V Sávatthí...

„Co člověk zamýšlí (čététi), mniši, čím se zabývá (pakappéti) a u čeho prodlévá (anuséti), to se stává oporou (árammanamétam hoti) pro ustavení vědomí (viňňánassa thitijá). Je-li zde opora (árammane sati), dochází k zakotvení vědomí (patitthá viňňánassa hoti).

S takto zakotveným a vzrostlým vědomím nastává v budoucnu vyvstání opětovného bytí. Dojde-li v budoucnu k vyvstání opětovného bytí, vyvstává v budoucnu zrození, stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

I když, mniši, člověk nic nezamýšlí, ničím se nezabývá, ale (stále) u něčeho prodlévá, stává se to oporou pro ustavení vědomí. Je-li zde opora, dochází k zakotvení vědomí. S takto zakotveným a vzrostlým vědomím nastává v budoucnu vyvstání opětovného bytí.

Dojde-li v budoucnu k vyvstání opětovného bytí, vyvstává v budoucnu zrození, stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Když však, mniši, člověk ani nic nezamýšlí, ani se ničím nezabývá, ani u ničeho neprodlévá, nestává se to oporou pro ustavení vědomí. Není-li tu opora, nedochází k zakotvení vědomí. S takto nezakotveným a nevzrostlým vědomím nenastává v budoucnu vyvstání opětovného bytí. Nedojde-li v budoucnu k vyvstání opětovného bytí, ustává budoucí zrození, stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“