V Sávatthí...

„S nevědomostí jako svou podmínkou, mniši, jsou tu formace, s formacemi jako svou podmínkou, vědomí...

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.“

„Co je to, pane, stárnutí a smrt a komu náleží toto stárnutí a smrt?“

„To není správná otázka,“ pravil Vznešený. „Kdyby, mnichu, někdo řekl: ‚Co je to stárnutí a smrt a komu náleží toto stárnutí a smrt?‘ nebo kdyby řekl: ‚Stárnutí a smrt je jedna věc a ten, komu toto stárnutí a smrt náleží, jiná,‘ obojí by bylo jedno a totéž, pouze výraz by se lišil.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše a tělo jsou totéž‘, pak nelze žít svatý život.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘, pak (rovněž) nelze žít svatý život. Tathágata, mnichu, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem: stárnutí a smrt je podmíněno zrozením.“

„Co je to, pane, zrození a komu náleží toto zrození?“

„To není správná otázka,“ pravil Vznešený. „Kdyby, mnichu, někdo řekl: ‚Co je to zrození a komu náleží toto zrození?‘ nebo kdyby řekl: ‚Zrození je jedna věc a ten, komu toto zrození náleží, jiná,‘ obojí by bylo jedno a totéž, pouze výraz by se lišil.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše a tělo jsou totéž‘, pak nelze žít svatý život.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘, pak (rovněž) nelze žít svatý život.

Tathágata, mnichu, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem: zrození je podmíněno bytím.“

„Co je to, pane, bytí a komu náleží toto bytí?“

„To není správná otázka,“ pravil Vznešený. „Kdyby, mnichu, někdo řekl: ‚Co je to bytí a komu náleží toto bytí?‘ nebo kdyby řekl: ‚Bytí je jedna věc a ten, komu toto bytí náleží, jiná,‘ obojí by bylo jedno a totéž, pouze výraz by se lišil.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše a tělo jsou totéž‘, pak nelze žít svatý život.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘, pak (rovněž) nelze žít svatý život.

Tathágata, mnichu, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem: bytí je podmíněno uchopováním... uchopování je podmíněno toužením... toužení je podmíněno pociťováním... pociťování je podmíněno dotekem... dotek je podmíněn šesti základnami... šest základen je podmíněno jménem-a-hmotou... jméno-a-hmota je podmíněno vědomím... vědomí je podmíněno formacemi.“

„Co jsou to, pane, formace a komu náleží tyto formace?“

„To není správná otázka,“ pravil Vznešený. „Kdyby, mnichu, někdo řekl: ‚Co jsou to formace a komu náleží tyto formace?‘ nebo kdyby řekl: ‚Formace jsou jedna věc a ten, komu tyto formace náleží, jiná,‘ obojí by bylo jedno a totéž, pouze výraz by se lišil.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše a tělo jsou totéž‘, pak nelze žít svatý život.

Je-li tu, mnichu, názor, že ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘, pak (rovněž) nelze žít svatý život.

Tathágata, mnichu, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem: formace jsou podmíněny nevědomostí.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti, mnichu, všechny tyto motanice, kroucení a tahanice, ať už vypadají jakkoli—‚Co je to stárnutí a smrt a komu náleží toto stárnutí a smrt?‘ nebo ‚stárnutí a smrt je jedna věc a ten, komu toto stárnutí a smrt náleží, jiná‘ nebo ‚duše a tělo jsou totéž‘ nebo ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘—ty všechny budou odstraněny, uťaty u kořene, vymýceny jako palmovník, zbaveny možnosti existence, aby již v budoucnu nemohly vyvstat.

S úplným vymizením a ustáním nevědomosti, mnichu, všechny tyto motanice, kroucení a tahanice, ať už vypadají jakkoli—‚Co je to zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... dotek... šest základen... jméno-a-hmota... vědomí... formace a komu náleží tyto formace?‘ nebo ‚formace jsou jedna věc a ten, komu tyto formace náleží, jiná‘ nebo ‚duše a tělo jsou totéž‘ nebo ‚duše je jedna věc, tělo jiná‘—ty všechny budou odstraněny, uťaty u kořene, vymýceny jako palmovník, zbaveny možnosti existence, aby již v budoucnu nemohly vyvstat.“