Saṁyutta Nikāya
12.48. Sofista
V Sávatthí...
Tehdy se jeden bráhman, sofista, vydal k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, vyměnili si pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně. Onen bráhman, sedící po straně, takto oslovil Vznešeného:
„Nuže, ctěný Gótamo, (je pravda, že) ‚všechno jest‘?“
—„‚Všechno jest‘—to je, bráhmane, první sofistika (lókájata).“
„Tak tedy, ctěný Gótamo, ‚nic není‘?“
—„‚Nic není‘—to je, bráhmane, druhá sofistika.“
„Nuže, ctěný Gótamo, (je pravda, že) ‚všechno je jednota‘?“
—„‚Všechno je jednota‘—to je, bráhmane, třetí sofistika.“
„Tak tedy, ctěný Gótamo, ‚všechno je mnohost‘?“
—„‚Všechno je mnohost‘—to je, bráhmane, čtvrtá sofistika.“
Tathágata se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem:
S nevědomostí jako svou podmínkou jsou tu formace, s formacemi jako svou podmínkou, vědomí...
Takový je vznik celého tohoto množství strasti.
Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti ustávají formace, s ustáním formací ustává vědomí...
Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“
Po těchto slovech onen bráhman, sofista, takto oslovil Vznešeného: „Výborně, pane, výborně! Jako kdyby někdo, pane, převrácené postavil, skryté odhalil, bloudícímu cestu ukázal či do temnoty lampu vnesl, aby kdo oči má, tvary uviděl—právě tak Vznešený vysvětlil Dhammu mnoha způsoby. Já se tedy, pane, utíkám k Vznešenému jako svému útočišti, k Dhammě i k obci mnichů. Nechť mne Vznešený považuje za laického stoupence, který u něho nalezl útočiště ode dneška až do posledního dechu.“