchod (do bezdomoví) a uvést ho do mnišského stavu—pak já zůstanu na zkušební dobu čtyř let a po uplynutí čtyř let zkušební doby mi mniši mohou, rozhodnou-li se tak, umožnit odchod (do bezdomoví) a uvést mne do mnišského stavu.“

A tak Nahý Kassapa získal odchod (do bezdomoví), získal vstup (do obce) v přítomnosti Vznešeného.

Nedlouho po svém přijetí ctihodný Kassapa, dlící o samotě a v odloučení, svědomitě, horlivě a odhodlaně, brzy uskutečnil zde a nyní svým vlastním přímým poznáním onen svrchovaný cíl svatého života, kvůli němuž synové z dobrých rodin správně odcházejí z domova do bezdomoví, a prodléval v jeho dosažení. Věděl: „Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, úkol je splněn. Po tomto zde již není nic dalšího.“

A tak se ctihodný Kassapa stal jedním ze zasloužilých.