Saṁyutta Nikāya
12.40. Záměr 3.
V Sávatthí...
„Co člověk zamýšlí, mniši, čím se zabývá a u čeho prodlévá, to se stává oporou pro ustavení vědomí. Je-li zde opora, dochází k zakotvení vědomí.
S takto zakotveným a vzrostlým vědomím nastává přiklánění (k věcem). Je-li tu přiklánění, nastává přicházení a odcházení. Je-li tu přicházení a odcházení, nastává mizení a opětovné vyvstávání. Je-li tu mizení a opětovné vyvstávání, vyvstává v budoucnu zrození, stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.
Takový je vznik celého tohoto množství strasti.
I když, mniši, člověk nic nezamýšlí, ničím se nezabývá, ale (stále) u něčeho prodlévá, stává se to oporou pro ustavení vědomí. Je-li zde opora, dochází k zakotvení vědomí.
S takto zakotveným a vzrostlým vědomím nastává přiklánění (k věcem). Je-li tu přiklánění, nastává přicházení a odcházení. Je-li tu přicházení a odcházení, nastává mizení a opětovné vyvstávání. Je-li tu mizení a opětovné vyvstávání, vyvstává v budoucnu zrození, stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.
Takový je vznik celého tohoto množství strasti.
Když však, mniši, člověk ani nic nezamýšlí, ani se ničím nezabývá, ani u ničeho neprodlévá, nestává se to oporou pro ustavení vědomí. Není-li tu opora, nedochází k zakotvení vědomí.
S takto nezakotveným a nevzrostlým vědomím nenastává přiklánění (k věcem). Není-li tu přiklánění, nenastává přicházení a odcházení. Není-li tu přicházení a odcházení, nenastává mizení a opětovné vyvstávání. Není-li tu mizení a opětovné vyvstávání, ustává budoucí zrození, stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.
Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“