V Sávatthí...

„S nevědomostí jako svou podmínkou, mniši, jsou tu formace, s formacemi jako svou podmínkou, vědomí...

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.“

„Kdyby, mniši, někdo řekl: ‚Co je to stárnutí a smrt a komu náleží toto stárnutí a smrt?‘ nebo kdyby řekl: ‚Stárnutí a smrt je jedna věc a ten, komu toto stárnutí a smrt náleží, jiná,‘ obojí by bylo jedno a totéž, pouze výraz by se lišil.

Je-li tu, mniši, názor, že ‚duše a tělo jsou totéž‘, pak nelze žít svatý život.

Je-li tu, mniši, názor, že ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘, pak (rovněž) nelze žít svatý život. Tathágata, mniši, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem: stárnutí a smrt je podmíněno zrozením.

Kdyby, mniši, někdo řekl: ‚Co je to zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... dotek... šest základen... jméno-a-hmota... vědomí... formace a komu náleží tyto formace?‘ nebo kdyby řekl: ‚Formace jsou jedna věc a ten, komu tyto formace náleží, jiná,‘ obojí by bylo jedno a totéž, pouze výraz by se lišil.

Je-li tu, mniši, názor, že ‚duše a tělo jsou totéž‘, pak nelze žít svatý život.

Je-li tu, mniši, názor, že ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘, pak (rovněž) nelze žít svatý život.

Tathágata, mniši, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem: formace jsou podmíněny nevědomostí.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti, mniši, všechny tyto motanice, kroucení a tahanice, ať už vypadají jakkoli—‚Co je to stárnutí a smrt... zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... dotek... šest základen... jméno-a-hmota... vědomí... formace a komu náleží tyto formace?‘ nebo formace jsou jedna věc a ten, komu tyto formace náleží, jiná‘ nebo ‚duše a tělo jsou totéž‘ nebo ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘—ty všechny budou odstraněny, uťaty u kořene, vymýceny jako palmovník, zbaveny možnosti existence, aby již v budoucnu nemohly vyvstat.“